1 As 114/2024 — Nejvyšší správní soud

1 As 114/2024- 50 - text  1 As 114/2024 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Mgr. I. B., zastoupena Mgr. Lucií Petránkovou, advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti žalovanému: Městský úřad Sezimovo Ústí, se sídlem Dr. E. Beneše 21, Sezimovo Ústí, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2024, č. j. 63 A 3/202459, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že na základě podnětu žalobkyně nezahájil z moci úřední řízení o odstranění stavby tenisového hřiště. Domáhala se také zákazu jeho užívání. Podle žalobkyně se jedná o nepovolenou stavbu. [2] Krajský soud připustil, že obecně se lze proti faktické nečinnosti správního orgánu spočívající v nezahájení řízení o odstranění nepovolené stavby podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Ve věci stěžovatelky ovšem došel k závěru, že se nejednalo o stavbu, která by byla provedena bez rozhodnutí či jiného aktu vyžadovaného tehdy účinným zákonem č. 50/1976 Sb. Šlo o terénní úpravu podstatně neměnící vzhled prostředí, povolenou dle § 72 a § 73 zákona č. 50/1976 Sb. sdělením Městského národního výboru vydaným k ohlášení drobné stavby, stavebních prací a stavebních úprav (dále jen „sdělení“). Žalovaný tudíž postupoval v souladu se zákonem, jestliže nezahájil řízení o odstranění této stavby. Jde o stavbu uskutečněnou na základě povolení v podobě sdělení a užívanou v souladu s jejím účelem jako rekreační tenisové hřiště. Krajský soud uzavřel, že předmětem řízení o nezákonném zásahu pak není a nemůže být věcný přezkum samotného sdělení. [3] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 1 As 67/2024  38, tento rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť se krajský soud nevypořádal s námitkou žalobkyně, že sdělení je nicotné. [4] Krajský soud proto věc opětovně posoudil a vydal napadený rozsudek, ve kterém dospěl k závěru, že sdělení nicotné není. Nadto by žalovaný ani nebyl povinen přihlédnout k nicotnosti, neboť ustanovení správního řádu o nicotnosti lze aplikovat pouze na správní akty vydané správními orgány po nabytí účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. [5] Sdělení není nicotné zejména proto, že ani tvrzený rozpor žádosti stavebníků s požadavky vyhlášky č. 85/1976 Sb., ani případná absence „jednoduchého situačního náčrtu“ nebo parcelního čísla pozemku ve sdělení nejsou závažnými vadami, které by byly „do nebe volající“ a každému laikovi prima facie zřejmými. Způsobilou vyvolat nicnost sdělení není ani případná vada spočívající v tom, že stavba podle žalobkyně vyžadovala rozhodnutí o změně využití území, které ovšem vydáno nebylo. Nicotnost totiž spočívá v absolutním nedostatku formy, přičemž pouhá záměna druhu povolení může být vadou relevantní jen v případě věcného přezkumu správního aktu. Sdělení nebylo ani fakticky neuskutečnitelné, neboť by se – v případě, že by byla tvrzení žalobkyně pravdivá – jednalo o povolení k již existující stavbě, což již v době vydání sdělení právní řád znal jako dodatečné povolení. [6] Podle krajského soudu je také zřejmé, co je předmětem ohlášení: z žádosti o ohlášení stavby a ze souhlasu stavebního úřadu, které tvoří jeden celek, plyne, že provedení povrchové úpravy má spočívat právě ve vyrovnání terénu a povrchové úpravě spočívající ve vytvoření rekreačního hřiště na tenis a odbíjenou. Krajský soud neshledal přiléhavou ani judikaturu, na kterou žalobkyně odkázala. [7] Následně krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně zneužila práva podat žalobu, neboť od vybudování hřiště uplynulo několik desítek let. Přestože bylo zjistitelné pouhým pohledem, že hřiště existuje a je v rozporu se sdělením, žalobkyně a její předchůdci tento pokojný stav akceptovali. Žalobkyně sama uvádí, že se domáhala odstranění stavby hřiště z důvodu změny intenzity jeho užívání, což ovšem podle krajského soudu není důvodem pro podání žaloby. [8] Návrhy žalobkyně na provedení dokazování shledal nedůvodnými. II. Obsah kasační stížnosti [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [10] Má na rozdíl od krajského soudu za to, že bylo povinností žalovaného přihlédnout k nicotnosti sdělení. Předchozí úpravy správního řízení sice neznaly institut prohlašování nicotnosti, to ovšem nebránilo správním orgánům, aby k nicotným správním aktům nepřihlížely po tom, co si otázku nicotnosti samostatně posoudily. [11] Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem v tom, že podání žaloby bylo zneužitím práva. Stěžovatelka podala žalobu v reakci na nevhodné chování sousedů v posledních letech, kteří nerespektují její sestru, jež se stará o nemocnou matku. Úvaha krajského soudu vychází pouze ze skutečnosti, že stěžovatelka žalobu podala po mnoha letech, aniž by soud zohlednil konkrétní okolnosti případu a provedl k tomu navrhované důkazy. Nezabýval se ani otázkou dobré víry stavebníka, která může zvrátit závěr o zneužití práva podat žalobu. [12] Stěžovatelka shrnula svou žalobní argumentaci, ze které vyplývá, že není určité, jaké tenisové hřiště bylo možné na základě ohlášení postavit. Stěžovatelka dále namítá množství okolností souvisejících s průběhem správního řízení a polemizuje se závěrem krajského soudu o určitosti podkladů ohlášení. Krajský soud se tak podle ní dostatečně nezabýval například tím, že při výstavbě hřiště došlo k podstatně vyšší navážce terénu, než bylo v ohlášení uvedeno, nebo zápisem z místního šetření z roku 1988, které obsahuje šikanózní napomínání matky stěžovatelky. Nesouhlasí s dílčími závěry krajského soudu týkající se nicotnosti ohlášení, aniž by však proti nim předložila novou argumentaci. [13] Krajský soud také podle ní zatížil řízení vadou, jestliže neprovedl důkazy podporující stěžovatelčino tvrzení, že sporné hřiště vzniklo ještě před vydáním ohlášení, ačkoli v ohlášení je uvedeno, že stavba má teprve vzniknout. Těmi byla fotografie, video a rozhodnutí Státního notářství Tábor, které se týkají otce stěžovatelky, jenž je zachycen na hřišti před svou smrtí v roce 1985. Dostatečně nevypořádal ani námitku, že stavba byla provedena v rozporu s ohlášením, k čemuž přiložila jako důkaz fotografii a navrhla vypracovat znalecký posudek. [14] Stěžovatelka taktéž upozornila na „nevhodné vyjádření předsedkyně senátu“, neboť ta „naznačila, že NSS v dané věci změnil svůj názor“. Vyjádřila také obavu, že případ bude směřovat k „soudnímu pingpongu“. Odkázala přitom na další dva rozsudky krajského soudu vydané v totožném složení senátu, jenž byly v nedávné době taktéž zrušeny Nejvyšším správním soudem. Navrhla proto přikázání věci jinému krajskému soudu. [15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na svá předešlá vyjádření ve věci. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou neprovedení důkazů krajským soudem. Krajský soud neprovedl důkazy uvedené v bodě 13 tohoto rozsudku, kterými stěžovatelka navrhovala prokázat své tvrzení o tom, že stavba hřiště byla provedena dříve, než bylo ohlášení vydáno, a také další důkazy na podporu stěžovatelčiných tvrzení o provedení stavby v rozporu s ohlášením a také o zlé víře stavebníka. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, ani jedno z tvrzení, které stěžovatelka navrhovala prokázat, nemělo na posouzení právních otázek o nicotnosti sdělení a zneužití práva podat žalobu vliv. Ani prokázání těchto skutečností by nemohlo změnit závěry krajského soudu, a proto by bylo provedení těchto důkazů nadbytečné. Krajský soud je proto neměl povinnost provést. [19] K obecný závěrům o nicotnosti správních aktů Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (body 27, 29 a 30), ve kterém krajský soud za pomoci judikatury Nejvyššího správního soudu dostatečně a srozumitelně vysvě