4 As 184/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 184/2023- 44 - text  4 As 184/2023 - 46 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. V., zast. H. V., obecnou zmocněnkyní, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Sokolovská 855/225, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 2. 2023, č. j. 42000/002401/23/010/JB, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 41 Ad 1/202338, takto: Kasační stížnost se odmítá. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 1. 2. 2023, č. j. 42000/002401/23/010/JB (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jako opožděné odvolání proti platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení Mladá Boleslav ze dne 7. 11. 2022, č. j. 42007/130/8014/7. 11. 2022/780/IK (dále jen „platební výměr“). Platebním výměrem uvedená okresní správa sociálního zabezpečení uložila žalobci zaplatit doplatek na pojistném na důchodové pojištění a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále podle § 6 odst. 4 písm. a) bod 7 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), ve spojení s § 104c téhož zákona a podle § 4, § 7, § 13 až § 14b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), celkem ve výši 48.149 Kč. [2] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) potvrdil usnesení téhož soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 41 Ad 1/202316, vydané vyšším soudním úředníkem (výrok I.), zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků (výrok II.) a vyzval jej k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby (výrok III.). [3] Krajský soud se ve vztahu k usnesení č. j. 41 Ad 1/202316 zabýval tím, zda bylo řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru, řízením ve věci důchodového pojištění, k němuž se neváže poplatková povinnost. Dospěl k závěru, že tomu tak není, a to vzhledem ke znění zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve spojení se zákonem o sociálním zabezpečení, neboť řízení se týkalo, pro účely zákona o soudních poplatcích, pojistného na sociální zabezpečení. Podle krajského soudu takové řízení podléhá poplatkové povinnosti a nespadá pod věcné osvobození vyplývající z § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Tento závěr krajský soud podpořil i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2018, č. j. 10 Ads 98/201847, z nějž lze uvedené implicitně dovodit. Vyšší soudní úředník tudíž postupoval správně, jestliže vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby. [4] Krajský soud dále dovodil, že žalobce nereagoval na jeho výzvu ze dne 17. 4. 2023, jejíž součástí byl formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“, v níž byl poučen o následcích neposkytnutí údajů tam požadovaných, především úplného přehledu o svých příjmech a výdajích, a to za účelem posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků v dané věci. Doklady připojené k žalobě nepostačovaly k posouzení aktuálních majetkových poměrů žalobce (přehled o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2020 a oznámení OSVČ o ukončení výkonu samostatné činnosti ze dne 7. 7. 2022). Žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků tudíž krajský soud zamítl. [5] Závěrem krajský soud dodal, že žalobce obecně tvrdil na jeho straně okolnosti, pro které nemohl zaplatit soudní poplatek, a proto by mu zastavením řízení mohla vzniknout újma, tedy nebezpečí z prodlení. Pokud by se mělo jednat o případ, na nějž dopadá § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, pak by na straně žalobce muselo jít o situaci, kdy není schopen zaplatit soudní poplatek okamžitě z důvodů nikoli na své straně a bude jej schopen zaplatit nejpozději do skončení řízení. Uvedené ustanovení podle krajského soudu dopadá na případy, kdy poplatník objektivně není schopen poplatek uhradit okamžitě v celé výši, současně nepožádá o osvobození od soudních poplatků či nesplňuje podmínky pro toto osvobození. Nemíří ale na případy, kdy poplatníkovi nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a on nesouhlasí s důvody, pro které tak bylo rozhodnuto. Žalobce podle krajského soudu neuvedl důvody, které by samy o sobě odůvodňovaly odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích do rozhodnutí ve věci samé, a proto jej krajský soud vyzval k jeho zaplacení. [6] Stěžovatel v blanketní kasační stížnosti brojí proti II. výroku napadeného usnesení (kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků za řízení o žalobě). V doplnění této blanketní kasační stížnosti pak stěžovatel brojí proti napadenému usnesení, „v němž dochází Krajský soud v Praze k názoru, že měl být uhrazen v projednávané věci soudní poplatek, neboť se nejedná o věc důchodového pojištění, ale o věc pojištění sociálního.“ Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel nesouhlasí s posouzením krajského soudu, že se pro účely zákona o soudních poplatcích předmětné řízení považuje za věc pojistného na sociální zabezpečení, nikoli o věc důchodového pojištění. Podle stěžovatele je tento výklad příliš formalistický, neboť ze spisu je prokazatelně patrné, že se věc týká důchodového pojištění, což ostatně plyne i z jazykového výkladu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích. Výklad provedený krajským soudem v napadené usnesení a Nejvyšším správním soudem v rozsudku, na který krajský soud odkázal, by byl přijatelný pouze v případě, pokud by dané ustanovení zákona o soudních poplatcích hovořilo pouze o osvobození řízení ve věcech dávek důchodového pojištění. Krajský soud svým výkladem zasáhl do stěžovatelova práva plynoucího z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. [8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a přípustností kasační stížnosti. [9] Jak shora uvedeno, v blanketní kasační stížnosti stěžovatel výslovně brojí pouze proti II. výroku napadeného usnesení. V něm krajský soud zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel ani k výzvě soudu nepředložil úplný přehled o svých příjmech a výdajích za účelem posouzení, zda splňuje podmínky pro osobní osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. Konkrétní důvody, pro něž závěry krajského soudu (obsažené v odstavcích 16. až 21. napadeného usnesení, vztahující se k II. výroku napadeného usnesení) rozporuje, však stěžovatel neuvedl. [10] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti neuvede, z jakých důvodů napadá rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje [§ 106 odst. 1 s. ř. s.], a tyto vady k výzvě soudu neodstraní, nelze v řízení pokračovat a soud kasační stížnost odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, č. j. 2 Ads 29/200340). Stejně tak je tomu i v nyní posuzované věci. Stěžovatel neuvedl nic konkrétního proti postupu krajského soudu v řízení o žalobě či proti napadenému rozsudku. Z kasační stížnosti nevyplývá, jakých konkrétních pochybení se krajský soud podle stěžovatele dopustil (ať již ve smyslu vad řízení, či v právním závěru). Takto formulovanou kasační stížnost, která je mimořádným opravným prostředkem, považuje kasační soud za nedostačující ve smyslu § 106 odst. 1 s. ř. s. [11] V doplnění kasační stížnosti, které stěžovatel učinil na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2023, č. j. 4 As 184/202334, stěžovatel ve vztahu k II. výroku napadeného usnesení a jeho odůvodnění nedoplnil konkrétní kasační námitky. Ve vztahu k II. výroku napadeného usnesení tudíž nejsou splněny podmínky řízení k věcnému projednání kasační stížnosti. Stěžovatel přitom byl v uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu o následcích neodstranění vad kasační stížnosti, tedy neuvedení konkrétních kasačních námitek, poučen. V tomto rozsahu Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. [12] Ve zmíněném doplnění kasační stížnosti stěžovatel namísto uvedení konkrétních důvodů, pro které nesouhlasí s právními závěry krajského soudu či jeho postupem ve vztahu k rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků (II. výrok napadeného usnesení), stěžovatel brojí výlučně proti závěrům, které krajský soud v napadeném usnesení vyslovil k tomu, zda se v souzené věci jedná o řízení podléhající věcnému osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích. Tyto námitky obsažené v doplnění kasační stížn