3 Ads 64/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 64/2023- 27 - text  3 Ads 64/2023 - 29 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně JUDr. D. P., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 1292/25, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2023, č. j. 13 Ad 6/2021  19, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 2. 2021, č. j. 42000/004630/21/010/JB, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) ze dne 20. 1. 2021, č. j. 42013/2055941/20/013/202/Hlo, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství v trvání od 1. 11. 2020. [2] Žalovaná uvedla, že žalobkyně uplatnila dne 2. 12. 2020 nárok na peněžitou pomoc v mateřství (dále jen „PPM“) a její výplatu v trvání od 1. 11. 2020, z titulu ochranné lhůty z nemocenského pojištění osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“). Žalobkyně má od 1. 5. 2019 přerušenou podnikatelskou činnost z důvodu těhotenství a následné péče o nezaopatřenou dceru. Na PPM nastoupila od 1. 5. 2019 s tím, že naposledy vykonávala podnikatelskou činnost dne 30. 4. 2019. Následně pobírala na prvorozené dítě rodičovský příspěvek od 26. 11. 2019 do 31. 10. 2020. Dne 2. 12. 2020 podala žádost o PPM z důvodu druhého těhotenství. Od 1. 5. 2019 nevykonávala výdělečnou činnost, ani nepobírala mzdu ze zaměstnaneckého či obdobného poměru. Žalobkyně tedy nesplnila podmínky pro přiznání PPM, neboť ke dni uplatnění nároku uplynula ochranná lhůta z nemocenského pojištění OSVČ ve smyslu § 15 odst. 2 a § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, tj. 180 kalendářních dnů po zániku pojištění, jelikož účast na nemocenském pojištění žalobkyni zanikla ke dni 30. 4. 2019. Žalovaná neshledala důvodné námitky žalobkyně, dle kterých se měl na její situaci analogicky použít § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění, dle kterého platí, že u ženy – zaměstnankyně, za trvání téhož zaměstnání může vzniknout nárok na další PPM z tohoto zaměstnání v období do 4 let věku předchozího dítěte. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, kterou Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2020, č. j. 5 Ads 317/2019  14, ve kterém soud neshledal jako neústavní (či diskriminační) zákonnou podmínku pro vznik nároku na PPM pro OSVČ, spočívající v povinnosti účastnit se nemocenského pojištění alespoň v délce 180 dní, protože postavení OSVČ a osob zaměstnaných v pracovním poměru není srovnatelné a tato podmínka měla vyloučit spekulativní přihlášky OSVČ do nemocenského pojištění. Dále městský soud citoval rozsudek kasačního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Ads 346/2017  34, který se zabýval ústavní maximou rovnosti před zákonem. Městský soud dále uvedl, že s ohledem na principy vytyčené Ústavním soudem pro posuzování námitky nerovnosti před zákonem vyhodnotil, že zákonodárce pro určení nároku na PPM zvolil úpravu, která stanoví odlišné podmínky pro přiznání PPM zaměstnancům a OSVČ, neboť jejich postavení není srovnatelné. Zvolené řešení je objektivní a předvídatelné pro všechny. Přijatá úprava nezakládá neodůvodněnou nerovnost mezi pojištěnci. Zákonodárce dle městského soudu musel stanovit určitou časovou podmínku tak, aby nedocházelo ke zneužívání systému nemocenského pojištění. Smyslem stanovení této doby je jednak stanovit povinnou dobu pojištění předtím, než má vzniknout nárok na poměrně nákladnou a několik měsíců vyplácenou dávku nemocenského pojištění (snaha přimět pojištěnce, aby si svůj nárok „předplatil“), a zároveň chránit systém nemocenského pojištění před zneužitím (aby se pojištěnka nepojistila, teprve když je těhotná). Konečně, soud neshledal ani žalobkyní tvrzený rozpor s mezinárodními smlouvami, neboť Česká republika zavedla mateřskou dovolenou s platem nebo se srovnatelnými sociálními výhodami bez ztráty dřívějšího zaměstnání, služebního postavení nebo sociálních příspěvků; pouze pro OSVČ zavedla dílčí podmínku tak, aby nebyl zneužíván systém nemocenského pojištění. [4] Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatelka namítla, že ustanovení § 15 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění nemůže být na její situaci přiléhavé, neboť bylo v její situaci objektivně nesplnitelné. Dále namítla, že argument soudu, dle kterého je právní úprava pro zaměstnankyně a OSVČ odlišná proto, aby nedocházelo ke zneužívání dávky nemocenského pojištění ze strany OSVČ, může dávat smysl pouze v situaci, kdy žena otěhotní poprvé. V nyní posuzované věci však rozhodnutí vycházející z odlišného přístupu k OSVČ postrádá objektivní a rozumné důvody a žalobkyně tak byla rozhodnutím diskriminačně dotčena v právu na hmotné zajištění v době mateřství a v právu na pomoc státu při péči o dítě. Na základě protiústavního výkladu a aplikace (protiústavní) právní úpravy tedy došlo k zásahu do jejího práva dle čl. 26 odst. 3 věty druhé ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 3 odst. 1, a dále čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž uvedla, že nemůže být ústavně konformní výklad právní úpravy provedený soudem, dle kterého právní úprava brání OSVČ si dávku „předplatit“, zatímco zaměstnankyně si fakticky tuto dávku u druhého dítěte předplatit může. Soud dostatečně neposoudil, že předmětem sporu je dávka PPM, která se odvíjí od výdělečné činnosti ženy a nikoli o sociální dávku, a tedy má jít o rozdílný přístup k tomu, zda může dojít ke zneužití dávky. Také se jedná o událost, která nastává přibližně 2x za život ženy. Soudem předkládaný výklad právní úpravy vzniku nároku na PPM dle § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění je diskriminační vůči ženám – OSVČ, jelikož tento nárok vznikne u druhého dítěte pouze ženě – zaměstnankyni, přestože účel této dávky a okolnosti jejího vzniku jsou u OSVČ i u zaměstnankyň totožné. Soudní výklad předmětných ustanovení de facto nutí ženu – OSVČ podnikatelskou činnost nepřerušit a dále vykonávat výdělečnou činnost v době, po kterou se má primárně starat o nezletilé dítě, případně další dítě nemít. Tento výklad je v rozporu s účelem předmětné dávky, která má ženě poskytnout sociální jistotu během těhotenství. Navíc těhotenství nelze přesně naplánovat, proto nelze ani tvrdit, že ženy mohou ovlivnit, kdy a zda jim vznikne nárok na tuto nemocenskou dávku. V dané věci není rozhodné, že OSVČ a zaměstnankyně mají odlišné postavení a rozdílný charakter výdělečné činnosti. Podstatou je, že daná právní úprava postrádá objektivní a rozumné důvody pro rozdílné zacházení se ženami – OSVČ a ženami – zaměstnankyněmi, pokud se starají o děti do 4 let věku. S touto argumentací se soud nevypořádal. Rozsudek č. j. 5 Ads 317/2019  14, na který odkázal městský soud, není na posuzovanou věc přiléhavý. Rozsudek č. j. 1 Ads 346/2017  34, může vést i k opačnému závěru, než k jakému dospěl městský soud, a to že § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění je diskriminační vůči OSVČ. Městský soud ostatně tento rozsudek pouze citoval, aniž by provedl test limitace rovností. Nelze tedy dospět k závěru, že by bylo sporné ustanovení v souladu s ústavním pořádkem. Městský soud dále nesprávně posoudil právní otázku postavení stěžovatelky ve vztahu k zaměstnancům a jejich zvýhodnění při stanovení PPM, když nezohlednil zvláštní povahu sociální události a účely, které má bez rozdílu činnosti zajišťovat PPM, a které jsou dány i s ohledem na mezinárodní závazky České republiky. Stěžovatelka konečně uvedla, že soud nehodnotil kombinaci omezení v rámci celkového nastavení pravidel PPM, a proto nesprávně posoudil právní otázku, zda byla stěžovatelka na základě právní úpravy diskriminována; při posuzování úpravy ochranné doby a rozsahu účasti nevzal v úvahu účely PPM. Napadený rozsudek je nadto zčásti nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, o co soud opřel závěr o adekvátní nerovnosti vzniku nároku podle § 19 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění pro zaměstnankyně a OSVČ, když pouze stručně uvedl, že OSVČ si nárok na PPM nemůže předplatit, avšak již neuvedl, z jakého důvodu si zaměstnankyně tento identický nárok předplatit může. [6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že námitky stěžovatelky jsou nedůvodné a neobsahují žádné nové skutečnosti. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný sam