7 As 70/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 70/2024- 34 - text 7 As 70/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: VÚKV a.s., se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 3 A 97/202350, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2023, č. j. MSMT115/201916 (dále též „rozhodnutí I. stupně“), žalovaný zamítl žádost žalobkyně o zápis do seznamu výzkumných organizací vedeného ministerstvem na základě § 33a zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o podpoře“). Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2023, č. j. MSMT13293/20234 (dále též „napadené rozhodnutí“) zamítl ministr školství, mládeže a tělovýchovy rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí I. stupně. Správní rozhodnutí stojí na závěru, že žalobkyně nesplnila předpoklady pro zápis do seznamu výzkumných organizací, neboť neprokázala naplnění podmínek vyplývajících z evropského práva, zejm. naplnění definice podle čl. 2 bodu 83 nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále též „nařízení č. 651/2014“). II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou. Městský soud se neztotožnil s námitkami ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Z napadeného rozhodnutí vyplývají důvody, které žalovaného vedly k zamítnutí žádosti žalobkyně. Z argumentace žalovaného je dostatečně zřejmé i to, proč žalovaný dospěl k jím uvedeným závěrům. Napadené rozhodnutí je podrobně a detailně odůvodněno (čítá 22 stran) a není nepřezkoumatelné. Z hlediska věcných námitek se městský soud ztotožnil s právním posouzením žalovaného. I podle jeho názoru neprokázala naplnění podmínek dle čl. 2 bodu 83 nařízení č. 651/2014. Neprokázalali žalobkyně provádění nezávislého výzkumu, nebylo namístě ani zkoumat dodržení publikačních standardů a dalších forem transferu znalostí. Městský soud v rozsahu žalobních námitek neshledal ani žádné procesní vady. Neshledal za nutné ani předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“), která sama splňuje podmínku povinného zastoupení ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s., v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka nejdříve poukázala na vady rozsudku městského soudu. Stěžovatelka dovozuje jeho nepřezkoumatelnost, kterou spatřuje zejména v opomenutí části žalobní argumentace, nedostatečném odůvodnění hodnocení publikačních výstupů, opomíjení reality výzkumu a vývoje a nevypořádání námitek o rozporu s právem EU. Za nezákonný považuje i postup městského soudu, kdy sám hodnotil důkaz opomenutý žalovaným. Stěžovatelka dále poukazuje na vady řízení před žalovaným a vady jeho rozhodnutí. Setrvává na názoru o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Ministr školství mládeže a tělovýchovy v napadeném rozhodnutí nadto nepřípadně korigoval odůvodnění rozhodnutí I. stupně. Stěžovatelka poukazuje též na vady při zjišťování skutkového stavu, kdy žalovaný neposoudil žádost k datu jejího podání, ale k datu rozhodnutí. Žalovaný dále zohlednil nové skutečnosti, aniž by dal stěžovatelce prostor se k nim vyjádřit. Konečně pak stěžovatelka brojí proti právnímu hodnocení městského soudu. Stěžovatelka setrvává na svém názoru, že prokázala provádění nezávislého výzkumu a vývoje. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka též navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru EU předběžné otázky o výkladu relevantního nařízení. IV. [4] Žalovaný podal vyjádření ke kasační stížnosti, ve kterém se ztotožnil s posouzením provedeným městským soudem. Dodal, že výkladem čl. 2 bodu 83 nařízení č. 651/2014 se zabýval Soudní dvůr EU v nedávné judikatuře. Závěry městského soudu této judikatuře konvenují, zatímco stěžovatelka uvedené závěry zcela přehlíží. Žalovaný zopakoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat naplnění definice dle čl. 2 bodu 83 nařízení č. 651/2014. S ohledem na judikaturu Soudního dvora EU pak nebylo na místě zkoumat, zdali stěžovatelka splňuje další definiční znaky. Z hlediska vytýkaných procesních vad pak žalovaný uvádí, že stěžovatelka zcela přehlíží ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není nutné, aby se krajský (městský) soud vypořádal s každým jednotlivým tvrzením obsaženým v žalobě. To platí i pro odůvodnění správních rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího správního soudu též poskytuje oporu pro závěry, že ministr školství, mládeže a tělovýchovy mohl v napadeném rozhodnutí korigovat dílčí vady rozhodnutí I. stupně. Za procesní pochybení nelze považovat ani to, jak městský soud hodnotil podklady založené ve správním spisu. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační argumentace stěžovatele, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že kasační stížnost je opravný prostředek směřující proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.). Jedná se tedy mimořádný opravný prostředek. V rámci řízení o kasační stížnosti se zkoumá, zda se správní orgán, resp. krajský soud nedopustily vad či nezákonnosti v řízení, pro které by jejich rozhodnutí bylo nutno zrušit. Nejvyšší správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Jeli tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21). [8] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. [9] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875). Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Rozsudek městského soudu netrpí ani skutkovými vadami. Nejvyšší správní soud ověřil, že skutková zjištění městského soudu odpovídají obsahu správního spisu včetně rozhodnutí žalovaného. [10] Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatelky, Nejvyšší spr