4 Afs 215/2023 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 215/2023- 33 - text  4 Afs 215/2023-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Československá obchodní banka, a.s., IČ 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, zast. JUDr. Ing. Radkem Halíčkem, advokátem, se sídlem Pobřežní 648/1a, Praha 8, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2022, č. j. 34414/22/770010124506345, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2023, č. j. 55 Af 12/2022138, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. Radka Halíčka, advokáta. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 5. 12. 2018, č. j. 53533/18/520011434701858, žalobkyni stanovilo daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 357.345.538 Kč. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 12. 2018. Dne 16. 4. 2019 podala žalobkyně dodatečné daňové přiznání, ve kterém vykázala daňovou povinnost ve výši 330.512.589 Kč, tj. o 26.832.949 Kč nižší oproti posledně známé dani. Uvedená změna daňové povinnosti byla vykázána v důsledku dodatečného uplatnění daňové ztráty ve výši 135.872.102 Kč stanovené za zdaňovací období roku 2008 (pravomocně stanovena ke dni 10. 4. 2019) jako odčitatelné položky od základu daně. Specializovaný finanční úřad na dodatečné daňové přiznání reagoval zahájením postupu k odstranění pochybností, jenž vedl k vydání dodatečného platebního výměru ze dne 23. 9. 2019, č. j. 164595/19/420013782105725, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období roku 2009 doměřena daň ve výši 0 Kč. Specializovaný finanční úřad vykázané snížení daně, resp. uplatněnou daňovou ztrátu neakceptoval, neboť opak by byl v rozporu s § 38p odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2009 (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Podle tohoto ustanovení lze vyšší částky odčitatelných položek podle § 34 zákona o daních z příjmů, tedy i stanovenou daňovou ztrátu, uplatnit pouze v dodatečném daňovém přiznání na vyšší daňovou povinnost nebo na daňovou povinnost, která se neodchyluje od poslední známé daňové povinnosti. Žalobkyně však naopak vykázala nižší daňovou povinnost. [2] Odvolání žalobkyně podané proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 7. 9. 2020, č. j. 33887/20/520011433711918, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Zákonnost postupu orgánů finanční správy následně potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 10 Af 35/202039, i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 2 Afs 78/202250. [3] Společně se zmíněným odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně návrh na povolení obnovy řízení ukončeného rozhodnutím ze dne 5. 12. 2018. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 21. 10. 2021, č. j. 40178/21/520011433711918, tento návrh zamítlo, neboť neshledalo naplnění podmínky podle § 117 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně totiž mohla za účelem uplatnění příslušné daňové ztráty využít dodatečné daňové přiznání. To, že ve svém záměru nebyla úspěšná kvůli pravidlu stanovenému v § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů, nevede ke splnění podmínky pro obnovu řízení podle § 117 odst. 2 daňového řádu. Kromě této podmínky musí být pro obnovu řízení splněna současně některá z podmínek podle § 117 odst. 1 daňového řádu. Jelikož Odvolací finanční ředitelství neshledalo naplnění podmínky podle § 117 odst. 2 daňového řádu, nezabývalo se dále naplněním tvrzené podmínky podle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 5. 2022, č. j. 34414/22/770010124506345, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [4] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který jej rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 55 Af 12/2022138, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Krajský soud na rozdíl od žalovaného shledal, že limity pro podání dodatečného daňového přiznání obsažené v § 38 odst. 1 zákona o daních z příjmů mají za následek naplnění podmínky pro obnovu řízení podle § 117 odst. 2 daňového řádu. Podle výkladu tohoto ustanovení aplikovaného žalovaným by k naplnění dané podmínky došlo pouze v případě, kdy by podání dodatečného daňového přiznání bylo nepřípustné. Takový výklad označil krajský soud za nedůvodně zužující a formalistický. Žalobkyně nemohla být s ohledem na § 38p odst. 1 zákona o daních z příjmů s podáním dodatečného daňového přiznání úspěšná, neboť v něm vykázala nižší daň oproti posledně známé dani. Ačkoli právní úprava výslovně neříká, že v takové situaci je podání dodatečného daňového přiznání nepřípustné, jsou dopady daného ustanovení stejné, jako by skutečně nepřípustné bylo. Přesto tedy, že žalobkyně dodatečné daňové přiznání formálně podat mohla a také podala, je nutné v jejím případě považovat podmínku pro obnovu řízení podle § 117 odst. 2 daňového řádu za splněnou. V dané části proto krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného nezákonným. [6] S ohledem na to, že se orgány finanční správy nezabývaly splněním tvrzené podmínky pro obnovu řízení podle § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu, shledal krajský soud rozhodnutí žalovaného v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost, kterou následně doplnil na základě výzvy Nejvyššího správního soudu ve stanovené měsíční lhůtě. [8] Stěžovatel je nadále přesvědčen, že o návrhu na povolení obnovy řízení bylo rozhodnuto správně. Trvá na tom, že podmínka podle § 117 odst. 2 daňového řádu naplněna nebyla. Za rozhodující považuje, že podání dodatečného daňového přiznání bylo po stránce procesní přípustné. Po jeho oprávněném podání následovalo standardně vedené doměřovací řízení, kdy na základě věcného posouzení údajů uvedených v přiznání došlo ke stanovení daně. Její výše sice neodpovídala záměru žalobkyně při podávání přiznání, avšak v tom naplnění předmětné podmínky spatřovat nelze. Není smyslem § 117 odst. 2 daňového řádu nejprve zhodnotit hypotetický výsledek doměřovacího řízení, a tedy i úspěšnost záměru dotčené osoby, a podle toho pak případně připustit oprávněnost podání dodatečného daňového přiznání. Dotčená podmínka vylučující obnovu nalézacího řízení je svým charakterem procesní podmínkou, jež se neohlíží na to, jaká hmotněprávní ustanovení se v doměřovacím řízení při věcném posouzení údajů uvedených v dodatečném daňovém přiznání aplikují. [9] Stěžovatel také podotknul, že žalobkyně měla možnost si daňovou ztrátu uplatnit ve znovuotevřeném odvolacím řízení, jež bylo později ukončeno rozhodnutím ze dne 5. 12. 2018. Vedle toho se navíc domnívá, že i kdyby byla obnova řízení povolena, výsledné stanovení daně by dopadlo stejně. [10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil nadepsaný rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně navrhla její zamítnutí. Uvedla, že se ztotožňuje s důvody, na základě kterých krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným a nezákonným. Má za to, že pokud by měla být podmínka podle § 117 odst. 2 daňového řádu splněna pouze v případě nepřípustných dodatečných daňových přiznání, zákonodárce by takovou terminologii užil výslovně. Výklad žalovaného tedy považuje za nesprávně zužující, kdy pod pojem „z důvodů, za kterých lze podat“ je třeba řadit vedle formální možnosti také faktickou možnost dodatečné daňové přiznání podat. Ani v dalších kasačních argumentech se žalobkyně se stěžovatelem neshodla, a proto navrhla kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení kasační stížnosti [12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel odkázal na důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, podle něhož kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [13] V tomto případě je na Nejvyšším správním soudu, aby rozhodl spor o výklad § 117 odst. 2 daňového řádu.