5 Afs 383/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 383/2021- 49 - text  5 Afs 383/2021 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Tukový průmysl spol. s r.o., se sídlem Koubova 79/4, Praha 9, zast. Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Spálená 108/51, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Af 21/2018390, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 Af 21/2018390, se ruší. II. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 19. 4. 2018, č. j. 501610/2018900000318, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 32 684 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Štěpána Mládka, advokáta. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2018, č. j. 501610/2018900000318, žalovaný k odvolání žalobce změnil platební výměr č. R/000016/2009 Celního úřadu Praha D1 ze dne 19. 2. 2009, č. j. 6686/09176800021, tak, že celní dluh složený ze spotřební daně a daně z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot (motorové nafty a benzínu BA 91 a BA 95) vyměřený žalobci ve výši 2 754 548 762 Kč snížil na 1 633 755 040 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou městský soud shora uvedeným rozsudkem zamítl. [2] Pohonné hmoty, kterých se týká posuzovaná věc, dovážela do České republiky ze Slovenské republiky obchodní společnost Bena a.s. (od roku 2003 přejmenovaná na LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost, dále jen „BENA“). Na území Slovenska vstupovalo zboží do produktovodu ve společnosti Slovnaft a.s., celní hranici do České republiky pak překračovalo v Kloboukách u Brna – v jednom ze středisek provozovatele produktovodní sítě, společnosti ČEPRO, a. s. (dále jen „ČEPRO“). Poté, co zboží vstoupilo do produktovodní sítě ČEPRO, podával žalobce jako celní deklarant společnosti BENA návrh na propuštění zboží do režimu uskladňování ve veřejném celním skladu (VCS), který provozoval. Takto uskladněné zboží (až na menší množství propuštěné v mezidobí do volného oběhu) se nacházelo v režimu uskladňování ve VCS až do 17. 7. 2002, kdy žalobce podal sedm celních prohlášení s návrhem na propuštění zboží do režimu tranzitu pro příjemce Venturon Investment, s. r. o. V návaznosti na tato celní prohlášení zahájil celní úřad jednak daňovou kontrolu, jednak úkony celního dohledu. Na základě těchto postupů pak byla po řadě procesně komplikovaných správních a soudních řízení (jejichž průběh bude stručně popsán níže) vydána rozhodnutí, která jsou předmětem přezkumu v nyní projednávané věci. [3] Řízení se původně týkalo celního dluhu, který měl vzniknout v letech 1997–2002 odnětím zboží (pohonných hmot) celnímu dohledu dle § 240 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v relevantním znění (dále jen „celní zákon“). Žalobce je v postavení dlužníka jednak jako subjekt, který měl plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží či z režimu, do kterého bylo zboží propuštěno [podle § 240 odst. 3 písm. d) celního zákona], neboť jako skladovatel a ukladatel pohonných látek, propuštěných do celního režimu uskladňování v celním skladu, s povolením provozovat VCS a uskladňovat zboží mimo budovu VCS, podle celních orgánů nedostál svým povinnostem dle § 149 odst. 1 a 3 celního zákona, které mu plynuly z celního režimu, do kterého byly pohonné hmoty propuštěny. Dále je žalobce (společně se společností BENA) dlužníkem na základě § 240 odst. 3 písm. b) celního zákona, neboť se podle celních orgánů zúčastnil odnímání zboží celnímu dohledu způsobem blíže popsaným v žalobou napadeném rozhodnutí a této skutečnosti si byl nebo měl být vědom. [4] Dne 17. 7. 2002 bylo ve společnosti ČEPRO provedeno místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že stav zásob zboží společnosti BENA v produktovodní síti je záporný. Vzhledem k důvodnému podezření na odnětí zboží celnímu dohledu zahájil celní orgán úkony celního dohledu a současně dne 8. 8. 2002 místní šetření (mylně označené za daňovou kontrolu). [5] Dne 16. 10. 2003 vydal celní úřad první sérii platebních výměrů, které žalobce napadl odvoláními. Celní úřad dané platební výměry sám rozhodnutími ze dne 12. 11. 2003 zrušil dle § 322a odst. 2 celního zákona, neboť dospěl k závěru, že žalobce nemohl před jejich vydáním využít svého práva vyjádřit se ke zprávě o daňové kontrole, kterou převzal až spolu s platebními výměry. Následně celní úřad změnil svůj právní názor a rozhodnutími ze dne 1. 3. 2004 dle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), ověřil neplatnost svých rozhodnutí ze dne 12. 11. 2003 s odůvodněním, že ve výrocích rozhodnutí nebyl uveden procesní předpis, podle kterého bylo rozhodováno. V důsledku tohoto rozhodnutí tedy platební výměry ze dne 16. 10. 2003 opětovně nabyly účinků a celní řízení se ocitlo ve fázi odvolacího řízení. [6] Žalobce s takovým postupem nesouhlasil a proti rozhodnutím celního úřadu ze dne 1. 3. 2004 podal odvolání, která odvolací orgán (Celní ředitelství Praha) rozhodnutími ze dne 17. 12. 2004 zamítl a potvrdil rozhodnutí celního úřadu. Proti těmto rozhodnutím se žalobce bránil žalobami, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudky ze dne 27. 7. 2006 a ze dne 19. 9. 2006 vydanými pod sp. zn. 10 Ca 80 až 85/2005, jimiž prohlásil rozhodnutí celního úřadu osvědčující neplatnost rušících rozhodnutí a navazující odvolací rozhodnutí Celního ředitelství Praha za nicotná. [7] Žalobce podal odvolání rovněž proti platebním výměrům ze dne 16. 10. 2003. Ty Celní ředitelství Praha rozhodnutími ze dne 29. 4. 2004 změnilo co do částky vyměřených celních dluhů a okamžiků jejich vzniku. Také proti těmto rozhodnutím podal žalobce žaloby, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudky ze dne 15. 6. 2004, č. j. 7 Ca 103/2004177, ze dne 27. 9. 2005, č. j. 8 Ca 131/2004244, ze dne 8. 12. 2005, č. j. 10 Ca 117/2004177 a č. j. 10 Ca 118/2004264, a ze dne 31. 3. 2006, č. j. 9 Ca 151/2004220 a č. j. 9 Ca 152/2004194. Ve všech uvedených rozsudcích, s výjimkou rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 8 Ca 131/2004244, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že odvolací orgán rozhodoval o odvoláních proti neexistujícím rozhodnutím, neboť ta byla již rozhodnutími ze dne 12. 11. 2003 pravomocně zrušena. Nejvyšší správní soud sice všechny uvedené rozsudky Městského soudu v Praze následně zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení, závěru o bezpředmětnosti daných odvolacích řízení však přisvědčil. Následně proběhla řada dalších soudních řízení, v nichž se řešila především otázka, jak mělo být v daných případech s odvoláními naloženo. Např. v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011212, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v takové situaci nezbývá než odvolací řízení zastavit. [8] Celní ředitelství Praha žalobci s ohledem na výše popsaná řízení sdělilo, že jeho odvolání směřovala proti pravomocně zrušeným platebním výměrům, a proto bude věc vrácena prvostupňovému celnímu úřadu, aby v dalším řízení po řádném zjištění skutkového stavu znovu posoudil, zda a v jaké výši lze žalobci vyměřit celní dluh. [9] Po doplnění dokazování vydal celní úřad již zmiňovaný platební výměr č. R/000016/2009 ze dne 19. 2. 2009 č. j. 6686/09176800021. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 1. 7. 2009, č. j. 828720/200917010021, zamítlo a napadený platební výměr potvrdilo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 Ca 145/2009415, uvedené rozhodnutí na základě žalobcem podané žaloby zrušil, neboť dospěl k závěru, že celní dluhy byly vyměřeny po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Městský soud tedy věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (Generálnímu ředitelství cel) jakožto právnímu nástupci Celního ředitelství Praha, které bylo zrušeno v rámci reformy celní správy provedené s účinností od 1. 1. 2013. Nejvyšší správní soud následně uvedený rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 Afs 92/2014114, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť jeho závěr o prekluzi celého celního dluhu považoval za nesprávný. Připustil však, že k prekluzi celních dluhů vzniklých v letech 1997 a 1998 již došlo. Městský soud poté rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 5 Af 67/2015622, žalobou napadené rozhodnutí opět zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, důvodem zrušení žalobou napadeného rozhodnutí byla však již pouze prekluze celních dluhů vzniklých v letech 1997 a 1998. [10] Žalovaný následně vydal nyní přezkoumávané rozhodnutí ze dne 19. 4. 2018, č. j. 501610/2018900000318, kterým, jak již bylo konstatováno, na základě odvolání žalobce opětovně změnil plateb