3 As 25/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 25/2022- 34 - text  3 As 25/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: TOMI  písek s.r.o., se sídlem Cukrovarská 147/34, Praha 9, zastoupené Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Jandova 208/8, Praha 9, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2020, č. j. SPU 238494/2020, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2021, č. j. 29 A 165/2020  74, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2021, č. j. 29 A 165/2020  74, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. 8. 2020, č. j. SPU 238494/2020 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jenž postupem podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), schválil návrh komplexních pozemkových úprav v k. ú. Uherský Ostroh. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Krajský soud tuto žalobu zamítl jako nedůvodnou. [2] Žalobkyně namítala, že se na jejích pozemcích v obvodu pozemkových úprav nachází dobývací prostor její sesterské společnosti na těžbu výhradního ložiska nerostů. Podle žalobkyně je ve veřejném zájmu, aby nerostné bohatství státu bylo využíváno v nejvyšší možné míře a je v rozporu s veřejným zájmem, aby rozložení pozemků po provedení pozemkových úprav znemožňovalo či podstatně ztěžovalo hospodárné využití tohoto ložiska. Krajský soud uvedl, že zákon o pozemkových úpravách chrání vlastníky pozemků, na nichž je stanoven dobývací prostor, skrze povinnost správního orgánu postupovat podle § 3 odst. 3 daného zákona. Tyto pozemky tak lze v pozemkových úpravách řešit pouze za podmínky poskytnutí souhlasu jejich vlastníka a příslušného správního úřadu. Podle krajského soudu žalobkyně nečinila sporným, že s řešením pozemků v rámci pozemkových úprav souhlasila, nýbrž rozporovala pouze způsob jejich řešení. Z toho důvodu se krajský soud odmítl zabývat tím, jaký vliv mohlo mít stanovení dobývacího prostoru na pozemcích žalobkyně v obvodu komplexních pozemkových úprav rozhodnutím příslušného báňského úřadu. [3] Dále krajský soud obecně popsal smysl a účel řízení o pozemkových úpravách prismatem judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle ní nepřísluší soudům posuzovat, do jaké míry řešily správní orgány komplexní pozemkové úpravy optimálně a jak naplnily účel pozemkových úprav podle § 2 zákona o pozemkových úpravách. Toto posouzení náleží vlastníkům zákonem stanoveného podílu pozemků, kteří návrh pozemkových úprav schvalují. Z těchto důvodů krajský soud nevyhověl námitkám žalobkyně vztahujícím se k jí tvrzenému nerozumnému řešení pozemkových úprav. [4] Stejně tak krajský soud nesouhlasil s námitkou, že žalovaný postupoval nezákonně, jestliže nevypořádal spoluvlastnictví u pozemků řešených v rámci komplexních pozemkových úprav, jejichž spoluvlastníkem je žalobkyně, přestože to navrhovala. Podle § 9 odst. 16 zákona o pozemkových úpravách totiž správní orgán může, nikoli musí vypořádat spoluvlastnictví k pozemku řešenému v pozemkových úpravách. Krajský soud k tomu posoudil, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení při jeho aplikaci a zda rozhodnutí nebylo vydáno v důsledku jeho libovůle, přičemž shledal, že ani k jedné z těchto nezákonností nedošlo. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatelka v první řadě uvádí, že v obvodu předmětných komplexních pozemkových úprav vlastní pozemky, na nichž se nachází výhradní ložisko štěrkopísků Moravský Písek – Uherský Ostroh ev. č. B 3012200, a že správní orgány stanovily ve prospěch sesterské společnosti stěžovatelky v daném místě dobývací prostor Uherský Ostroh ev. č. 7 1196. S ohledem na to stěžovatelka namítá, že krajský soud na její případ nesprávně použil § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. Ten totiž upravuje situaci, kdy jsou pozemky určeny pro těžbu vyhrazených nerostů na základě stanoveného dobývacího prostoru (zvýraznění doplněno). Podle stěžovatelky však štěrkopísek není vyhrazený nerost podle § 3 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „horní zákon“), nýbrž nerost nevyhrazený dle § 3 odst. 2 horního zákona (v daném případě jde o tzv. výhradní ložisko nevyhrazeného nerostu), na nějž se § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách vůbec nevztahuje. Pakliže by se ukázalo, že krajský soud použil § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách správně, stěžovatelka namítá, že souhlas k řešení daných pozemků v pozemkových úpravách nedala. Krajský soud se navíc nezabýval tím, zda souhlas k postupu podle § 3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách udělil v případě stěžovatelky příslušný správní úřad. Krajský soud užitím nesprávného ustanovení zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. [7] Stěžovatelka má dále za to, že správní orgány v návrhu pozemkových úprav nevytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy a nesplnily další cíle stanovené v § 2 zákona o pozemkových úpravách, neboť návrh velikosti, tvaru a rozložení nových pozemků neumožňuje, aby na nich bylo možné racionálně zemědělsky hospodařit, ani je jinak smysluplně užívat, a nebude možné na nich zajistit podmínky pro ochranu a půdního fondu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že krajský soud tento žalobní bod vypořádal odkazem na rozhodovací praxi správních soudů. Žalobní námitky stěžovatelky mířily na to, že správní orgány nevytvořily podmínky k racionálnímu hospodaření z hlediska všech vlastníků pozemků v daném místě. Stěžovatelka taktéž tvrdí, že se v její situaci nelze spokojit se zjištěním, že byla splněna kritéria daná v § 10 a 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. V takovém případě totiž zákonné požadavky ztrácí smysl, neboť není nutné je dodržovat a nelze je soudně přezkoumat. Kromě toho stěžovatelka namítá, že vznik pozemků podle návrhu pozemkových úprav je v rozporu s nadepsanými zákonnými požadavky, a tím pádem i v rozporu s veřejným zájmem na využívání nerostného bohatství. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí se závěry napadeného rozsudku krajského soudu a z hlediska bližší argumentace odkazuje na své vyjádření zaslané v řízení před krajským soudem. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [10] Kasační stížnost je důvodná. [11] Nejvyšší správní soud se v rámci přezkumu kasačních námitek nejprve zaměří na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Platí totiž, že v případě existence vad stanovených v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. již zpravidla není dán prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné napadený rozsudek bez dalšího zrušit. [12] Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008  76). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je podle Nejvyššího správního soudu zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. např. rozsudky ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004  74, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004  73, publ.