7 As 9/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 9/2024- 64 - text 7 As 9/2024 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. M., zastoupen JUDr. Dr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2023, č. j. 55 A 11/202381, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2022, č. j. PKKPP/4246/22, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Horažďovice, odboru památkové péče, školství a kultury (dále též „orgán státní památkové péče“), ze dne 29. 9. 2022, č. j. MH/11792/2022 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž správní orgán vydal dle § 44a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále též „zákon o památkové péči“) závazné stanovisko, podle něhož je příprava záměru výstavby 2 bytových domů dle projektové dokumentace s názvem „Novostavba 2 bytových domů na p. č. XA, H.“, umístěná na pozemku parc. č. XA v k. ú. H. v Městské památkové zóně Horažďovice (dále též „stavba“ či „stavební záměr“), nepřípustná. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“). Krajský soud předně akcentoval, že pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného bylo podstatné správné vyřešení právní otázky vztahu územního plánu města Horažďovice (dále též „územní plán“) a stanovisek dotčených orgánů. Z dikce § 90, resp. § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též „stavební zákon“), krajský soud dovodil, že soulad územně plánovací dokumentace je pouze jednou z podmínek pro vydání územního rozhodnutí. Mezi další podmínky pak patří mj. závazná stanoviska dotčených orgánů. Krajský soud proto nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatele stran namítaného souladu stavebního záměru s územním plánem, neboť ten sám o sobě nepředurčuje pozitivní výsledek územního řízení a současně nevylučuje možnost vydání negativního závazného stanoviska dotčeným orgánem, a to ani za situace, kdy je dotčený orgán v průběhu zpracování územního plánu pasivní. V této souvislosti podotknul, že územní plán je oproti územnímu rozhodnutí nadán vysokou mírou obecnosti a teprve v územním řízení se ověří, zda je možné na konkrétním pozemku umístit konkrétní stavbu. Až v územním řízení se totiž zjišťuje, zda umístěním a realizací stavby mohou být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Vydání negativního závazného stanoviska k předmětné stavbě proto nelze považovat za změnu územního plánu. Krajský soud dodal, že v územně plánovací informaci Městského úřadu Horažďovice ze dne 27. 9. 2022 (dále též „územně plánovací informace“) bylo výslovně sděleno, že projektová dokumentace musí být při podání žádosti o umístění záměru v souladu mj. se stanoviskem odboru památkové péče. Žalobce tak byl výslovně upozorněn na to, že prostý soulad stavebního záměru s územním plánem nemusí být v územním řízení dostačující. K vyjádření Národního památkového ústavu ze dne 5. 9. 2022 (dále též „vyjádření NPÚ“) krajský soud uvedl, že je přesvědčivě, náležitě a logicky odůvodněno, přičemž z něj jednoznačně vyplývá, jaké památkové hodnoty je třeba z památkového hlediska v daném místě chránit. Za situace, kdy by žalobce na daném pozemku (zahrada) realizoval svůj stavební záměr, byl by předmět ochrany zcela znehodnocen. Veřejný zájem na památkové ochraně v daném případě proto převažuje nad soukromým zájmem žalobce realizovat předmětnou stavbu. Žalobce přitom nepředložil jiné odborné vyjádření nebo znalecký posudek, které by správnost odborných závěrů uvedených ve vyjádření NPÚ mohly zpochybnit. Stejně tak neshledal krajský soud důvodné ani další námitky, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vzhledem k její obsáhlosti a obsahové podobnosti přikročil Nejvyšší správní soud pouze ke stručné rekapitulaci hlavních kasačních námitek, resp. k jejich podřazení pod nosné stížní okruhy. Vycházel přitom z toho, že strany znají spor, a není tedy nezbytné v narativní části rozsudku uvádět veškerou kasační argumentaci. V prvním okruhu námitek stěžovatel namítal, že plánovaný stavební záměr je v souladu s územním plánem, jehož regulativ je tak ve své podstatě prvostupňovým rozhodnutím, resp. rozhodnutím žalovaného negován. Dle stěžovatele je nepřijatelné, aby závazným stanoviskem došlo k absolutní změně určení využití části území stanoveného územním plánem. Stěžovatel je nadto názoru, že uvedeným postupem správní orgány vyloučily a priori jakoukoliv zástavbu na daném pozemku. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel v dalším okruhu námitek namítal existenci dřívějšího stanoviska i územně plánovací informace Městského úřadu Horažďovice, kterou byla potvrzena možnost realizace stavebního záměru stěžovatele na daném pozemku. Uvedené správní akty na straně stěžovatele založily legitimní očekávání ve vztahu k umístění stavebního záměru. V dalším okruhu námitek pak stěžovatel zpochybňoval správnost závěrů správního orgánu I. stupně a žalovaného o nesouladu stavebního záměru s hodnotami Městské památkové zóny Horažďovice (dále též „městská památková zóna“). Stěžovatel je názoru, že pouhá nezastavěnost pozemku nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí výstavby v daném území. Dle stěžovatele NPÚ pochybil, když v rámci svého vyjádření vycházel výlučně z názoru formulovaného v metodické publikaci Principy památkového urbanismu (dále též „metodická publikace“). V dalším okruhu námitek stěžovatel namítal nedostatečně provedený test proporcionality dotčených chráněných zájmů, tj. na jedné straně veřejného zájmu na památkové ochraně a na straně druhé ústavně zaručeného vlastnického práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na uvedené je stěžovatel názoru, že předcházející správní řízení bylo nezákonné, přičemž krajský soud danou věc nesprávně právně posoudil, a navíc zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že na situaci, kdy orgán státní památkové péče rozhodne o nepřípustnosti předloženého záměru, nelze nahlížet jako na zneužití institutu závazného stanoviska a absolutní změnu určení využití části území stanoveného účinným územním plánem. To, že územní plán umožňuje výstavbu, ještě neznamená právní nárok na vydání kladného rozhodnutí z hlediska zájmů státní památkové péče. Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán řádně posoudil mj. i otázku proporcionality, přičemž dostatečně odůvodnil, proč veřejný zájem na ochraně architektonického dědictví převažuje nad soukromým zájmem stěžovatele na přeměnu uzavřené zahrady na bytové domy s parkovištěm. Pokud pak stěžovatel zpochybňuje argumentaci správních orgánů vlastním výkladem používaných pojmů, není taková argumentace dle žalovaného relevantní. Žalovaný je toho názoru, že předmětná zahrada je dle předloženého záměru nezastavitelná, a to s ohledem na urbanistickou a historickou kontinuitu území. Na podporu svých tvrzení přiložil kopii z metodiky „Principy památkového urbanismu“, která uvádí typické příklady ploch, na kterých není možné stavět, např. historické zahrady či humna. Žalovaný přitom nesouhlasí s argumentací stěžovatele o dezinterpretaci podkladu metodické pomůcky, neboť výklad pojmu zahrada se v posuzovaném případě překrývá s obvyklým chápáním pojmu humna. Dle uvedené metodiky tak je historická zahrada s ohledem na urbanistickou a historickou kontinuitu území nezastavitelná. Žalovaný dále přiložil také kopii z originální mapy stabilního katastru z roku 1837, která dokládá historicky danou nezastavěnost předmětného pozemku. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost. [5] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel setrval na svých předchozích tvrzeních obsažených v kasační stížnosti. Podle stěžovatele vyjádření žalovaného nepřináší žádné nové argumenty, které by mohly vyvrátit tvrzení obsažené v kasační stížnosti. Nad rámec toho stěžovatel polemizoval s interpretací metodické pomůcky Principy památkového urbanismu, kterou provedly správní orgány. V této souvislo