4 Afs 38/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 38/2024- 93 - text 4 Afs 38/2024-102 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: MÜLLER GROUP AG s.r.o., IČO: 03477487, se sídlem Lukavecká 1732, Horní Počernice, Praha 9, zast. Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2021, č. j. 45757/21/5300-21443-707161, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Af 1/2022-204, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný nadepsaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 22. 7. 2021. Jednalo se o dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období: - duben 2016, č.j. 6319707/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 72.692 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 14.538 Kč, - květen 2016, č.j. 6319854/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 83.340 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 16.668 Kč, - červen 2016, č.j. 6320195/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 97.829 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 19.565 Kč, - červenec 2016, č.j. 6320281/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 60.045 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 12.009 Kč, - srpen 2016, č.j. 6320688/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 93.476 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 18.695 Kč, - září 2016, č.j. 6320777/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 266.654 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 53.330 Kč, - říjen 2016, č.j. 6320819/21/200952525104631, kterým byla doměřena daň ve výši 196.822 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 39.364 Kč a - listopad 2016, č. j. 6320877/21/2009-52525-104631, kterým byla doměřena daň ve výši 226 555 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 45.311 Kč. [2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem. Soud nevyhověl žádosti o odročení jednání nařízeného na den 8. 2. 2024, kterou zástupce žalobce s plnou mocí od žalobce ze dne 6. 2. 2024 doručil soudu dne 7. 2. 2024 a odůvodnil ji odkazem na povahu a rozsah věci a dále kolizí s jiným jednáním. Městský soud totiž tuto žádost s poukazem na rozsudky NSS ze dne 2. 11. 2011, č. j. 6 Ads 110/2021–133, a Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, vyhodnotil jako účelovou, nikoliv včasnou a zároveň nedoloženou. [3] Městský soud dále konstatoval, že důvodem částečného neuznání žalobcem uplatněného nároku na odpočet DPH bylo nesplnění zákonem stanovené podmínky zakotvené v § 73 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též „ZDPH“), tj. aby žalobce při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce, měl daňový doklad. Přestože byl žalobce k předložení relevantních daňových dokladů za účelem prokázání uplatněného nároku na odpočet daně správcem daně vyzván, neučinil tak. [4] Námitku žalobce, že předmětné daňové doklady správci daně předložil, a prokázal tak nárok na odpočet daně, soud neshledal důvodnou. Jedná se o ničím neprokázané tvrzené žalobce, které je v rozporu s obsahem správního spisu. Správní orgány se marně snažily poskytnout žalobci součinnost směřující k předání požadovaných daňových dokladů. Průběh daňového řízení nicméně svědčí o tom, že žalobce, resp. jeho zástupce předložení daňových dokladů správci daně z neznámého důvodu bojkotoval. Ač navenek opakovaně deklaroval záměr a připravenost tyto doklady předložit, neučinil tak. Žalobce také tvrdil, že daňové doklady předal Policii ČR, což ovšem také ničím nedoložil, a navíc jej o předání daňových dokladů policii nikdo ani nežádal. Aby žalobce unesl důkazní břemeno, které jej ohledně prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet daně v daňovém řízení tížilo, bylo jeho povinností předložit požadované daňové doklady správci daně a nikoliv policii, která neslouží jako „úschovna“ daňových dokladů v daňovém řízení. Žalobce ničím neprokázal ani tvrzení, že konkrétní daňové doklady potřebné k prokázání nároku na odpočet daně předložil na pracovišti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu k rukám Ing. J. B.. [5] Žalobce ani náznakem neosvětlil důvod, proč by mu měl správce daně po dobu více než dvou let, kdy probíhala daňová kontrola, bránit v předložení daňových dokladů, které po něm sám požadoval, nebo se jejich převzetí vyhýbat. Stejně tak zůstalo ze strany žalobce bez rozumného vysvětlení, proč v takovém případě nevyužil k předložení daňových dokladů správci daně či žalovanému jiný způsob, kterým tak mohl bez větších obtíží učinit (doručení dokladů poštou či elektronickou cestou). Žalobce neprokázal ani, že by předmětné daňové doklady měly být správci daně předloženy v rámci daňového řízení vedeného ohledně daně z příjmů právnických osob. Z protokolu o ústním jednání konaném dne 16. 11. 2021, jehož předmětem bylo ukončení daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za rok 2016, nic takového nevyplývá. [6] Správce daně dostál povinnosti uložené mu v § 92 odst. 2 daňového řádu, tj. povinnosti dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. Správní orgány nepochybily, jestliže žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně zčásti neuznaly z důvodu neunesení důkazního břemene žalobcem, jenž přes výzvu správce daně v daňovém řízení nepředložil (všechny) potřebné daňové doklady. Daň byla žalobci stanovena objektivně správně na základě těch daňových dokladů, které žalobce správci daně nakonec předložil, a dále těch, které si správce daně obstaral sám v rámci vyhledávací činnosti. Názor žalobce, že splnil veškeré podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně podle ZDPH, daňového řádu i směrnice Rady 2006/112/ES a tento nárok (v celém rozsahu) prokázal, je mylný. II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení [7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. V jejím doplnění z 9. 4. 2024 a v dalším doplnění ze dne 1. 6. 2024 (která jsou obsahově podobná, proto je soud rekapituluje společně) městskému soudu vytkl nesprávný procesní postup, jelikož nevyhověl žádosti zástupce stěžovatele o odročení jednání nařízeného z důvodu kolize s jiným soudním jednáním zástupce stěžovatele. Zmocnění advokáta ze strany stěžovatele nebylo účelové, neboť se jednalo o první zmocnění advokáta v dané věci. Městským soudem zmíněné judikáty nejsou podle stěžovatele pro posouzení věci relevantní. Stěžovateli nelze klást za vinu, že se mu podařilo zajistit právní zastoupení až 6. 2. 2024. S ohledem na právo účastníka podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zvolit si kdykoliv v průběhu řízení zástupce nemohla být žádost o odročení jednání opožděná. Neobstojí ani závěr městského soudu o nedostatečném doložení kolidujícího jednání, neboť právní zástupce soudu označil řízení, v němž bylo nařízeno kolidující jednání soudem, spisovou značkou a přesným časem začátku jednání. Právnímu zástupci nebyl poskytnut čas k přípravě na jednání vymezený § 49 odst. 1 s. ř. s (10 dnů). Podle stěžovatele neobstojí ani závěr soudu, že měl v úmyslu hatit nařízené soudní jednání, neboť pokud by měl stěžovatel tento úmyslu, postačilo by mu vzít žalobu zpět, popř. navrhnout přerušení řízení. [8] Stěžovatel prokázal, že má daňové doklady ve smyslu ZDPH a směrnice Rady 2006/112/ES, které se nejenže snažil správci daně předložit, ale skutečně je předložil, a podmínku nároku na odpočet daně tak splnil, což žalovaný i městský soud opomenuli. Pracovník Finančního úřadu pro hlavní město Praha Ing. J. B. do daňových dokladů nahlédl, ale převzít je odmítl, čímž ale stěžovatel splnil povinnost prokázat, že má daňové doklady ve smyslu směrnice a předložil je správci daně ve smyslu národního práva. Důvodem pro předložení dokladů na řídícím pracovišti příslušného pracoviště správce daně byly spory o předložení dokladů mezi zástupcem stěžovatele a pracovníky územního pracoviště správce daně, které bránily konstruktivnímu pokračování v daném řízení. Stěžovatel neobstruoval, naopak se snažil předložením dokladů konstruktivně situaci vyřešit. [9] K závěru soudu o nepodloženém tvrzení stěžovatele, že předmětné daňové doklady bez předchozího vyžádání odeslal Policii České republiky, aniž by specifikoval, v rámci jakého trestního řízení tak učinil, stěžovatel uv