3 Afs 277/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 277/2023- 52 - text  3 Afs 277/2023 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně CRYTEX, s. r. o., se sídlem Praha 5, Plzeňská 1270/97, zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 643/39, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 619/28, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 Af 8/2022  91, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 8 Af 8/2022  91, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobkyně dne 2. 8. 2021 požádala o vyplacení nezákonně zadržovaných přeplatků na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2004, 2. až 4. čtvrtletí 2005, a za většinu zdaňovacích období v letech 2006 až 2008, v celkové výši 8 715 715 Kč s tím, že od této částky navrhla odečíst aktuální nedoplatek ke dni úhrady, který byl vyměřen správcem daně jako penále z doměřené daně z příjmu právnických osob (dále jen „DPPO“) za zdaňovací období 1. 1. 2016 až 31. 12. 2016 a ke dni 16. 6. 2021 činil 7 618 Kč. [2] Žalovaný ve vyrozumění ze dne 6. 10. 2021, č. j. 7834811/21/200552525209128, uvedl, že „požadavku na vrácení přeplatku na dani Daň z příjmu právnických osob ve výši 8 715 715.00 Kč se nevyhovuje.“ Proti tomuto vyrozumění žalobkyně uplatnila námitku, které žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2022, č. j. 894622/22/200011451106358 (dále též „rozhodnutí žalovaného“), částečně vyhověl v tom směru, že text vyrozumění v části „Požadavku na vrácení přeplatku na dani Daň z příjmu právnických osob“ nahradil textem „Požadavku na vrácení přeplatku na dani Daň z přidané hodnoty“. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem zamítl. Námitku nesrozumitelnosti a zmatečnosti prvostupňového rozhodnutí neshledal důvodnou, neboť dle jeho názoru je zřejmé, že žalovaný hovořil o DPH, a nadto prvostupňové rozhodnutí ve zjevném přepisu (omylu) změnil. V žalobou napadeném rozhodnutí rovněž srozumitelně vysvětlil, proč překvalifikoval žádost o vyplacení nadměrných odpočtů na žádost o vrácení přeplatku. [4] Dle městského soudu je žaloba postavená na přesvědčení žalobkyně, že s ohledem na závěr Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 2 Afs 42/2012  30, dle kterého v předmětné věci nedošlo k doručení platebních výměrů na DPH žalobkyni za zdaňovací období prosinec 2006 až květen 2007 a srpen, říjen a prosinec 2007, byly i další platební výměry doručované v té době neplatně doručené a tudíž nezákonné. K tomu městský soud uvedl, že s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku č. j. 2 Afs 42/2012  30 má žalobkyně zřejmě pravdu, a i ostatní platební výměry jí doručované byly pravděpodobně doručeny neplatně. Tato skutečnost nicméně bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost těchto platebních výměrů, a to s ohledem na presumpci zákonnosti pravomocných rozhodnutí. Každé rozhodnutí, které nebylo napadené opravným prostředkem, je považováno za zákonné, a tedy i závazné pro účastníka i správní orgány dle § 73 odst. 2 správního řádu, až do doby, kdy je zrušeno. Pokud tedy nebyly předmětné platební výměry napadeny opravným prostředkem a následně případně správní žalobou, nelze je bez dalšího považovat za nezákonné, a to ani za předpokladu, že by na ně bylo možné vztáhnout závěry vyjádřené v rozsudku č. j. 2 Afs 42/2012  30. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by platební výměry vztahující se k obdobím, za které požaduje vrácení přeplatků, napadla opravným prostředkem. Rovněž § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, je obrazem zásady presumpce správnosti a zákonnosti pravomocného rozhodnutí správního orgánu. [5] Městský soud dále zdůraznil, že rozsudkem č. j. 2 Afs 42/2012  30, byly zrušeny pouze platební výměry týkající se (i) úroků z prodlení s úhradou DPH za období prosinec 2006 až květen 2007, srpen, říjen a prosinec 2007, a (ii) úroku z prodlení s úhradou DPPO za zdaňovací období 2006. Pouze tyto daňové povinnosti byly tedy nadále předmětem řízení u správního orgánu a žalovaný měl povinnost pokračovat v řízení pouze ohledně daňových období a povinností, které byly předmětem tohoto sporu, nikoli ohledně všech platebních výměrů vydaných ve věci žalobkyně. Finančním orgánům nevznikla na základě rozsudku č. j. 2 Afs 42/2012  30, povinnost zahájit řízení ohledně jiných daňových povinností za jiná období. Nedostatek účinného doručení by mohl být důvodem pro zrušení předmětných platebních výměrů a vrácení věci správci daně k dalšímu řízení, automaticky to však ještě neznamená, že jsou tyto platební výměry věcně nesprávné. [6] Městský soud dále uvedl, že závěr žalobkyně, dle kterého správce daně rozhodnutím č. j.: 5543447/19/200553524104913 (doručeným žalobkyni dne 4. 7. 2021), platební výměry zrušil a potvrdil, že na stavu osobního daňového účtu žalobkyně zůstal pouze nedoplatek ve výši 7 618 Kč, není správný (šlo o potvrzení o stavu osobního daňového účtu vystavené dle § 151 odst. 1 daňového řádu – pozn. NSS). Z potvrzení o stavu osobního daňového účtu ze dne 21. 6. 2021, č. j. 5543447/21/200552525209128 (kterého se dovolávala žalobkyně), pouze vyplývá, že na osobním daňovém účtu žalobkyně k DPH je nulový zůstatek oproti sdělení č. j. 184539/19/200553524104913, které vykazovalo daňový nedoplatek na DPH ve výši cca 22 milionů Kč. Důvod této změny je patrný z úředního záznamu o uplynutí prekluzivní lhůty pro placení daně ze dne 27. 7. 2020, ze kterého vyplývá, že nedoplatek ve výši 19 662 066,21 Kč (za období od 12. 1. 2007 do 29. 11. 2013) byl odepsán z důvodu prekluze ke dni 18. 7. 2020. Potvrzení ze dne 21. 6. 2021 proto rozhodně nemůže dokládat, že platební výměry byly zrušeny nebo jsou správcem daně považovány za nezákonné, jelikož k jejich zrušení nedošlo. Městský soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavřel, že základní argumentace, od které se odvíjí další žalobní námitky, je nesprávná. [7] Důvodnými neshledal městský soud ani námitky, dle kterých (i) žalobkyni sice byl správně uznán nadměrný odpočet za 4. čtvrtletí 2004, avšak byl nezákonně použit na úhradu nedoplatků na DPH, přestože žalobkyně žádné nedoplatky neměla, a (ii) žalobkyně řádně podala přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2008. Skutečnost, zda bylo daňové přiznání za posledně uvedené období doručeno nebo nikoliv, nemůže dle názoru městského soudu na závěrech žalobou napadeného rozhodnutí ničeho změnit, jelikož za předmětné zdaňovací období byl vydán platební výměr, který nebyl napaden opravným prostředkem, takže na základě žalobkyní uváděných skutečností nelze dovodit vznik přeplatku. To samé platí o přiznání nadměrného odpočtu za 4. čtvrtletí 2004, které bylo započteno na další daňové povinnosti. Vzhledem k závěru městského soudu, že platební výměry na základě žalobkyní tvrzených skutečností nejsou nezákonné, a daňový dluh z tohoto důvodu žalobkyni nezanikl, nelze souhlasit s její argumentací, že nadměrný odpočet nebylo možné na tyto dluhy započíst a bylo jej nutné žalobkyni vrátit. Městský soud konečně uvedl, že předmětem tohoto soudního řízení nejsou platební výměry, ale pouze rozhodnutí žalovaného o námitkách a jemu předcházející vyrozumění. Proto považoval námitky směřující do platebních výměrů za nedůvodné a žalobkyní navržené důkazy neprováděl. Pro úplnost dodal, že nárok správce daně na vybrání a vymáhání nedoplatku byl prekludován; to však neznamená, že předmětné platební výměry byly zrušeny. [8] Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podává kasační stížnosti, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelka namítá, že městský soud nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku č. j. 2 Afs 42/2012  30. Nejvyšší správní soud sám zrušil příslušné platební výměry a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ten však jeho rozhodnutí ignoroval a další řízení nevedl. Nařízené daňové řízení by se totiž logicky týkalo všech na sebe navazujících přiznání k DPH za celé uvedené období. Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem rozhodl, že DPH i DPPO nebyly stanoveny pravomocně a věc vrátil správci daně k dalšímu řízení, tj. k novému daňovému řízení ve věci podaných daňových přiznání. Správce daně měl provést vytýkací řízení v těch případech, kdy nebylo uskutečněno, a vydat nové platební výměry. Protože tak dosud neučinil, daňové řízení, které začalo podáním příslušných přiznání k DPH, dosud neskončilo a nárok stěžovatelky na vrácení nadměrných odpočtů není promlčen. Stěžovatelka dále namítla, že správce daně vydal nepřezkoumatelné platební výměry podle pomůcek, přestože měl k dispozici veškeré potřebné dokumenty. Správce daně nepřihlédl k vývoz