5 As 221/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 221/2023- 50 - text  5 As 221/2023 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) F. P., b) S. P., oba zast. Mgr. Markem Landsmannem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Statutární město Pardubice, se sídlem Pernštýnské nám. 1, Pardubice, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 26. 7. 2023, č. j. 52 A 30/2023127, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Osoba účastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobci (dále „stěžovatelé“) domáhají zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2023, č. j. MD34620/2022930/5, sp. zn. MD/34620/2022/930, ve věci odnětí vlastnického práva k pozemkům. [2] Na základě žádosti města Pardubice („vyvlastnitel“) bylo Krajským úřadem Pardubického kraje rozhodnuto podle § 24 odst. 3 písm. a) bod 3. zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů, v rozhodném znění (dále „zákon o vyvlastnění“), a podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, v rozhodném znění (dále „liniový zákon“), o odnětí vlastnického práva stěžovatelů k pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí jako parc. č. X (orná půda o výměře 1224 m2), jako parc. č. XA (orná půda o výměře 502 m2), parc. č. XB (orná půda o výměře 270 m2) a parc. č. XC (orná půda o výměře 1048 m2), vše k. ú. P. a v obci P., a to za účelem realizace veřejně prospěšné stavby „cyklistická stezka I/36 TrnováFáblovka – Dubina (SV obchvat)“. Současně bylo podle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění rozhodnuto o náhradě za vyvlastnění, shodně jednotlivě pro oba stěžovatele ve výši 153 600 Kč, přičemž náhrada za vyvlastnění byla stanovena dle znaleckého posudku, který ve vyvlastňovacím řízení předložili stěžovatelé (vyvlastňovaní). [3] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterým nebylo odvolání stěžovatelů vyhověno, stěžovatelé uplatnili především námitky proti postupu vyvlastnitele (osoby zúčastněné na řízení) před zahájením vyvlastňovacího řízení; stěžovatelé namítali, že před podáním žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení město Pardubice (vyvlastnitel) předložilo stěžovatelům znalecký posudek (posudek znalce Ing. Jaroslava Mrázka ze dne 5. 5. 2018 a 13. 6. 2018), podle něhož je obvyklá cena příslušných spoluvlastnických podílů žalobců 15 260 Kč. Tuto částku stěžovatelé (byť zvýšenou o koeficient 8) považovali za podhodnocenou, a proto nedošlo k uzavření smlouvy. Stěžovatelé namítli, že následně (dne 11. 11. 2020) v zahájeném vyvlastňovacím řízení vyvlastnitel bez výhrad akceptoval posudek předložený stěžovateli (posudek znalce Miloše Votočka ze dne 20. 6. 2022), podle něhož činí obvyklá cena vyvlastňovaných pozemků 516 Kč/m2 , tedy je oproti ceně určené znalcem Mrázkem vyšší, z čehož dovozují, že posudek Ing. Mrázka byl vadný, postup vyvlastnitele (města Pardubice) byl nezákonný a nebyla splněna jedna z podmínek pro vyvlastnění, neboť dle stěžovatelů bylo možno práva k předmětnému pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou. Pokud by se totiž vycházelo ze znaleckých závěrů stěžovateli osloveného znalce, dohodu s vyvlastnitelem by uzavřeli, za předpokladu, že takto určená cena by byla vynásobena koeficientem 8 dle § 3b odst. 1 písm. a) liniového zákona. Koeficient dle § 3b odst. 1 písm. a) liniového zákona bylo dle stěžovatelů třeba v nyní posuzovaném případě užít, jelikož město Pardubice je dle jejich názoru právnickou osobou zřízenou zákonem ve smyslu § 3b odst. 7 písm. a) liniového zákona. [4] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Především zdůraznil, že dle § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění je správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu oprávněn přezkoumat pouze výrok rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě (výrok podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění); výrok o náhradě za vyvlastnění (§ 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění) přezkoumávají soudy v občanském soudním řízení. [5] Krajský soud dále podotkl, že město Pardubice (osoba zúčastněná na řízení) nemá žádné rozhodovací pravomoci v rámci vyvlastňovacího řízení, v němž vystupuje nikoliv jako správní orgán (vyvlastňovací úřad), ale v postavení vyvlastnitele (účastníka řízení). Taktéž při postupu podle § 5 zákona o vyvlastnění vyvlastnitel nevykonává veřejnou správu ani nerozhoduje o právech a povinnostech právnických či fyzických osob. Nevystupuje ve vrchnostenském postavení, ale jako osoba soukromého práva (město Pardubice vykonávalo samostatnou působnost) v rovném postavení se stěžovateli, o jejichž právech a povinnostech mu nenáleží autoritativně rozhodovat. Z těchto důvodů město Pardubice v rámci postupu vyvlastnitele podle § 5 zákona o vyvlastnění a § 3 liniového zákona (zaslání návrhu na uzavření smlouvy) nevystupovalo jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 As 72/201567, ze dne 14. 4. 2016, č. j. 5 As 52/201639, a ze dne 10. 8. 2016, č. j. 3 As 180/201464, v jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že „fáze jednání o smluvním převodu potřebných nemovitostí má povahu soukromoprávní kontraktace a předchází (v případě jejího neúspěchu) samotnému vyvlastňovacímu řízení“ a že „z důvodu rozdílné povahy expropriačních výroků (rozhodnutí o veřejných subjektivních právech adresáta rozhodnutí) a výroku o náhradě za vyvlastnění (rozhodnutí v oblasti práv soukromých) je zcela bezpředmětná argumentace stěžovatelky, že vyvlastnitelem nebylo nijak zdůvodněno, proč došlo ke snížení ceny stanovené původním posudkem, respektive toho, jak mohli dva znalci dojít k natolik odlišným závěrům v krátkém časovém intervalu“)]. Proto jsou otázky, zda se osoba zúčastněná na řízení pokusila o dobrovolné uzavření kupní smlouvy v souladu se zákonem o vyvlastnění dle krajského soudu v tomto řízení irelevantní, neboť v tomto řízení je přezkoumávána zákonnost postupu správních orgánů, tedy správního orgánu prvého stupně a žalovaného ve vyvlastňovacím řízení, nikoli osoby zúčastněné na řízení (která byla ve vyvlastňovacím řízení účastníkem řízení, nikoli správním orgánem) před zahájením vyvlastňovacího řízení. [6] Krajský soud konstatoval, že stěžovatelé nečinili sporným, že byly splněny podmínky vyvlastnění uvedené v § 3 odst. 1 větě prvé zákona o vyvlastnění (vyvlastňováno je pro účel stanovený zvláštním zákonem a veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaných), v § 3 odst. 2 zákona o vyvlastnění (vyvlastnění je v souladu s cíli a úkoly územního plánování) a v § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění (vyvlastnění je prováděno jen v rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem). Nezpochybňovali ani, že jim byl před zahájením vyvlastňovacího řízení předložen návrh na uzavření kupní smlouvy s posudkem dle § 5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění, nicméně s osobou zúčastněnou na řízení smlouvu v zákonem stanovené lhůtě (§ 3 odst. 6 liniového zákona) neuzavřeli, neboť požadovali významně vyšší cenu za m2, než byla cena, kterou určil znalec v posudku přiloženém k návrhu na uzavření smlouvy. Ze samotného faktu, že se mezi stranami v průběhu kontraktačního procesu nepodařilo dosáhnout dohody, nelze dle krajského soudu dovozovat, že jedna ze stran ve skutečnosti o dané záležitosti jednat nechtěla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2023, č. j. 10 As 358/2022104, bod 36); námitku stěžovatelů, že „vyvlastnitel v tomto případě zneužil svého dominantního postavení a podal 11. 11. 2020 předmětnou žádost o vyvlastnění s jediným cílem, totiž, aby se vyhnul povinné aplikaci osminásobku obvyklé ceny za 1 m2 předmětného pozemku,“ neshledal krajský soud opodstatněnou. [7] Krajský soud podotkl, že jakkoliv je námitka týkající se postupu vyvlastnitele (osoby zúčastněné na řízení) před zahájením vyvlastňovacího řízení vzhledem k judikatuře Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázal, irelevantní v řízení, v němž má být přezkoumávána zákonnost rozhodnutí vzešlého z vyvlastňovacího řízení, nad rámec nutného odůvodnění k námitkám stěžovatelů podotkl, že dle § 3b odst. 7 liniového zákona se odstavce 1 až 6 použijí pouze na získávání potřebných práv podle § 3a tohoto zákona jen, a) jeli jejich nabyvatelem Česká republika nebo p