6 As 295/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 295/2023- 40 - text  6 As 295/2023 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Tomáše Blažka a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: HBR SPACE SE, IČO: 07898525, sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1, (dříve FORESTLAND CZ s.r.o., IČO 06682073), zastoupená Mgr. Davidem Šmrhou, advokátem, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. prosince 2021 č. j. MZP/2021/500/2776, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č. j. 6 A 128/202172, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí – oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) ze dne 6. října 2021 č. j. ČIŽP/41/2021/9637 byla žalobkyně shledána vinnou z přestupku podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o inspekci životního prostředí“), neboť nesplnila opatření k nápravě spočívající v zalesnění holin starších dvou let na lesních pozemcích ve svém vlastnictví v k. ú. Radovesnice II a v k. ú. Konárovice (dále jen „lesní pozemky“). Za uvedený přestupek udělila inspekce žalobkyni pokutu ve výši 960 000 Kč. Rozhodnutím uvedeným v návětí žalovaný prvostupňové rozhodnutí inspekce potvrdil. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který její žalobu zamítl. Přisvědčil žalovanému i inspekci (dále jen „správní orgány“), že povinnost k zalesnění pozemků uložená předchozím vlastníkům pozemků zavazuje též nového nabyvatele pozemků. Neshledal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly námitkou žalobkyně, že na těchto pozemcích ve skutečnosti neplánovala hospodařit a zamýšlela být vlastníkem pouze formálně a na krátký časový úsek. V této souvislosti městský soud odmítl též námitku, že žalobkyně nejednala zaviněně, když legitimně očekávala, že její vlastnické právo zanikne před termínem k zalesnění. Jde totiž o objektivní odpovědnost, tj. o odpovědnost za protiprávní stav, kterým je neplnění opatření uloženého inspekcí, čímž došlo k ohrožení životního prostředí (jedná se o ohrožovací delikt). Na uvedeném závěru nemění nic skutečnost, že žalobkyně sjednala smlouvu o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o., která za ni měla povinnosti splnit a v budoucnu se stát vlastníkem lesních pozemků. [3] Městský soud rovněž nepřisvědčil žalobkyni, pokud jde o objektivní důvody, které jí ve splnění zalesnění měly bránit (kůrovcová kalamita, pandemie covid19, nevhodné klimatické podmínky). Obdobně se městský soud neztotožnil s námitkami porušení zásad správního řízení, ani nepřisvědčil námitce, že by správní orgány nepřiměřeným způsobem zasáhly do práv žalobkyně v rozporu se zákonem. Městský soud zdůraznil, že inspekce kontrolou zjistila nezalesnění v rozsahu přibližně 6,4 ha. Byla tak omezena, respektive zcela eliminována produkční a mimoprodukční funkce lesa. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění přestupku a výše pokuty a nezohlednění polehčujících okolností ze strany správních orgánů, ani v tomto městský soud žalobkyni nepřisvědčil. Uvedl, že inspekce nepochybila, když nezjistila žádnou relevantní polehčující okolnost, neboť pokud taková okolnost neexistovala, tak ji jen těžko bylo možné zjistit. [4] Z výše uvedených důvodů městský soud shledal naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 282/1991 Sb. ze strany správních orgánů za dostatečně prokázané. Odmítl rovněž moderovat výši uložené pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu, způsobilou splnit svůj účel a nevybočující z mezí stanovených zákonem. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností. V úvodu kasační stížnosti uvedla, že městský soud doručil napadený rozsudek toliko do její datové schránky, nikoliv však jejímu právnímu zástupci, což zakládá zásadní procesní vadu z hlediska doručování a počátku plynutí lhůty pro podání kasační stížnosti. Ta proto nezačala vůbec běžet. Přesto stěžovatelka z opatrnosti kasační stížnost podala. [6] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, nesprávný a neodůvodněný, neboť se městský soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Správním orgánům vytýká, že nezohlednily veškeré skutkové okolnosti přestupku, za nějž byla uznána vinnou, respektive že nebyly tyto okolnosti zohledněny jako polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty. Spáchání přestupku samého stěžovatelka nerozporuje, své námitky směřuje především do výše pokuty, kterou považuje za excesivní. [7] Stěžovatelka namítá, že se městský soud nedostatečně zabýval otázkou legitimního očekávání a jejím úmyslem, s jakým lesní pozemky nabývala. Lesní pozemky do svého vlastnictví nabývala jako dceřiná společnost společnosti Business Money, a.s., (dále jen „mateřská společnost“) s cílem zajistit její pohledávky. Převod lesních pozemků na stěžovatelku tedy sloužil jako faktický zajišťovací převod vlastnického práva k pohledávkám mateřské společnosti, byl toliko formální a měl trvat jen několik málo měsíců. Sama stěžovatelka neměla nikdy v úmyslu na lesních pozemcích hospodařit, a bylo proto nepřiměřené trestat ji obdobně jako osobu, která pozemky nabývá s úmyslem na nich hospodařit. Městský soud nezohlednil ani skutečnost, že svou povinnost dodatečně splnila. [8] Přihlédnuto mělo být též k míře zavinění stěžovatelky, třebaže uznává, že se v jejím případě nejedná o odpovědnost za zavinění. Uvádí, že původně měla nabýt vlastnické právo k pozemkům pouze na necelé čtyři měsíce (do 31. října 2018), přičemž o povinnosti zalesnit předmětné pozemky do 31. prosince 2018 se dozvěděla až z vyrozumění inspekce dne 19. listopadu 2018. V té době již nebyl dán k zalesnění dostatečný časový prostor a již k tomu ani nebyly vhodné klimatické podmínky. Nebylo tedy objektivně možné zalesnění provést. Nesouhlasí s městským soudem, že o povinnosti zalesnit věděla již 19. září 2018. Třebaže obecně o zákonné povinnosti věděla, o příkazech, kterými byla předchozímu vlastníkovi uložena povinnost k zalesnění do konkrétního termínu, se dozvěděla až s vyrozuměním inspekce ze dne 19. listopadu 2018. [9] Městský soud též nesprávně přisvědčil žalovanému, že těžební a pěstební činnosti jsou od sebe odděleny. Skutečností naopak je, že subjekty zabývající se hospodařením v lesích se obvykle věnují jak těžební, tak i pěstební činnosti, přičemž v předmětném období musela být z důvodu kůrovcové kalamity pěstební činnost na úkor činnosti těžební tlumena. Kůrovcová kalamita navíc nezasáhla jen Středočeský kraj, ale postižena byla celá Česká republika, neboť kapacity subjektů v oboru lesního hospodářství byly koncentrovány právě do oblastí kůrovcem postižených. Městský soud též nesprávně uvedl, že se lesní pozemky nachází v 1. lesním vegetačním stupni s výrazně převyšujícím zastoupením borovice lesní a že kůrovec napadá takřka výlučně smrkové lesy. Stěžovatelka dále uvedla, že pandemie covid19 rovněž negativně poznamenala její snahy zalesnit pozemek (např. pro nedostatek zahraničních pracovníků). [10] Stěžovatelka dále uvádí, že učinila vše, aby povinnost zalesnit pozemky byla co nejdříve splněna, kdy vedle uzavření smlouvy o smlouvě budoucí se společností WOOD SEEDS s.r.o. také aktivně poptávala zalesnění pozemků od jiných subjektů. Městskému soudu vytýká, že nevyhodnotil zmiňovanou smlouvu o smlouvě budoucí jako smlouvu pachtovní ve smyslu § 2332 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, třebaže byly nepochybně naplněny její znaky. Městský soud se rovněž nesprávně ztotožnil s žalovaným, že nebylo prokázáno, že poptávky subjektů zabývajících se zalesňováním pozemků učiněných paní K. z mateřské společnosti byly činěny ve prospěch stěžovatelky. Uvedený závěr je podle stěžovatelky zcela absurdní, neboť mateřská společnost byla v té době jejím jediným společníkem a obě společnosti zároveň měly stejnou osobu jako statutární orgán. Stěžovatelka shrnuje, že pokud městský soud těmto důkazním návrhům bez jakéhokoliv odůvodnění nevyhověl a dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by paní K. činila poptávky v její prospěch, zatížil tímto opomenutím důkazů řízení závažnou vadou týkající se nesprávnosti skutkových zjištění. [11] Městský soud dále pochybil, když nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka svou povinnost nakonec splnila, neboť chování delikventa po spáchání přestupku (ať již pozitivní či negativní) je potřeba zohlednit vždy. Stěžovatelka dále městskému soudu a správním orgánům vytkla, že nepřihlédly k tomu, že nedošlo k přímému p