3 As 86/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 86/2022- 69 - text  3 As 86/2022 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: European Open University, z. ú., se sídlem Politických vězňů 1419/11, Praha 1, zastoupené Mgr. et Mgr. Radimem Kalabisem, advokátem se sídlem O. Lysohorského 702, FrýdekMístek, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 31. 7. 2018, č. j. MSMT153/201811, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 5 A 184/2018  34, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 25. 10. 2017, č. j. MSMT30495/201624 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítlo žádost žalobkyně podle § 39 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“), o udělení oprávnění působit jako soukromá vysoká škola a toto oprávnění jí neudělilo. [2] Žalobkyně požádala o udělení státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola současně s návrhem bakalářského, navazujícího magisterského a doktorského studijního programu „Ekonomika a daně“. Národní akreditační úřad pro vysoké školství (dále jen „Akreditační úřad“) vydal k žádosti žalobkyně dne 31. 5. 2017, č. j. NAU47/20167 nesouhlasné stanovisko (dále jen „nesouhlasné stanovisko“), neboť údaje o personálním a finančním zabezpečení činnosti žalobkyně, posuzované i s přihlédnutím k návrhům studijních programů, nesvědčí o dostatečném splnění podmínek pro řádné uskutečňování vzdělávací a tvůrčí činnosti žalobkyně a žalobkyně nepředložila ani jeden návrh studijního programu splňujícího požadavky standardů uvedené v § 78a odst. 2 písm. b) bodě 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách“). [3] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila prostřednictvím rozkladu, který ministr školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministr“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu zamítl. V rámci řízení o rozkladu vydal Akreditační úřad potvrzení stanoviska k udělení státního souhlasu ze dne 7. 6. 2018, č. j. NAU47/201613 (dále jen „potvrzující stanovisko“), kterým nesouhlasné stanovisko potvrdil. [4] Proti rozhodnutí ministra podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. [5] Městský soud neshledal, že by rozhodnutí ministra trpělo vadou nepřezkoumatelnosti, jak namítala žalobkyně. Konstatoval, že podkladem pro jeho rozhodnutí bylo nesouhlasné stanovisko a potvrzující stanovisko, která mají podle § 149 správního řádu charakter závazného stanoviska. Jejich obsah byl žalobkyni sdělen a mohla se k nim vyjádřit. Tuto možnost nevyužila, ačkoliv jí lhůta k vyjádření byla na její žádost prodloužena. Ministr podle městského soudu nepochybil, když své rozhodnutí založil na potvrzujícím stanovisku, jehož obsah ve svém rozhodnutí předestřel. Potvrzující stanovisko obstojí, i pokud jde o reakci na námitky žalobkyně uvedené v rozkladu a jeho doplnění. [6] Důvodnou neshledal městský soud ani žalobní námitku, podle níž měl žalovaný posoudit postup Akreditačního úřadu a požádat jej o objasnění svých závěrů. Pokud jde o nemožnost přezkoumat stanovisko Akreditačního úřadu samostatně v rámci správního soudnictví, vysvětlil, že přezkum závazných stanovisek je odložen až do řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí, což podle něj není na újmu práva žalobkyně na spravedlivý proces. [7] Těžištěm žalobních námitek, které směrovaly vůči věcným závěrům závazných stanovisek Akreditačního úřadu byla teze, že správní orgán měl posuzovat pouze to, zda alespoň jeden se žalobkyní předložených studijních programů splnil minimální standardy pro udělení státního souhlasu. Primárně měl být posuzován bakalářský studijní program a předloženými žádostmi o akreditaci magisterského a doktorského studijního programu se správní orgány neměly vůbec zabývat. [8] Žalobkyni lze podle městského soudu přisvědčit v tom směru, že nutnou podmínkou pro vydání souhlasného stanoviska Akreditačního úřadu se žádostí o udělení státního souhlasu je, aby žadatel předložil návrh alespoň jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté zákona o vysokých školách a splňujícího požadavky podle § 78a odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o vysokých školách. Žalobkyně však opomíjí, že důvodem k neudělení souhlasného stanoviska je rovněž jakýkoliv z důvodu podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, ačkoliv právě závěr o nedostatečném personálním a finančním zabezpečení její činnosti jakožto vysoké školy byl důvodem nesouhlasného stanoviska. [9] Ustanovení § 39a odst. 2 zákona o vysokých školách je podle městského soudu potřebné vykládat tak, že důvodem k neudělení souhlasného stanoviska k žádosti o udělení státního souhlasu může být nepředložení alespoň jednoho studijního programu odpovídajícího požadavkům uvedeným v části čtvrté zákona o vysokých školách a splňujícího požadavky podle § 78a odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o vysokých školách, nebo některý z důvodů dle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách. Obě tyto negativní podmínky však stojí samostatně. Při posuzování toho, zda byl předložen alespoň jeden studijní program odpovídající uvedeným požadavkům, je tento studijní program posuzován samostatně, zatímco při zjišťování, zda nedošlo k naplnění některého z důvodů dle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, je posuzováno personální, finanční, materiální a další zabezpečení činnosti vysoké školy jako celku, a proto je přihlíženo ke všem předloženým návrhům studijních programů. [10] Jestliže žadatel v rámci žádosti o udělení státního souhlasu k působení jako soukromá vysoká škola předloží návrhy vícero studijních programů, Akreditační úřad v rámci posouzení, zda byly naplněny důvody pro vydání nesouhlasného stanoviska podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách přihlédne ke všem těmto návrhům. Pokud by žalobkyně předložila návrh pouze jednoho studijního programu, bylo by podle městského soudu ve smyslu výše uvedeného přihlíženo pouze k tomuto jednomu studijnímu programu. Je však věcí žalobkyně, jakou žádost podá. Úkolem správních orgánů není od části žádosti „odhlédnout“; takový postup by byl v rozporu s § 50 správního řádu. Městský soud se s ohledem na výše uvedené ztotožnil s postupem Akreditačního úřadu, který v rámci posouzení, zda byly naplněny důvody pro vydání nesouhlasného stanoviska podle § 39a odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, přihlížel ke všem žalobkyní navrženým studijním programům. [11] Městský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, jež se týkala zabezpečení výuky akademickými pracovníky. Pokud jde o finanční zabezpečení, odkázal na odůvodnění potvrzujícího stanoviska. Závěrem městský soud uvedl, že již uskutečňovaná vědecká činnost, popř. vědecká činnost s mezinárodním rozměrem, je jedním z požadavků pro akreditaci magisterského, resp. doktorského studijního programu. II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků řízení [12] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [13] Správní orgány podle stěžovatelky posuzovaly v řízení o udělení státního souhlasu otázky, jež měly hodnotit v řízení o udělení akreditace. V důsledku toho nesprávně posoudily právní otázku, zda v řízení o udělení státního souhlasu postačí, aby žadatel předložil alespoň jeden studijní program, který odpovídá požadavkům podle zákona o vysokých školách nebo zda musí již v této prvotní fázi předložit kompletní dokumentaci pro akreditaci všech navrhovaných oborů obsažených v žádosti. Úmyslem zákonodárce nebylo podle stěžovatelky vázat udělení státního souhlasu na to, aby byly splněny podmínky u všech navrhovaných studijních programů, ale alespoň u jednoho. [14] Jako nesprávné označila závěry městského soudu, jež se týkaly personálního zabezpečení a vědecké činnosti v případě magisterského studijního programu. Tyto otázky jsou podle jejího tvrzení podrobně zkoumány v řízení akreditačním, nikoliv v řízení o udělení státního souhlasu, ledaže by žadatel navrhl v žádosti toliko magisterský studijní program. Žádost stěžovatelky však obsahovala také bakalářský studijní program, který podle ní základní podmínky pro udělení státního souhlasu splňoval jak po stránce personální, tak ekonomické. [15] Správní spis podle stěžovatelky obsahoval podklady pro kladné vyřízení žádosti o udělení státního souhlasu minimálně pro bakalářský studi