9 Afs 147/2020 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 147/2020- 87 - text  9 Afs 147/2020 - 91 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. H., zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2016, č. j. 48691/16/530022444711887, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 15 Af 2/201730, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 15 Af 2/201730, se zrušuje. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 11. 2016, č. j. 48691/16/530022444711887, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 21 600 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda, advokáta se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem projednávané věci je otázka, zda Policie ČR může předat správci daně na základě jeho žádosti informace o pohybu vozidla daňového subjektu pro účely ověření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. [2] Platebním výměrem Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 1. 6. 2016, č. j. 1500011/16/250150521506383, byl žalobci za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2015 vyměřen nadměrný odpočet v celkové výši 413 499 Kč. Správce daně uznal nároky na odpočet daně z titulu pořízení 4 zemědělských strojů uplatněné žalobcem v řádném daňovém přiznání. V celém rozsahu však neuznal nárok na odpočet daně z titulu pořízení a užití vozidla pro podnikatelské účely ve výši 244 491 Kč, který žalobce uplatnil v dodatečném daňovém přiznání. Žalobcem předloženou knihu jízd označil správce daně za nevěrohodnou, protože začínala dříve, než žalobce vozidlem fakticky disponoval, a záznamy v ní uvedené neodpovídaly skutečnému použití vozidla dle údajů o pohybu vozidla poskytnutých Policií ČR. Jelikož jiné důkazní prostředky žalobce nepředložil, správce daně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal oprávněnost tohoto deklarovaného nároku na odpočet. [3] Odvolání žalobce proti tomuto platebnímu výměru zamítl žalovaný výše nadepsaným rozhodnutím. Ztotožnil se se správcem daně, že žalobce neprokázal naplnění podmínek pro vznik nároku na odpočet, když k prokázání použití vozidla předložil knihu jízd, kterou však nelze považovat za věrohodný důkazní prostředek. Jednak žalobce vykazoval používání vozidla ještě předtím, než mu bylo fyzicky předáno, jednak se naprostá většina záznamů v knize jízd neshoduje s údaji získanými v rámci spolupráce s Policií ČR. [4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou krajský soud nyní napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Žalovaný dle krajského soudu dostál svým povinnostem odvolacího orgánu a jeho rozhodnutí je řádně a logicky odůvodněné. Správce daně byl oprávněn vyžádat si od Policie ČR kamerové záznamy o pohybu žalobcova vozidla, kterými Policie ČR již disponovala z vlastní činnosti. Následně mohl záznamy použít jako důkaz zpochybňující tvrzení žalobce jakožto daňového subjektu ohledně užití vozidla pro zajištění své ekonomické činnosti. S ohledem na konkurující si obsah žalobcem předložené knihy jízd a kamerových záznamů se krajský soud ztotožnil se závěry daňových orgánů o zpochybnění oprávněnosti nárokovaného odpočtu daně uplatněného žalobcem v souvislosti s pořízením daného vozidla. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám, že kniha jízd obsahuje podstatně více záznamů než informace z dopravních kamer a že pro nárok na odpočet daně není nutné, aby zdanitelné plnění již bylo použito v rámci ekonomické činnosti, ale postačí, že teprve použito bude. [5] Žalobcem podanou kasační stížnost proti napadenému rozsudku Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) nejprve zamítl rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 Afs 147/202034. Tento rozsudek byl však zrušen nálezem Ústavního soudu (dále též „ÚS“) ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2621/22, jelikož Nejvyšší správní soud nevypořádal námitku žalobce ohledně oprávnění Policie ČR poskytnout záznamy o pohybu vozidla, čímž zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti a porušil žalobcovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Kasační soud tak nyní věc projednává podruhé. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků řízení II.a Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností, na základě které požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžejní kasační námitkou stěžovatele je (v souladu s výkladem Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2621/22, bod 19.), že Policie ČR nebyla oprávněna zpracovat jeho osobní údaje na výzvu správce daně. Podle § 60 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“), totiž Policie ČR může zpracovávat osobní údaje pouze pro vlastní účely. Jelikož správce daně získal záznamy nezákonně, nemohl je v řízení použít. [8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu. Uvedl, že Policie ČR pořizuje záznamy pro své účely. To ovšem neznamená, že již zpracované záznamy nemůže na základě zákona a žádosti poskytnout jinému orgánu. Přesně tak se v projednávané věci stalo, jelikož dle jeho názoru jde o údaje nutné pro správu daní. Kasační stížnost tedy navrhuje zamítnout jako nedůvodnou. II.b Vyjádření účastníků řízení po rozhodnutí Ústavního soudu [9] Po zrušení předchozího rozsudku Ústavním soudem vyzval kasační soud účastníky řízení k vyjádření. Žalovaný je s odkazem na literaturu a důvodovou zprávu toho názoru, že základem pro poskytnutí informací je § 57 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a žádná právní úprava poskytnutí informací v projednávaném případě nebrání. Následně argumentoval, že z hlediska § 60 odst. 1 zákona o policii šlo o zpracování pro účely plnění úkolů policie – tento úkol je policii uložen citovaným ustanovením daňového řádu, k čemuž dochází na základě analogie s právní úpravou poskytování informací. K otázce rozporu takového postupu se základními právy žalovaný uvedl, že postup obstojí v testu proporcionality. Krok vhodnosti je naplněn, neboť sporné údaje jsou způsobilé potvrdit či vyvrátit stěžovatelovo tvrzení ohledně užívání vozidla. Údaje byly též potřebné pro ověření stěžovatelových tvrzení, o kterých měl správce daně pochybnosti, jakož i pro dosažení cíle správy daní – správné stanovení daně. Ke třetímu kroku (přiměřenosti v užším smyslu) žalovaný uvedl, že správce daně si vyžádal pouze údaje ve striktně omezeném rozsahu a do práva na soukromí stěžovatele nemohlo být s ohledem na technické nastavení kamerového systému (nemožnost identifikovat řidiče, náklad anebo přesný směr) významným způsobem zasaženo. K právu na informační sebeurčení žalovaný poukázal na zákonnou povinnost spolupráce a zopakoval omezení vyžádaných údajů. Žalovaný tak má za to, že veřejný zájem převáží nad stěžovatelovými základními právy a navrhl kasační stížnost zamítnout. [10] Stěžovatel v prvním vyjádření nejdříve pouze stroze uvedl, že: „§ 60 odst. 1 zákona o policii neumožňuje poskytnout záznamy jiným orgánům veřejné správy“. V následném doplnění svého vyjádření uvádí, že daňový řád není zákonem, který Policii ČR svěřuje úkoly, a proto není možné podle § 60 odst. 1 zákona o policii jeho osobní údaje pro správce daně zpracovat a poskytnout mu je. Dále obecně poukázal na rozpor ve vyjádření žalovaného, zpochybnil nezbytnost údajů a trval na důvodnosti své kasační stížnosti. [11] Žalovaný v replice poukázal na nepřípustnost námitky týkající se otázky nezbytnosti údajů pro daňové řízení, jelikož nebyla uplatněna dříve. Dále odkázal na své předchozí vyjádření s tím, že poskytnutí údajů splnilo test proporcionality, a odmítl, že by v jeho dřívějším vyjádření byl rozpor. [12] Stěžovatel již pouze stručně na repliku žalovaného reagoval s tím, že vyžadování kamerových záznamů k ověření knihy jízd je pro správce daně pouze pohodlné, nikoliv nutné, což je na úkor jeho práv na soukromí a informační sebeurčení. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti, namítaných důvodů, včetně důvodů, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního