10 As 29/2023 — Nejvyšší správní soud

10 As 29/2023- 58 - text  10 As 29/2023 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: Ing. K. V., zast. advokátem JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., U Hostavického potoka 787/37, Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. obec Měšice, Hlavní 55/22, Měšice, zast. advokátem JUDr. Tomášem Farou, Táborská 411/34, Praha 4, II. J. S., III. Povodí Labe, státní podnik, Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2021, čj. 033685/2021/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, čj. 51 A 84/202183, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2023, čj. 51 A 84/2021103, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] V červnu roku 2020 podala obec Měšice (osoba zúčastněná na řízení I) žádost o povolení k vypouštění odpadních vod z čistírny odpadních vod Měšice (ČOV) do vod povrchových. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2020 Městský úřad Brandýs nad Labem – Stará Boleslav (vodoprávní úřad) vyhověl žádosti a vydal požadované povolení. Proti rozhodnutí vodoprávního úřadu podali žalobce a osoba zúčastněná na řízení II odvolání, která žalovaný zamítl, a potvrdil tak rozhodnutí vodoprávního úřadu. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud shora označeným rozsudkem zamítl. 2. Kasační řízení [2] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Nesouhlasí s posouzením krajského soudu, podle něhož je účelem vodoprávního řízení o povolení vypouštění odpadních vod toliko stanovení emisních limitů. Účelem zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon, v této věci ve znění do 31. 12. 2021), jako celku je chránit povrchové vody a podzemní vody před znečištěním. Smyslem uvedeného vodoprávního řízení je zajistit, že nebude vypouštěna odpadní voda, jež neodpovídá emisním limitům a mohla by způsobit poškození ohrožené a nenahraditelné složky životního prostředí. Toho lze dosáhnout jedině tak, že vodoprávní úřad přihlédne ke všem okolnostem konkrétního případu. Tím předejde situacím, v nichž by musel ihned po vydání povolení zahajovat kroky směřující k odstranění následků porušení stanovených podmínek. Jestliže úřad nepřihlédne k okolnostem, z nichž je zřejmé porušování podmínek povolení od prvního dne, pak je popřena úloha vodoprávního úřadu v zajišťování ochrany vodní složky životního prostředí. V důsledku tohoto výkladu by emisní limity mohly být stanoveny paušálně pro jednotlivé vodní toky, aniž by vodoprávní úřad vyvíjel jakoukoliv činnost. Takový výklad zákonodárce jistě nezamýšlel. Navíc by přijetím uvedeného výkladu vznikaly nedůvodné rozdíly v povolovacích procesech napříč tzv. složkovými předpisy, neboť pro získání jiných povolení se okolnosti zkoumají komplexně (např. povolení pro provoz stacionárního zdroje podle § 11 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší). [3] Krajský soud se spokojil s tím, že formálně byla naplněna relevantní právní ustanovení, a zcela pominul jejich materiální účel. Stěžovatel nezpochybňuje, že emitent (zde ČOV) je vázán emisními limity až v okamžiku právní moci rozhodnutí. Zcela ale nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vodoprávní úřad při vydávání povolení k vypouštění odpadních vod nemá přihlédnout ke skutečnostem vztahujícím se k žadateli. Krajský soud zcela odtrhl související proces vydávání povolení a následného plnění podmínek tam stanovených. Takový postoj popírá prevenční povinnost, neboť vodoprávní úřad se podle něj má zabývat až následky porušení povinností stanovených v povolení (vzniklou újmou). Prevenční povinnost přitom plyne též z čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 19 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, a § 1 odst. 1 vodního zákona. Mají být přijímána taková opatření, aby vůbec nedocházelo ke znečištění vod. Krajský soud v napadeném rozsudku odmítl aplikovat prevenční povinnost (a de facto jsou pak normy upravující prevenční povinnost adresovány jen některým subjektům, což popírá jejich podstatu). [4] Povinnost vodoprávních orgánů přihlédnout ke konkrétnímu případu znečišťovatele a jeho činnosti plyne také z rozsudku NSS ze dne 2. 3. 2023, čj. 9 As 23/202138. Nadto muselo být krajskému soudu v projednávané věci zřejmé, že provozovatel ČOV v minulosti porušoval své povinnosti (a to i v době vydání napadeného rozhodnutí). Na den 23. 3. 2023 bylo nařízeno ústní jednání spojené s místním šetřením za účelem kontroly splnění nápravných opatření (závadný stav po havarijním úniku čistírenských kalů z ČOV do Líbeznického potoka). Porušování podmínek předchozích povolení k vypouštění odpadních vod plyne také z tvrzení žalovaného a sdělení České inspekce životního prostředí (ČIŽP), která konstatovala porušování podmínek předchozího povolení. [5] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl výčet prostředků nápravy závadného stavu týkajících se již vzniklého znečištění. Tyto prostředky „již byly nějakým způsobem aktivovány“, ale nevedly k cíli, tj. k předcházení a zamezení znečišťování vodního toku. Za stávajícího skutkového stavu tedy proces vydávání povolení k vypouštění odpadních vod mohl sloužit jako další prostředek nápravy. [6] Stěžovatel nesouhlasí také s posouzením krajského soudu, jež se týká místa odběru vzorků. Ty musí být odebírány v místě, kde je fakticky možné odebrat průkazný vzorek, z něhož lze objektivně hodnotit parametry. V dané věci odebrané vzorky nemusely vypovídat o skutečné kvalitě odpadních vod. Je relevantní, jakým způsobem se směšují odpadní vody z vícera potrubí. Krajský soud neprovedl navrhovaný důkaz s odůvodněním, že takové místo nemusí být podle právních předpisů stanoveno na centimetry přesně. Nijak se však nezabýval námitkou stěžovatele, zda je toto místo skutečně způsobilé pro odběr vypovídajících vzorků, jež mají ověřit dodržování emisních limitů. Ani správní orgány popsané skutečnosti nezohlednily. [7] Ze všech výše uvedených důvodů je podle stěžovatele napadený rozsudek nezákonný a nepřezkoumatelný. [8] Dále stěžovatel namítá, že vodoprávní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, a proto jsou napadená rozhodnutí stižena vadami. Rozhodnutí byla vydána, přestože v minulosti bylo vyhodnoceno, že provoz ČOV není schopen naplnit emisní limity. Ani jeden z orgánů se nezabýval tím, v čem spočívá změna poměrů. Napadená rozhodnutí neodůvodňují změnu požadavku ohledně instalace zařízení na srážení fosforu. Taktéž oba orgány „v souladu s principem předběžné opatrnosti nijak nehodnotily vliv záměru na vodní tok z hlediska míry zhoršení stavu a v souvislosti s tím neprovedly dostatečná skutková zjištění, ze kterých by bylo možno posoudit, zda nedojde k porušení relevantních ustanovení o ochraně životního prostředí a vod“. [9] Vodoprávní úřad vydal sérii povolení nakládání s odpadními vodami, která nebyla dodržována. Porušování ze strany provozovatele ČOV bylo „aprobováno“ vydáním vodoprávního povolení v této věci, jehož dodržování bude kontrolováno až následně. Ze všech uvedených důvodů jsou napadená rozhodnutí stižena vadami, které mají za následek jejich nezákonnost a nepřezkoumatelnost, a pro tyto vady měla být krajským soudem zrušena. [10] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a také rozhodnutí obou správních orgánů. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stěžovatelova kasační stížnost je pouze obecnou, nekonkrétní polemikou k výkladu zákona či odůvodnění napadeného rozsudku. Právě emisní limity stanovené v povolení jsou prevencí před znečišťováním povrchových vod vypouštěním splašků. Některé kasační námitky směřují do jiného správního řízení. Místo určení odběru vzorků v napadeném rozhodnutí splňuje požadavky právních předpisů, což nemohou zpochybnit stěžovatelova obecná tvrzení. V další části kasační stížnosti stěžovatel pouze opakuje žalobní námitky, které již vypořádal krajský soud v napadeném rozsudku. [12] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení, protože nepřiznání náhrady nákladů řízení porušuje ústavní princip rovnosti účastníků. [13] Osoba zúčastněná na řízení I se ve vyjádření ztotožnila se závěry krajského soudu a navrhla, aby NSS kasační stížnost zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. [14] Osoby zúčastněné na řízení II a III se ke kasační stížnosti nevyjádřily. 3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] NSS úvodem konstatuje, že neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, neboť je z něj patrné, z jaké právní úpravy krajský soud vyšel, jakými úvahami se řídil a k jakým