7 As 188/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 188/2023- 52 - text  7 As 188/2023 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Lenky Krupičkové a Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. S., zastoupen JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti žalované: Komora patentových zástupců České republiky, se sídlem Gorkého 12, Brno, zastoupená Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2023, č. j. 31 A 68/2010170, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2023, č. j. 31 A 68/2010170, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobce se původně žalobou doručenou dne 8. 9. 2010 Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) a zapsanou pod sp. zn. 31 A 68/2010 domáhal ochrany proti nečinnosti žalované spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu žalobce do rejstříku patentových zástupců vedeného žalovanou. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 6. 4. 2011 odmítl pro opožděnost. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu rozsudkem ze dne 16. 2. 2012, č. j. 4 Ans 5/201178, zrušil a současně žalobu odmítl s tím, že soudní ochranu v daném případě poskytují soudy v občanském soudním řízení. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. [2] Žalobce v souladu s poučením Nejvyššího správního soudu podal k Městskému soudu v Brně (dále též „městský soud“) žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Domáhal se, aby soud žalované uložil povinnost vydat rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu žalobce do rejstříku patentových zástupců vedeného žalovanou a dále povinnost umožnit žalobci složení slibu do rukou předsedy žalované a zapsat jej do rejstříku a seznamu patentových zástupců. Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 45 C 30/2012256, zamítl. K odvolání žalobce krajský soud rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 18 Co 114/2017281, potvrdil; změnil jej jen v části týkající se náhrady nákladů řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že praxe vykonaná žalobcem formálně ani materiálně nevyhovuje požadavkům stanoveným v § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatření na ochranu průmyslového vlastnictví (dále též „ZPZ“). Dovolání žalobce odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019, č. j. 23 Cdo 1576/2018306. [3] Uvedená rozhodnutí civilních soudů zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 2988/19. Ústavní soud shledal ústavní vady řízení a rozhodnutí obecných soudů v materiální i procesní rovině. Podle nálezu došlo k zásahu do ústavního principu vázanosti výkonu státní moci zákonem v intenzitě vedoucí k meritornímu závěru o porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). V rovině procesní pak Ústavní soud konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a to v aspektech spravedlivého procesu spočívajících v zákazu svévole při hodnocení důkazů a v porušení práva na přístup k dovolacímu soudu. [4] Městský soud následně s ohledem na změnu judikatury podal návrh zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů k rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním, Nejvyšším správním soudem a krajským soudem. Zvláštní senát usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. Konf 21/20218, rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 45 C 30/2012 je soud ve správním soudnictví. Současně zrušil usnesení krajského soudu č. j. 31 A 68/201051 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ans 5/201178. [5] Následně městský soud postoupil věc krajskému soudu, který s ohledem na zrušení usnesení č. j. 31 A 68/201051 pokračoval v řízení o žalobě podané dne 8. 9. 2010. Podáními doručenými krajskému soudu dne 3. 4. 2023 a 30. 5. 2023 žalobce svou původně nečinnostní žalobu upravil tak, že se nadále domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalované. Požadoval, aby soud žalované uložil, aby mu umožnila složit slib patentového zástupce a zapsala jej do seznamu patentových zástupců. II. [6] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem podané žalobě vyhověl a uložil žalované, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku umožnila žalobci složení slibu patentového a zapsala jej do seznamu patentových zástupců do 15 dnů od složení slibu patentového zástupce. [7] Krajský soud se nejprve zabýval včasností žaloby. Dospěl k závěru, že projednávaný zásah je trvajícím zásahem. Jeho podstatou je totiž nečinnost příslušné profesní komory, která trvá přesto, že žadatel o zápis má za to, že veškeré zákonné podmínky pro zápis splnil. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021, č. j. 5 As 462/201935. Dodal, že u trvajícího zásahu počíná subjektivní a objektivní lhůta pro podání žaloby běžet každý den trvání tohoto zásahu znovu až do jeho ukončení. Za neaplikovatelnou označil judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se jednorázových zásahů, kterou citovala žalovaná. [8] Dále krajský soud shrnul provedené důkazy a po jejich zhodnocení vzal za prokázané následující skutečnosti. Žalobce působí od roku 1994 jako daňový poradce. V souvislosti s touto činností se začal zajímat o zajištění ochranných známek pro své klienty. Za účelem získání praxe a složení odborné zkoušky patentového zástupce se v roce 1999 dohodl s advokátem JUDr. Janem Slunečkem na metodickém vedení spočívajícím v řadě konzultací, které probíhaly mezi léty 1999 až 2005. V této době vypracoval a podal k Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „ÚPV“) ročně nejméně desítky přihlášek ochranných známek pro své klienty, prováděl též rešerše a vyřizoval v souvislosti s registrací ochranné známky korespondenci s ÚPV. V rozhodné době vykonával praxi daňového poradce a měl též několik dalších živnostenských oprávnění. Dne 20. 3. 2007 napotřetí úspěšně složil odbornou zkoušku patentového zástupce. Dne 10. 4. 2007 požádal žalovanou o zápis do seznamu patentových zástupců a doložil požadované doklady včetně potvrzení advokáta JUDr. Jana Slunečka o absolvovaní odborné praxe. Místopředseda žalované mu však sdělil, že toto potvrzení není potvrzením zaměstnavatele ani neodkazuje na pracovní smlouvu, a požádal jej proto o průkazné doklady o vykonání odborné praxe. Žalovaná také podala podnět k ČAK k prošetření vydaného potvrzení, což vyústilo v podání kárné žaloby na JUDr. Jana Slunečka. Kárný senát jej však kárné žaloby zprostil s tím, že obsah potvrzení nelze považovat za nepravdivý či zkreslující. Žalovaná přesto odmítla umožnit žalobci složit slib a zapsat jej do seznamu patentových zástupců. Dne 17. 10. 2016 přijal sněm žalované pravidla pro dokládání odborné praxe (dále též „Pravidla“), která umožňují výkon této praxe u více subjektů, nicméně vždy výhradně v pracovním poměru. [9] Poté se krajský soud věnoval sporné otázce, tedy zda žalobce splnil podmínku odborné praxe dle § 8 odst. 1 písm. d) ZPZ pro umožnění složení slibu patentového zástupce. Za zásadní v tomto ohledu označil nález, kterým Ústavní soud zrušil výše označené rozsudky civilních soudů. Uvedl, že je tímto nálezem vázán, a jelikož nedošlo k žádné zásadní změně ve skutkové či právní rovině, nemohl vejít na polemiku žalované s jeho závěry. Shrnul, že dle Ústavního soudu nebyla dotčená právní úprava jednoznačná a umožňovala i jinou praxi než praxi asistenta patentového zástupce v pracovním poměru. Dodal, že Ústavní soud neučinil definitivní závěr, zda žalobce tuto podmínku splnil, a formuloval rozhodné otázky k posouzení. [10] Krajský soud se následně zabýval tím, zda žalobce splnil podmínku získání odborné praxe do doby vydání Pravidel. Uvedl, že mohlali být odborná praxe v souladu s názorem Ústavního soudu získána i mimo pracovní poměr, je třeba v těchto případech podmínku soustavnosti a pravidelnosti praxe posuzovat dle počtu a obsahu poskytnutých služeb. V případě žalobce označil jím doloženou praxi z hlediska počtu úkonů a předmětu jeho činnosti, doplněnou o konzultace, za hraniční. Přiklonil se však k závěru, že žalobce podmínku odborné praxe v době podání žaloby splňoval. K tomu poukázal na absenci podrobnější právní úpravy odborné praxe, jednání žalované, složení odborné zkoušky žalobcem a jeho dlouhodobé působení jako daňového poradce. Současně podle krajského soudu nelze vykonanou praxi označit za pokoutnictví, neboť tato otázka byla vznesena již v řízení před civilními soudy, Ústavní soud ji tedy musel vzít při svém rozhodování, byť implicitně, v potaz. V opačném případě by nemohl ústavní stížnosti vyhovět. Dodal, že žalobce svou praxi vykonával v přímé souvislosti s poskytovaným daňovým poradenstvím. Dále krajský soud uvedl, že ke dni jeho rozhodnutí žalobce podmínku odborné praxe podle Pravidel nesplň