1 Afs 169/2023 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 169/2023- 63 - text  1 Afs 169/2023 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Michala Bobka, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Šroubárna Ždánice a.s., se sídlem Jiráskova 972/52, Kyjov, zast. Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem se sídlem Sokolovská 668/136d, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Letenská 525/15, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2021, č. j. MF30660/2021/39024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 8 Af 1/2022  51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Jihomoravský kraj vydal dne 11. 4. 2014 celkem 10 dodatečných platebních výměrů, kterými žalobkyni doměřil clo, antidumpingové clo a penále za dovoz podložek z oceli typu ULS7, které se vkládají mezi hlavu vrtule do pražce a pružnou svěrku upevňovacího mechanismu železničního kolejového svršku (systém Vossloh). Tyto dodatečné platební výměry následně v odvolacím řízení potvrdilo Generální ředitelství cel (dále jen „GŘC“) deseti původními rozhodnutími o odvolání. Proti nim žalobkyně podala společnou žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 31Af 7/2015172, zamítl. Nejvyšší správní soud nicméně rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 10 Afs 186/2017  64, uvedený rozsudek krajského soudu spolu s rozhodnutími GŘC zrušil a věc vrátil GŘC k dalšímu řízení. Důvodem pro vyhovění kasační stížnosti byl § 22 nového celního zákona (č. 242/2016 Sb., účinného od 29. 7. 2016), podle něhož z částky doměřeného cla nevzniká penále. [2] Dne 16. 9. 2019 vydalo GŘC 10 nových rozhodnutí o odvolání, v nichž u dotčených dodatečných platebních výměrů rozhodlo o zrušení předpisu penále. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně novou správní žalobu, o níž opět zamítavě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 31 Af 84/2019  429. Kasační stížnost následně zamítl NSS rozsudkem ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 Afs 22/2022  38. Takto však krajský soud rozhodl jen ve vztahu k pěti z deseti žalobou napadených rozhodnutí. Důvodem bylo, že zbylých pět rozhodnutí o odvolání ze dne 16. 9. 2019 (č. j. 47218/201990000311, č. j. 472182/201990000–311, č. j. 472183/201990000311, č. j. 472184/201990000311 a č. j. 47218–5/201990000311) bylo současně podrobeno přezkumnému řízení nařízeného žalovaným. Ten k podnětu žalobkyně totiž dospěl k závěru, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu s právním předpisem. Byť nedošlo k prekluzi práva stanovit clo, součástí uvedených pěti rozhodnutí nebyla právní skutečnost, na základě níž se celní orgány dovolávají prolomení zákonné tříleté prekluzivní lhůty. [3] Výsledkem přezkumného řízení bylo vydání rozhodnutí GŘC ze dne 15. 4. 2021, č. j. 21253/2021900000311, jímž byla přezkoumávaná pětice rozhodnutí odvolání ze dne 16. 9. 2019 (č. j. 47218/201990000311, č. j. 472182/201990000–311, č. j. 472183/201990000311, č. j. 472184/201990000311 a č. j. 47218–5/201990000311) změněna shodně tak, že do výrokové části každého z těchto rozhodnutí byl doplněn odkaz na č. 221 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý celní kodex“). Toto rozhodnutí následně k podanému odvolání potvrdil žalovaný v záhlaví označeným napadeným rozhodnutím. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který o ní rozhodl nyní kasační stížností napadeným rozsudkem (rozsudek ze dne 9. 8. 2023, č. j. 8 Af 1/2022  51) tak, že ji zamítl. Městský soud se nejprve se zabýval postupem žalovaného v rámci přezkumného řízení. Dospěl k závěru, že GŘC (a následně žalovaný) postupovalo správně. Pokud totiž shledalo, že rozhodnutí o odvolání měla být vydána, avšak byla zatížena vadou, nemohlo postupovat jinak než taková rozhodnutí sám změnit, a to i pokud jde o doplnění přezkoumatelné úvahy ohledně skutečnosti významné pro prolomení zákonné tříleté prekluzivní lhůty. [5] Ve vztahu k ostatním žalobním bodům městský soud zdůraznil, že dotčené dodatečné platební výměry již byly jednou přezkoumány Krajským soudem v Brně (rozsudek č. j. 31 Af 7/2015  172) a Nejvyšším správním soudem (rozsudek č. j. 10 Afs 186/2017  64). Právě Nejvyšší správní soud přitom předchozí rozhodnutí GŘC zrušil pouze z důvodu změny zákonné úpravy, jež vyloučila možnost uložení penále; ve zbytku bylo již toto rozhodnutí zákonné. Městský soud dále odkázal na rozsudky Krajského soudu v Brně (č. j. 31 Af 84/2019  429) a Nejvyššího správního soudu (č. j. 5Afs 22/202238) vydané v řízení o žalobě proti zbylým – přezkumným řízením nedotčeným – rozhodnutím o odvolání, neboť ty již vypořádaly některé další, obsahově shodné námitky stěžovatelky. Zbylé námitky stěžovatelky vznesené v projednávané věci tak městský soud posoudil právě ve světle těchto dříve vyslovených závěrů. [6] V konkrétní rovině městský soud odmítl námitku nesprávného určení desetileté prekluzivní lhůty podle § 221 odst. 4 celního kodexu. Poukázal na to, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 294 odst. 1 písm. e) tehdy platného celního zákona (zákon č. 13/1993 Sb.). Městský soud si dále osvojil závěry Krajského soudu v Brně vyslovené v rozsudku ze dne 14. 12. 2021, č. j. 31 Af 84/2019  429, jimiž tento soud nepřisvědčil shodné žalobní argumentaci jako vznesené i v projednávané věci, podle níž stěžovatelka byla v dobré víře ohledně správnosti sazebního zařazení jí dováženého zboží. Městský soud neshledal jako důvodnou ani námitku týkající se nesprávného výpočtu lhůty pro sdělení celního dluhu; ta podle jeho názoru byla naopak vypočtena správně. Zbylé námitky konečně podle městského soudu mířily proti původním novým rozhodnutím o odvolání; předmětem projednávané věci je nicméně rozhodnutí vydané v rámci přezkumného řízení. V tomto směru však žalobkyně žádné další konkrétní a přezkoumatelně formulované námitky nevznesla. II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení [7] Rozsudek městského soudu napadá žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Její důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále též jen „NSS“) napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. A. Kasační stížnost [8] Stěžovatelka člení svoji kasační stížnost do třech věcných okruhů. První okruh míří proti závěru městského soudu ohledně postupu celních orgánů v přezkumném řízení, druhý a třetí okruh se poté vztahují k závěru o uplatnění desetileté (a nikoli základní tříleté) prekluzivní lhůty. [9] Za prvé, stěžovatelka namítá, že celní orgány postupovaly v přezkumném řízení nesprávně. Napadený rozsudek má být nepřezkoumatelný, jelikož se městský soud nezabýval skutečným obsahem stěžovatelčiných námitek. Nedomáhala se totiž vrácení věci celnímu orgánu prvního stupně, jak uvádí městský soud, nýbrž zrušení rozhodnutí o odvolání spolu s dodatečnými platebními výměry. V rovině věcné poté stěžovatelka namítá, že nová rozhodnutí o odvolání byla nepřezkoumatelná z důvodu absence jakéhokoli odůvodnění běhu prekluzivní lhůty a jejího prolomení. Na závěru, zda měla být aplikována tříletá nebo desetiletá prekluzivní lhůta, totiž závisí, zda měly být dodatečné platební výměry potvrzeny, nebo naopak zrušeny a řízení zastaveno. Namítá přitom, že tuto vadu lze vzhledem ke znění § 123 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu napravit pouze zrušením uvedených rozhodnutí a zastavením řízení o doměření cla, nikoli jejich změnou v přezkumném řízení. Skutečnost, že přezkoumávané rozhodnutí „mělo být vydáno“, není v případě vady nepřezkoumatelnosti dostatečným odůvodněním, proč přezkoumávané rozhodnutí nemůže být zrušeno. [10] Za druhé, stěžovatelka namítá, že prolomením tříleté lhůty pro sdělení celního dluhu došlo k porušení zásady res iudicata a zásady předvídatelnosti správních rozhodnutí. Tuto vadu spatřuje v dřívějším závazném posouzení délky prekluzivní lhůty. Ze strany celních orgánů i soudů totiž v jejím případě již mělo být posouzeno, zda existuje důvod pro prolomení lhůty pro sdělení celního dluhu podle čl. 221 odst. 4 původního celního kodexu, a to se závěrem, že k prolomení dojít nemá a je na místě aplikovat základní prekluzivní lhůtu. Namítá přitom, že v rámci řízení, ve kterém byla vydána nová rozhodnutí o odvolání, ani v rámci přezkumného řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu tohoto právního názoru. Napadený rozsudek je současně nepřezkoumatelný, neboť se s touto její žalobní argumentací nevypořádal. [11] Za třetí, stěžovatelka považuje prolomení tříleté prekluzivní lhůty pro sdělení celního d