10 As 318/2023 — Nejvyšší správní soud

10 As 318/2023- 53 - text  10 As 318/2023 - 56 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Faisala Husseiniho v právní věci žalobců: a) Hnutí DUHA – Friends of the Earth Czech Republic, b) Frank Bold Society, z. s., oba sídlem Údolní 567/33, Brno, žalobce b) zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Černým, Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Elektrárna Chvaletice a. s., K Elektrárně 227, Chvaletice, zastoupena advokátem JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., V Celnici 1034/6, Praha 1, II. Greenpeace Česká republika, z. s., Prvního pluku 143/12, Praha 8, III. obec Veltruby, Sportovní 239, Veltruby, IV. Pardubický kraj, Komenského nám. 125, Pardubice, V. Zelená pro Pardubicko z. s., Bartoňova 831, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2021, čj. MZP/2021/550/1135, v řízení o kasační stížnosti žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2023, čj. 60 A 5/2022356, takto: I. Kasační stížnost se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobci b) se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce b) Mgr. Pavla Černého, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: [1] NSS se v nynější věci bude již potřetí zabývat výjimkou z emisních limitů pro rtuť a oxidy dusíku, která byla podle § 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci; dále jen „ZIP“), udělena Elektrárně Chvaletice. Předchozí dva rozsudky krajského soudu zrušil NSS rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, čj. 10 As 100/202285, a následně rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, čj. 10 As 20/2023115. 1. Vymezení věci [2] Co se týče skutkových okolností věci, NSS je s ohledem na opakovaný přezkum pouze stručně shrne. Krajský úřad Olomouckého kraje rozhodl dne 23. 7. 2021 o 29. změně integrovaného povolení Elektrárny Chvaletice, čímž jí udělil výjimku z emisních limitů pro rtuť a oxidy dusíku stanovených prováděcím rozhodnutím Komise (EU) 2017/1442 ze dne 31. července 2017, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU pro velká spalovací zařízení (též jako „závěry o BAT“). Výjimka byla udělena pro všechny čtyři bloky (B1 až B4) zařízení pro období od 17. 8. 2021 do 17. 8. 2027, tj. na dobu šesti let; emisní limit pro rtuť byl pro toto období stanoven na 23 μg/m3 a pro oxidy dusíku ve výši 190 mg/m3. [3] Žalovaný (Ministerstvo životního prostředí) rozhodnutím ze dne 25. 11. 2021 částečně změnil a částečně potvrdil rozhodnutí krajského úřadu (emisní limity podle výjimky a doba trvání výjimky zůstaly zachovány). Žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného u krajského soudu, jenž toto rozhodnutí zrušil. První rušící rozsudek krajského soudu však zrušil NSS ke kasační stížnosti žalovaného a provozovatelky Elektrárny Chvaletice (OZNŘ I). Krajský soud poté opětovně zrušil rozhodnutí žalovaného. I proti tomuto rozsudku se bránila OZNŘ I u NSS, jenž po podrobném meritorním přezkumu druhého rušícího rozsudku krajského soudu shledal, že kasační stížnost je důvodná a rozsudek krajského soudu zrušil. NSS mj. uzavřel, že ve věci byly splněny všechny podmínky pro udělení emisní výjimky vymezené v § 14 odst. 5 ZIP. Žalovaný své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a provozovatelce uložil přiměřené povinnosti. Následně, rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, čj. 60 A 5/2022356, krajský soud žalobu zamítl. 2. Kasační stížnost a vyjádření účastníků [4] Žalobce b) (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Úvodem sdělil, že ji podává z procesní opatrnosti, neboť se plánuje obrátit na Ústavní soud. Zároveň se domnívá, že se napadený rozsudek ani předchozí rušící rozsudek NSS nezabývaly částí jedné ze žalobních námitek, a proto je kasační stížnost přípustná. [5] Podle stěžovatele se správní soudy nezabývaly částí námitky, podle které rozhodnutí žalovaného umožňuje provozovatelce odchýlit se od podstatných předpokladů uvedených v žádosti o emisní výjimku. Provozovatelka získala výjimku až poté, co v žádosti zkrátila dobu trvání výjimky, snížila požadované emisní limity a zejména snížila předpokládaný plán výroby zhruba o čtvrtinu. Díky snížení plánu výroby výrazně kleslo též očekávané množství absolutních emisí rtuti a oxidů dusíku v době trvání výjimky a zlepšilo se tím i hodnocení dopadu výjimky na životní prostředí. Stěžovatel proto v průběhu řízení opakovaně namítal, že předpokládaný objem výroby musí být součástí závazných podmínek integrovaného povolení, bez tohoto kroku nemohou správní orgány jeho dodržení vymáhat a zajistit tak plnění požadavků plynoucích z § 14 odst. 5 ZIP. Krajský soud ani předtím NSS se však touto otázkou přímo nezabývaly. Vycházely z nesprávné premisy, podle níž je napadeným rozhodnutím závazně stanoveno, že všechny předpoklady výjimky včetně plánu výroby budou dodrženy. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud proto nesprávně posoudil zákonnost udělení výjimky. [6] Stěžovatel dodal, že data z Integrovaného registru znečištění (IRZ) ukazují, že provozovatelka již v prvních letech trvání výjimky výrazně překročila předpokládaný objem výroby, a to i oproti původnímu znění žádosti, které krajský úřad původně vyhověl, následně však žalovaný jeho rozhodnutí zrušil. Stěžovatel zdůraznil, že absence předpokládaného plánu výroby mezi závaznými podmínkami provozu zařízení způsobuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Současně je přesvědčen, že tento názor není v rozporu se závěry NSS, jenž se k této otázce blíže nevyjadřoval, pouze se k ní „blíží“ v bodech 118128 svého rozsudku, v nichž pojednává o potřebě stanovit provozovatelce emisní stropy. Podle stěžovatele je však podstata této právní otázky odlišná. Nejde mu o stanovení emisních stropů jako dodatečné podmínky, která by korigovala nepřiměřeně vysoký emisní limit, ale o to, aby rozhodnutí o výjimce obsahovalo dostatečné záruky, že provoz elektrárny a jeho dopad na životní prostředí budou odpovídat realitě. Stěžovatel připomněl, že emisní limit vyjadřuje koncentraci polutantu na m3 vzdušniny; „koncentrační“ emisní limit nemá na celkové množství emisí, vypuštěné ročně do životního prostředí, žádný přímý vliv. Právě proto je nutné stanovit emisní strop. [7] Závěrem se stěžovatel ztotožnil s výkladem § 18 odst. 1 ZIP učiněným NSS, nepovažuje jej však za případný pro nyní řešenou věc. Podle tohoto ustanovení není správní orgán povinen zahájit přezkum integrovaného povolení. Ustanovení tak neposkytuje dostatečné záruky pro ochranu životního prostředí a lidského zdraví. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že správní orgán i přes překračování předpokládaného plánu výroby doposud žádný přezkum nezahájil. [8] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na relevantní body rozsudku NSS 10 As 20/2023115 a ustanovení ZIP a správního řádu. Z nich je zřejmé, že integrované povolení lze přezkoumat jak z úřední moci, tak na základě podnětu od veřejnosti. Přezkum integrovaného povolení Elektrárny Chvaletice byl proveden v roce 2022. Její provozovatelka má povinnost plnit stanovený harmonogram opatření a dokládat jeho plnění. Příslušné správní orgány mají pro kontrolu provozu elektrárny dostatečné informace i prostředky, díky nimž mohou provést přezkum rozhodnutí o výjimce, zpřísnit či doplnit závazné podmínky, případně ukončit provoz zařízení v režimu výjimky. [9] K podané kasační stížnosti se vyjádřili i další účastníci. Žalobce a) (Hnutí DUHA – Friends of the Earth Czech Republic) a OZNŘ II (Greenpeace Česká republika) podpořily kasační stížnost. Žalobce a) sdělil, že Elektrárna Chvaletice je z důvodu neplnění emisního limitu pro rtuť největším českým zdrojem této toxické látky, a připojil příslušné grafy. [10] OZNŘ I (provozovatelka Elektrárny Chvaletice) je přesvědčena, že kasační stížnost je nepřípustná. Správní soudy vypořádaly spornou otázku (zařazení plánovaného objemu výroby mezi závazné podmínky). NSS přitom dospěl k závěru, že stanovení emisních stropů nebylo potřeba k tomu, aby byly naplněny podmínky pro udělení emisní výjimky podle § 14 odst. 5 ZIP. 3. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Jak bylo uvedeno výše, NSS v posuzované věci již dvakrát rozhodoval (ke kasační stížnosti žalovaného a OZNŘ I – provozovatelky chvaletické elektrárny). Rozsudkem 10 As 100/202285 zrušil první rozsudek krajského soudu. Neztotožnil se s jeho výtkou, že správní orgány nesprávně, resp. nedostatečně, zjistily skutkový stav věci pro celé období trvání emisní výjimky. Dalšími otázkami rozhodnými pro udělení emisní výjimky se správní soudy v té době nezabývaly. V rozsudku 10 As 20/2023115 NSS