4 Afs 131/2022 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 131/2022- 55 - text  4 Afs 131/2022-63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Port Service s.r.o., se sídlem Václavská 2073/20, Praha, zast. Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2019, č. j. 302032/ 2019900000312, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 15 Af 37/201964, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 21. 5. 2019, č. j. 1629295/201951000012, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání A) správního deliktu podle § 48 odst. 3 písm. b) zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2017, tím, že nesplnila povinnost vyplývající ze čl. 15 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex“), neboť deklarovala nesprávné údaje v popisu zboží v rozhodnutí v celním řízení ev. č. 17 CZ6100001HN0D513 ze dne 24. 5. 2017, kterým bylo propuštěno do celního režimu volný oběh zboží Celním úřadem pro Středočeský kraj v položkách č. 3 a 2; B) pokračujícího přestupku ve smyslu § 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném do 30. 11. 2018 (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), podle § 47 odst. 2 písm. a) bod 1. zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 31. 3. 2019 (dále jen „celní zákon“), spočívajícího v nesplnění povinnosti uvedené v čl. 233 odst. 1 písm. a) celního kodexu, tím, že v postavení držitele tranzitního režimu Unie nepředložila dne 17. 8. 2018 zboží [Výrobky a potřeby pro tělesné cvičení, gymnastiku nebo atletiku (kromě zařízení pro tělesné cvičení s mechanismem pro nastavení odporu); dále jen „zboží“] propuštěné do celního režimu tranzit Celnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „celní úřad určení“) s celní závěrou. Za spáchání uvedeného správního deliktu (s účinností ode dne 1. 7. 2017 přestupek – poznámka soudu) a přestupku byl žalobkyni podle § 47 odst. 4 celního zákona uložen úhrnný trest pokuty ve výši 3.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí celního úřadu potvrdil. II. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Žaloba, stejně jako předtím odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, co do svého obsahu směřovala pouze k přestupku B). [4] Městský soud se předně zabýval žalobní argumentací související s existencí liberačních důvodů z odpovědnosti za uvedený přestupek. V souvislosti s tím nejprve připomněl, že liberační důvody jsou určené pro aplikaci ve výjimečných případech, jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Poukázal také na to, že důkazní břemeno ohledně existence liberačních důvodů ve smyslu § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky tíží výhradně toho, kdo svým konáním či opomenutím naplnil skutkovou podstatu konkrétního přestupku, zde tedy žalobkyni. Žalobkyně se podle městského soudu v tomto směru omezila jen na tvrzení, že dopravu zboží propuštěného do celního režimu tranzit zajišťoval její smluvní partner, společnost Maersk Czech Republic s.r.o. (dále jen „Maersk“), přičemž zásilky v režimu tranzit sledoval celní deklarant. Tím byla společnost SCHENKER spol. s r.o. (dále jen „SCHENKER“), která také zajistila předložení zboží celnímu úřadu určení ihned poté, kdy zjistila, že omylem došlo k vykládce zboží bez jeho předchozího propuštění do celního režimu volný oběh. Městský soud se ztotožnil s žalovaným v tom, že žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy, jimiž by prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. [5] Skutečnost, že porušení povinnosti, kterou žalobkyni ukládá zákon, způsobil jiný subjekt (dopravce), podle městského soudu sama o sobě nevypovídá nic o tom, zda žalobkyně učinila vše pro to, aby přestupku zabránila. Městský soud současně žalobkyni vytkl, že se nepokusila osvětlit, jaké konkrétní objektivní překážky jí nedovolovaly monitorovat pohyb zboží v celním režimu tranzit a kontrolovat, resp. usměrňovat průběh přepravy zboží. Povinnost dopravce nebo příjemce zboží přitom nevylučuje odpovědnost žalobkyně za splnění její povinnosti, a proto pokud žalobkyně ohledně liberačních důvodů ustrnula na tvrzení, že k faktickému porušení předmětné povinnosti došlo ze strany dopravce zboží, žalovaný nepochybil v závěru, že žalobkyně podmínky liberace neprokázala, neboť žádné konkrétní úsilí k odvrácení přestupku nevynaložila. Ani k žalobě připojená Smlouva o celních službách, kterou žalobkyně uzavřela se společností A. P. Moller – Maersk A/S, která zavazuje i společnost Maersk (dále jen „smlouva o celních službách“), podle městského soudu na uvedeném nic nemění, neboť na ni žalobkyně odkazuje teprve v řízení o žalobě, které však není další (skutkovou) instancí a nadto ani z této smlouvy nelze dovodit, že žalobkyně vynaložila veškeré úsilí k zabránění přestupku ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Závazek společnosti Maersk (splnit veškeré formality spojené se správným ukončením režimu tranzit a předat zboží konečnému příjemci po splnění všech takových formalit) obsažený v této smlouvě podle městského soudu neznamená nic jiného, než pouhý důraz na splnění zákonné povinnosti ze strany dopravce zboží, který však bylo možné hodnotit jen jako zcela minimální a zanedbatelnou snahu žalobkyně předejít porušení zákonné povinnosti, nikoli jako vynaložení veškerého objektivně možného úsilí, které by bylo reálně způsobilé zabránit přestupku. Městský soud dodal, že porušení smluvního ujednání nemůže mít dopad na odpovědnost za plnění veřejnoprávních povinností. [6] Městský soud upozornil i na to, že skutečnost, že žalobkyně sama dopravu zboží nerealizuje, bez dalšího neznamená, že je z její strany vyloučena jakákoli kontrola pohybu zboží a s tím související kontrola plnění povinností. Žalobkyně nedoložila, jakým způsobem dochází ke komunikaci mezi zapojenými subjekty, ani nezpochybnila, že mohla s časovým předstihem disponovat aktuálními informacemi o tom, do jakého konkrétního cíle je fakticky nasměrována doprava zboží, pokud by dopravce k poskytování takových informací smluvně zavázala. Soud doplnil, že není zřejmé, jaké právní překážky měla žalobkyně na mysli, když namítala, že není možné předávat údaje o pohybu vozidel třetím osobám, které nejsou vlastníkem vozidla ani nákladu. Současně přisvědčil vyjádření žalovaného k žalobě v tom, že zadání detailních informací týkajících se realizace konkrétní přepravy do elektronické (a tudíž efektivně dostupné) podoby je pouhou technikálií, která je objektivně proveditelná. V souvislosti s žalobní námitkou o zmatečnosti a nedostatečně zjištěném stavu věci městský soud uvedl, že se zde žalobkyně uchýlila k obecným proklamacím, aniž by blíže odůvodnila jejich relevanci ke sporné otázce naplnění liberačních důvodů. Skutečnost, že do správního spisu byl omylem založen protokol o přepravě ze dne 20. 8. 2018 (který s daným případem nesouvisel  poznámka soudu), přitom podle městského soudu nečiní zjištěný skutkový stav zmatečným a rozporným se zásadou materiální pravdy. Správní orgány za podklad svých rozhodnutí vzaly tranzitní doklady předložené celnímu úřadu určení dne 17. 8. 2018. [7] K námitce, podle níž měl být vinným z přestupku shledán dopravce, a nikoliv žalobkyně, městský soud vyslovil, že je to žalobkyně, která odpovídá za porušení právních povinností objektivně, tedy bez ohledu na to, zda protiprávní stav zavinila či nikoli. Žalobkyně by za přestupek nebyla odpovědná pouze, pokud by prokázala existenci liberačního důvodů ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podmínky liberace však neprokázala, a proto za přestupek odpovědná je. Městský soud připomněl, že povinnost dopravce nebo příjemce zboží nemá žádný vliv na existenci povinnosti žalobkyně coby držitele tranzitního režimu Unie; ten zůstává odpovědný bez ohledu na to, zda do procesu tranzitního režimu vstoupí další subjekty, které jsou rovněž, ale nikoli namísto držitele tranzitního režimu, povinny ve stanovené lhůtě předložit celnímu úřadu určení zboží v nezměněném stavu a dodržet přitom opatření přijatá celními orgány k zajištění totožnosti zboží. [8] Městský soud poukázal rovněž na to, že žalobkyni nesvědčí veřejné subjektivní právo, aby bylo proti jinému subjektu