4 Ads 51/2022 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 51/2022- 26 - text 4 Ads 51/2022-28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Weissové a soudců Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: gen. Ing. Z. Č., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 021954/SD-80/OPM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2022, č. j. 58 Ad 18/2021-18, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející soudní řízení [1] Rozhodnutím ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 021954/SD-78/25, žalovaný zamítl žalobcovu žádost ze dne 10. 6. 2021 o jednorázový přídavek k důchodu podle nařízení vlády č. 51/1994 Sb., o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod podle dřívějších předpisů, a některých osob účastných soudní rehabilitace, (dále jen „nařízení vlády“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky. Žalovaný však rozhodnutím ze dne 5. 8. 2021 těmto námitkám nevyhověl a své rozhodnutí ze dne 29. 6. 2021 v celém rozsahu potvrdil. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2021 žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud popsal, že žalobce byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. 1. 1971 z důvodů uvedených v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), a to z funkce I. kategorie. Před ukončením služebního poměru byl žalobce ze stejných důvodů odvolán dne 1. 11. 1969 z funkce I. kategorie a ustanoven na nižší funkci I. kategorie. V roce 1977 žalobce byl odsouzen za trestný čin výtržnictví na 5 měsíců odnětí svobody a v roce 1982 za trestný čin pobuřování na 2 roky odnětí svobody. Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 2. 1991, sp. zn. 3 T 125/90, a usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 7. 1990, sp. zn. Rt 139/90, byly odsuzující trestní rozsudky zrušeny. Rozhodnutím Federálního ministerstva obrany ze dne 3. 9. 1991, č. j. 21954/31, byl žalobci podle § 132 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) a podle § 24 a § 27 zákona o mimosoudních rehabilitacích přiznán starobní důchod ve výši 3.800 Kč (tedy v maximální možné výši ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o sociálním zabezpečení). [4] Podle krajského soudu se ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“) vzájemně vylučují. Výši důchodu tak nelze vypočítat, případně upravit současně podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o soudní rehabilitaci. To vyplývá výslovně z § 25 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého se výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle § 24 zákona provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení nebo než podle § 25 zákona o soudní rehabilitaci. [5] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 3 Ads 108/2018-29, krajský soud uvedl, že příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představuje pouze alternativu k zápočtu dob podle odstavce 5. Nejde o nový nárok, jenž by se měl vztahovat i na osoby, které nemohlo jednání státu v rozporu s demokratickými principy v oblasti důchodového zabezpečení jakkoli poškodit. Jak § 25 odst. 1 až 6, tak § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci představují podle krajského soudu pravidla pro výpočet či úpravu důchodu. Příjemce důchodu má možnost volby mezi zápočtem dob podle odstavce 5 a příplatkem podle odstavce 7. Krajský soud dodal, že § 25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci označuje odstavec 7 za ustanovení upravující jeden ze způsobů úpravy výše důchodu. Uvedený výklad podporuje též skutečnost, že § 25 zákona o mimosoudních rehabilitacích odkazuje na § 25 zákona o soudní rehabilitaci jako celek, nikoli jen na některé jeho odstavce. Krajský soud uzavřel, že zákon o mimosoudních rehabilitacích vylučuje současnou aplikaci ustanovení upravujících důchod podle tohoto zákona a podle § 25 zákona o soudní rehabilitaci jako celku, tedy včetně odstavce 7. [6] Nařízení vlády se podle krajského soudu vztahuje na osoby, které si na základě zákona o soudní rehabilitaci zvolili při úpravě důchodu příplatek k důchodu za každý měsíc vazby nebo výkonu trestu, ale tento příplatek jim nebyl přiznán vůbec nebo v plné míře, protože důchod spolu s tímto příplatkem ke dni provedení úpravy důchodu z tohoto důvodu nebo ke dni přiznání důchodu přesahoval nejvyšší výměru vyjádřenou v pevné částce 3.800 Kč měsíčně. To však není případ žalobce, neboť ten pro úpravu svého důchodu ze shora uvedených důvodů vůbec nemohl volit příplatek k důchodu ve smyslu § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, neboť jeho důchod byl vypočten a upraven podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, který aplikaci § 25 zákona o soudní rehabilitaci en bloc vylučuje. I v případě, že by žalobci nebyla přiznána maximální výše důchodu, ale jeho důchod by byl vypočten podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože by to pro něj bylo výhodnější, neměl by podle krajského soudu současně nárok na příplatek podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Podmínky pro přiznání přídavku podle § 2 nařízení vlády tak nebyly splněny. Krajský soud shrnul, že byl žalobcův důchod vypočten a upraven podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, proto již nepřichází v úvahu jeho úprava podle zákona o soudní rehabilitaci, a to ani prostřednictvím příplatku ve smyslu § 25 odst. 7 tohoto zákona, který představuje toliko alternativu k výpočtu a úpravě důchodu podle odstavců 1 až 6 téhož ustanovení. [7] Podle krajského soudu bylo úmyslem zákonodárce satisfakce vyplývající z nezákonného věznění a ukončení pracovního poměru nekumulovat, ale vždy provést výpočet důchodu (resp. jeho úpravu) nejpříznivější pro jeho příjemce. Krajský soud připomněl, že žalobci byla již v roce 1990 v souvislosti s jeho soudní rehabilitací poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, v roce 2001 pak jako politický vězeň obdržel jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Žalobcovo nezákonné věznění bylo zohledněno též prostřednictvím příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. Skutečnost, že žalobce byl nezákonně vězněn a současně nezákonně propuštěn ze služebního poměru, tedy nebyla opomenuta. Krajský soud dodal, že si je plně vědom skutečnosti, že žádná finanční náhrada dostatečně neodčiní příkoří způsobené nezákonně perzekvovaným osobám zločineckým komunistickým režimem. Není však možno, byť i z morálně pochopitelných důvodů, nad rámec zákona rozšiřovat nároky, kterými historický zákonodárce zamýšlel uvedené křivdy zmírnit. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel namítá, že nebyl postižen jen nezákonným skončením služebního poměru, nýbrž byl také nezákonně uvězněn (a následně rehabilitován). Žalovaný i krajský soud jeho nárok na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, potažmo o jednorázový přídavek k důchodu podle nařízení vlády, odmítli s tím, že vše mu už bylo přiznáno podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a že pokud je pro něj výhodnější postup podle tohoto zákona, nárok podle zákona o soudní rehabilitaci nepřipadá v úvahu. Tento názor podle stěžovatele není správný, neboť jde o dvě různá řízení. Stěžovatel uplatnil nároky pramenící z mimosoudní rehabilitace podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a potom samostatně nárok ze soudní rehabilitace podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích „pohltil“ nárok pramenící z jiných právních skutečností. Zdůrazňuje, že postup podle zákona o mimosoudních rehabilitacích si nezvolil s cílem vzdát se svých nároků podle zákona o soudní rehabilitaci, potažmo podle nařízení vlády. Stěžovatel se cítí diskriminován, neboť jeho nárok byl posouzen jen na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích, jako by k jeho nezákonnému věznění a rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci vůbec nedošlo. [10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrvává na právním názoru uvedeném v jeho rozhodnutí ze dne 5. 8. 2021 a je přesvědčen, že při rozhodování o nároku na přiznání jednorázového přídavku k důchodu podle nařízení vlády postupoval v souladu s platn