9 Ads 213/2022 — Nejvyšší správní soud

9 Ads 213/2022- 35 - text  9 Ads 213/2022 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: J. Ž., zast. Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV2021/172359921, č. j. MPSV2021/172367921, č. j. MPSV2021/172181921 a č. j. MPSV2021/172186921, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 22 A 80/202163, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 22 A 80/202163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně byla od roku 2014 pěstounkou nezletilého chlapce a jeho nezletilé sestry. V roce 2021 se v důsledku problematického chování nezletilého obrátila na orgán sociálněprávní ochrany dětí Městského úřadu Vyškov (dále jen „OSPOD“) a společně se dohodly na umístění nezletilého v Krizovém centru pro děti a dospívající v Brně (dále jen „krizové centrum“). K umístění došlo na základě vlastní žádosti nezletilého (se souhlasem žalobkyně) ode dne 9. 3. 2021. OSPOD následně podal dne 15. 3. 2021 návrh na předběžné opatření, kterým měl být nezletilý svěřen do péče krizového centra. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „okresní soud“) návrh zamítl usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 0 Nc 8807/20217, podle nějž byla v dané době péče o nezletilého již aktuálně zajištěna právě přijetím do krizového centra, takže nebyla splněna zákonná podmínka pro nařízení předběžného opatření, že se nezletilý nachází v době podání návrhu ve stavu nedostatku řádné péče. Okresní soud proto doporučil situaci vyřešit podáním řádného návrhu na zrušení pěstounské péče. Vzhledem ke skutečnosti, že ani po uplynutí několika měsíců nedošlo ke zlepšení vztahů mezi žalobkyní a nezletilým, byl tento návrh podán a okresní soud mu vyhověl rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 0 P 83/2014346. Jeho rozsudek nabyl právní moci dne 22. 9. 2021. [2] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Brně (dále jen „úřad práce“) během právě popsaných událostí zahájil řízení o odnětí dávky pěstounské péče – příspěvku na úhradu potřeb dítěte a také řízení o snížení dávky pěstounské péče – odměny pěstouna. Úřad práce rozhodnutím ze dne 6. 9. 2021 rozhodl o odnětí příspěvku na úhradu potřeb dítěte s odůvodněním, že nárok na dávku zanikl ke dni 8. 3. 2021 umístěním nezletilého do krizového centra, kde mu bylo poskytováno vše potřebné, a byl tak v „plném přímém zaopatření“ zařízení. Žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala, nicméně žalovaný její odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV – 2021/172359921. V pořadí druhým rozhodnutím ze dne 7. 9. 2021 úřad práce rozhodl o vzniku přeplatku na příspěvku na úhradu potřeb dítěte a uložil žalobkyni povinnost vrátit částku 20 995 Kč. I proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV – 2021/172367921. Třetím rozhodnutím ze dne 7. 9. 2021 rozhodl úřad práce o snížení odměny pěstouna z 18 000 Kč na 12 000 Kč ode dne 1. 10. 2021. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV2021/172181921. Posledním rozhodnutím ze dne 8. 9. 2021 rozhodl úřad práce o vzniku přeplatku na odměně pěstouna a uložil žalobkyni povinnost vrátit přeplatek ve výši 13 320 Kč. Podané odvolání žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 26. 10. 2021, č. j. MPSV2021/172186921. [3] Žalobkyně všechna rozhodnutí napadla u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který žalobu zamítl. Podle § 47g odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o sociálněprávní ochraně dětí“) platilo, že příspěvek na úhradu potřeb dítěte nenáleží po dobu, po kterou je dítě v plném přímém zaopatření zařízení pro péči o děti nebo mládež nebo v péči jiné osoby na základě rozhodnutí soudu nebo jiného příslušného orgánu o svěření dítěte do péče nahrazující péči rodičů. Žalobkyně namítala, že pro posouzení odměny pěstouna, potažmo i příspěvku na úhradu potřeb dítěte je rozhodující, zda k umístění dítěte do zařízení pro péči o děti a mládež došlo na základě rozhodnutí soudu či jiného orgánu. Podle krajského soudu se však podmínka existence rozhodnutí soudu či jiného orgánu vztahuje pouze na případy svěření dítěte do péče jiné osoby, nikoliv na umístění dítěte do zařízení pro péči o děti nebo mládež. [4] Umístění nezletilého do zařízení pro péči o děti nebo mládež bylo dle žalobkyně součástí jejího práva na poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě dle § 47a odst. 2 zákona o sociálněprávní ochraně dětí. Takový názor však krajský soud odmítl a uvedl, že zákon o sociálněprávní ochraně dětí nepočítá se situací, ve které by pěstoun mohl žádat o umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. I pokud by však soud takovou možnost připustil, nemohlo by to vést k zachování nároku na dávky pěstounské péče. Relevantní je dle krajského soudu pouze to, zda byl nezletilý v „plném přímém zaopatření“ zařízení. [5] Žalobkyně trvala na tom, že nezletilý de facto nebyl v „plném přímém zaopatření“ zařízení pro děti nebo mládež, jelikož náklady na jeho pobyt hradila sama prostřednictvím jí poskytovaných dávek pěstounské péče. Zkritizovala závěr správních orgánů, podle nichž nezletilý byl v „plném přímém zaopatření“ krizového centra. Vycházely ovšem pouze ze sdělení krizového centra, aniž přitom zohlednily podklady, kterými stěžovatelka dokládala finanční podporu nezletilého v době jeho pobytu v krizovém centru. Krajský soud popřel i tuto argumentační linku žalobkyně, neboť podle něj pro posouzení otázky, zda je dítě v „plném přímém zaopatření“ zařízení pro děti, není rozhodné, kdo hradí náklady za pobyt v něm. V některých případech počítá zákon o sociálněprávní ochraně dětí s tím, že se na úhradě pobytu dítěte v zařízení bude finančně podílet jiná osoba (§ 42 odst. 8), jeli však dítě do zařízení přijato na základě své vlastní žádosti (jako je tomu v nyní posuzovaném případě), zákon příspěvek na úhradu pobytu v zařízení nepředpokládá. Nebylo tak povinností žalobkyně náklady hradit, proto správní orgány nepochybily, když nepřihlédly k dokumentům prokazujícím opak. [6] Další projednávanou skutečností při posuzování nároku na dávky pěstounské péče bylo nesplnění oznamovací povinnosti žalobkyně dle § 47y odst. 1 zákona o sociálněprávní ochraně dětí, kterou zákon vymezuje takto: Příjemce dávky pěstounské péče nebo žadatel je povinen písemně ohlásit příslušné krajské pobočce Úřadu práce do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši nebo výplatu. Žalobkyně neoznámila umístění nezletilého do krizového centra, neboť se domnívala, že nejde o změnu skutečností rozhodných pro trvání nároku na odměnu pěstouna, pouze telefonicky kontaktovala úřad práce, kde si ověřila svůj postup. Žalobkyně nemohla jednat zaviněně, a nelze jí tedy přičítat odpovědnost za vyplacené dávky. Krajský soud nedal žalobkyni za pravdu, neboť dle něj byla o své povinnosti hlásit rozhodné změny řádně informována ve formulářích na žádosti o dávky pěstounské péče, kde je uvedena oznamovací povinnost. Podrobnější informace lze nalézt také v rozhodnutí o přiznání odměny pěstouna. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [8] Kasační stížnost je dle stěžovatelky přijatelná dle §104a s. ř. s., neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, když otázka výkladu pojmu „plné přímé zaopatření“ nebyla doposud v praxi Nejvyššího správního soudu (dále taky „NSS“) řešena. [9] Stěžovatelka se domnívá, že správní orgány, potažmo i krajský soud nesprávně posoudily otázku existence nároku na část odměny pěstouna a příspěvku na úhradu potřeb dítěte za dobu pobytu nezletilého v krizovém centru. Krajský soud se s její argumentací náležitě nevypořádal, a zasáhl tak do jejího práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. [10] V kasační stížnosti stěžovatelka krajskému soudu vytýká především nesprávné posouzení otázky, zda nezletilý byl v „plném přímém zaopatření“ krizového centra. Krajský soud vyšel ze zákonné definice pojmu obsažené v § 7 odst. 4 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), ve vazbě na § 42a odst. 1 písm. a) zákona o sociálněprávní ochraně dětí. Na základě těchto dvou ustanovení dospěl krajský soud k závěru, že nezletilý byl v „plném přímé