7 As 328/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 328/2023- 40 - text  7 As 328/2023 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: FVE AREA SUN s.r.o., se sídlem Na Moráni 6052, Chomutov, zastoupen JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2023, č. j. 62 A 31/2022158, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce advokáta JUDr. Filipa Seiferta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada ERÚ“) ze dne 22. 3. 2022, č. j. 0326014/2021ERU, byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2021, č. j. 032609/2021ERU. Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), z moci úřední obnovil řízení vedené pod sp.zn. LIC14051/2010ERU o žádosti žalobce o udělení licence na výrobu elektřiny využívající sluneční záření o instalovaném výkonu 1,363 MW v k. ú. Chomutov I. Důvodem obnovy řízení byla skutečnost, že vydání rozhodnutí o udělení licence bylo dosaženo trestným činem. To vyplývá z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 48 T 7/20173864, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2020, č. j. 3 To 175/20194050. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí Rady ERÚ žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 62 A 31/2022158. [3] Krajský soud konstatoval, že v daném případě existovalo pravomocné rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Z trestního rozsudku přitom vyplynulo i to, že tímto trestným činem bylo dosaženo vydání rozhodnutí žalovaného o licenci. Těmito závěry trestního soudu byl žalovaný vázán ve smyslu § 57 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 správního řádu. Vázanost se přitom týká jak skutkové, tak právní věty výroku takového rozhodnutí, a to včetně závěru, že takovým trestným činem bylo dosaženo vydání správního rozhodnutí o udělení licence. Podmínky pro obnovení řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu tak byly naplněny. [4] K námitce, že žalovaný pochybil, pokud nerespektoval zásadu proporcionality a nezohlednil, že byl žalobce v dobré víře v zákonnost rozhodnutí o udělení licence, krajský soud uvedl, že žalovaný se otázkou dobré víry zabýval. Krajský soud se pak ztotožnil se závěrem žalovaného, že jednatel žalobce v době podání žádosti o licenci a v době vydání rozhodnutí o licenci nemohl být v dobré víře v zákonnost tohoto rozhodnutí. Buď totiž jednatel žalobce věděl, v jakém stavu dokončenosti je FVE, a vědomě podepsal nepravdivý předávací protokol, který deklaroval dokončenost FVE, ačkoli tomu tak nebylo. V takovém případě je jeho dobrá víra vyloučena, neboť věděl, že podkladem rozhodnutí o licenci byl nepravdivý předávací protokol. Nebo tehdejší jednatel žalobce podepsal předávací protokol, v němž deklaroval dokončenost FVE, aniž by ověřil, že je FVE skutečně dokončena. V takovém případě je jeho dobrá víra v zákonnost rozhodnutí o licenci rovněž vyloučena, neboť svým podpisem stvrdil něco, o čem nevěděl, zda je pravdou či nikoli (potvrdil převzetí dokončené FVE, aniž by věděl, zda je FVE skutečně dokončena). Současně věděl, že se jedná o podklad pro rozhodnutí o licenci. Nemohl tak být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o licenci, neboť věděl, že jeho podkladem je předávací protokol, v němž potvrdil dokončenost FVE, aniž by si ověřil, že je FVE skutečně dokončena. Jednatel žalobce (a tedy žalobce) nenabyl práva z rozhodnutí o licenci v dobré víře. Žalovaný tedy nepochybil, pokud řízení nezastavil, a naopak rozhodl o obnovení řízení o licenci. [5] Pokud jde o nesouhlas žalobce s postupem žalovaného, který nevyloučil odkladný účinek rozhodnutí o nařízení obnovy řízení, krajský soud předeslal, že se jedná o fakultativní postup správního orgánu závislý na jeho úvaze a nelze hovořit o tom, že by žalobci vznikl na vyloučení odkladného účinku právní nárok. S ohledem na tuto skutečnost se přezkumná činnost soudu zaměřuje pouze na to, jestli je úvaha žalovaného zdůvodněná a srozumitelná, resp. zda nevybočuje z mezí správního uvážení. Podle krajského soudu se závěry žalovaného pohybují zcela v mezích správního uvážení, se kterým se ztotožňuje. Hrozba vážné újmy žalobce byla správními orgány vzata v potaz, nicméně v kontextu trestného činu, který vedl k vydání správního rozhodnutí, a vědomosti jednatele žalobce, resp. absenci jeho dobré víry v zákonnost rozhodnutí o licenci, nebyla hodnocena jako silnější důvod pro vyloučení odkladného účinku. III. [6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel namítal, že žalovaný v napadených rozhodnutích neprovedl posouzení splnění podmínky proporcionality jako jedné z podmínek pro povolení obnovy řízení podle § 100 odst. 5 ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že žalovaný posouzení podmínky proporcionality, včetně posouzení otázky, zda stěžovatel jako účastník správního řízení nabyl práva z původního rozhodnutí o udělení licence v dobré víře, v první fázi řízení o obnově licenčního řízení odmítl. Za zhojení této zjevné vady napadených rozhodnutí nemůže být považována skutečnost, kterou uvádí v napadeném rozsudku krajský soud, a sice, že se žalovaný otázkou dobré víry zabýval v souvislosti s posouzením, zda měl ve vztahu k rozhodnutí o obnově řízení vyloučit odkladný účinek. Pokud Rada ERÚ (a stejně tak i žalovaný v řízení v prvním stupni) v rámci svých úvah ohledně možného vyloučení odkladného účinku postupovala tak, že odmítla vyloučit odkladný účinek rozhodnutí a toto odmítnutí opřela o paušální vyloučení možné existence dobré víry, jednala v jasném rozporu s § 100 odst. 6 ve spojení s § 85 odst. 2 správního řádu, neboť předmětná ustanovení podmínku existence dobré víry na straně žalobce nezakotvují. [8] Stěžovatel dále namítal, že závěr krajského soudu ohledně chybějící dobré víry stěžovatele v práva nabytá z původního rozhodnutí žalovaného o udělení licence je nesprávný a nemá oporu v předložených důkazech a tvrzeních, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Stěžovatel předně uvedl, že dobrá víra právnické osoby se zásadně odvozuje od dobré víry jejího statutárního orgánu. Ve vztahu k stěžovateli pak nebyla chybějící dobrá víra dovozena ani v rámci trestního řízení, které je svou povahou v otázce zajišťování důkazů a v otázce vyhodnocování skutečností nejpřísnější. Poukázal na to, že byl v trestním řízení pravomocně zproštěn obžaloby, a že nedošlo k odsouzení žádné osoby, jejíž jednání by bylo stěžovateli přičitatelné. Trestní soud rovněž konstatoval, že stěžovatel neměl vědomost o protiprávním jednání, a že nebyla zjištěna žádná osoba, která by v okruhu stěžovatele věděla o okolnostech výstavby (tj. i o údajné nedokončenosti výrobny k okamžiku obstarávání oprávnění a splnění podmínek nutných k jejímu provozování). Žádná osoba na straně stěžovatele tedy neznala protiprávní okolnosti získání původní licence v roce 2010. Stěžovatel dále poukázal na to, že výstavbu dotčené fotovoltaické výrobny elektřiny provozované stěžovatelem prováděla tzv. „na klíč“ společnost ACTHERM servis jako generální dodavatel. Ta také zajišťovala všechna provozní povolení pro výrobnu, včetně podkladů pro vydání původní licence vztahující se k výrobně a jejich podání u žalovaného za účelem vydání původního rozhodnutí o udělení licence. Rovněž poukázal na to, že dne 14. 12. 2010 proběhla ve výrobně kontrola Státní energetické inspekce (dále jen „SEI“) zaměřená na dodržování § 11 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů. Z protokolu č. 042102210 ze dne 12. 1. 2011 shrnujícího výsledky kontroly výrobny přitom vyplývá, že výrobna byla ke dni kontroly kompletně dostavěna a připravena k provozu. Podle názoru stěžovatele lze tak učinit jasný závěr, že stěžovatel nevěděl, že by původní licence byla získána protiprávním jednáním. Je tedy dána existence dobré víry stěžovatele v práva nabytá z původního rozhodnutí o udělení licence. [9] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud s výše uvedenou argumentací nijak nevypořádal, přestože byla v soudním řízení předložena (viz doplnění žaloby ze dne 27. 5. 2022). Namísto toho se krajský soud omezil toliko na úvahu, z níž vyplývá, že podle soudu ne