8 As 274/2023 — Nejvyšší správní soud

8 As 274/2023- 55 - text  8 As 274/2023-61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: JUDr. B. Š., zastoupený doc. JUDr. Bc. Vladimírem Pelcem, Ph.D., advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2022, čj. PPR-19121-114/ČJ-2021-990131, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, čj. 8 Ad 9/2022-80, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl ve služebním poměru u Policie České republiky od 1. 3. 1986. V rozhodné doby byl zařazen na služebním místě ředitel Územního odboru Policie České republiky Uherské Hradiště. [2] Rozhodnutím vedoucí odboru personálního Policejního prezidia České republiky (dále „prvostupňový služební orgán“) ve věcech služebního poměru z 26. 5. 2021, č. 56/2021 byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“) propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky na základě své žádosti o propuštění ze služebního poměru z téhož dne, 26. 5. 2021 (dále „rozhodnutí o propuštění“ a „žádost o propuštění“). [3] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítnul odvolání žalobce a rozhodnutí o propuštění potvrdil. [4] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl. [5] Městský soud v úvodu rozsudku uvedl, že žalobce namítl, že vrchní rada plk. Mgr. S. H. (dále „plk. H.“) jako vedoucí prvostupňového služebního orgánu nebyla příslušná k vydání rozhodnutí o propuštění, neboť jediným služebním orgánem s personální pravomocí nad žalobcem byl jeho přímý nadřízený ředitel Krajského ředitelství policie Zlínského kraje plk. JUDr. J. T., MBA (dále „plk. T.“). Prvostupňový služební orgán měl nad žalobcem pravomoc pouze ve věci kázeňského řízení, a to na základě opatření policejního prezidenta z 6. 11. 2020, čj. PPR-34413-1/ČJ-2020-990764. Městský soud námitku vyhodnotil jako opožděnou, jelikož ji žalobce uplatnil až po uplynutí žalobní lhůty (pozn. NSS: v replice z 18. 10. 2023). Námitku neshledal ani důvodnou, jelikož ve správním spise je založeno rozhodnutí z 6. 11. 2020, čj. PPR-34413-1/ČJ-2020-990764, Odlišná personální pravomoc (dále „rozhodnutí o změně personální pravomoci“), kterým žalovaný stanovil, že ve vztahu k žalobci má pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR od toho dne prvostupňový služební orgán. Podle městského soudu tak rozhodnutí o propuštění vydal příslušný služební orgán. [6] Důvodnými městský soud neshledal další procesní námitky. Žalovaný nebyl v řízení nečinný, neboť délku odvolacího řízení ovlivnilo převážně chování žalobce a jeho zmocněnce. Navíc, nečinnost ani nepřiměřená délka řízení nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí. Žalovaný nepochybil tím, že neumožnil účast zmocněnce žalobce při výsleších svědků. Ztotožnil se s postupem žalovaného, jenž po předchozím poučení (upozornění) neuznal v pořadí již několikátou zdravotní omluvu žalobcova zmocněnce z nařízeného ústního jednání, kde byli na až několikátý pokus vyslechnuti svědci. Neúčastnil-li se výslechu zmocněnec mohl se účastnit sám žalobce. Stejně tak se k mohl v průběhu řízení kdykoli k obsahu výslechů zaznamenaných v protokolu z jednání vyjádřit a navrhovat další důkazy, což také učinil. Městský soud neshledal pochybení žalovaného ani v tom, že nevyslechl žalobce a jeho manželku. Ztotožnil se rovněž s odůvodněním žalovaného, proč neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy, včetně výslechu plk. T. Městský soud dospěl dále k závěru, že skutkový stav byl zjištěný dostatečně. Ostatně, žalobce v průběhu řízení ani v žalobě nesporoval, jak po sobě následovaly jednotlivé události toho dne, pouze je rozdílně vyhodnocoval. [7] Za hlavní žalobní námitku a předmět sporu mezi účastníky městský soud označil vyhodnocení právní otázky, zda je žalobcova žádost o propuštění neplatná z důvodu jeho chybějící vůle, který byl k tomuto úkonu donucen psychickým násilím ze strany nadřízených služebních funkcionářů, resp. pod vlivem bezprávních výhrůžek jeho nadřízeného. Městský soud se optikou rozsudku Nejvyššího soudu z 31. 10. 2019, čj. 21 Cdo 81/2019-279, zaměřil na formování vůle žalobce při podpisu žádosti o propuštění. Dospěl k závěru, že žalobce tento právní úkon neučinil pod vlivem přímé bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), nýbrž pod tíhou okolností, bez kterých by sice zřejmě žádost nepodepsal, nicméně nejde o okolnosti, které by jeho vůli vyloučily. Tyto okolnosti, i kdyby se u žalobce prokázal tvrzený bossing, ve svém souhrnu nelze hodnotit jako přímé protiprávní násilí či psychický nátlak na žalobce, který by ve svém důsledku zakládal neplatnost právního úkonu pro nedostatek svobody vůle žalobce ve smyslu § 587 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalobcem tvrzený bossing ze strany plk. T. by sice mohl představovat pohnutku k danému jednání, jež však nebyla způsobilá vyloučit jeho vůli, neboť jeho vůle by nebyla ovlivňována tímto psychickým nátlakem přímo. Podle městského soudu ani případně spontánní rozhodnutí částečně motivované pociťovaným dlouhodobým tlakem ze strany nadřízeného žalobce a částečně aktuálními událostmi nemůže vyloučit vůli žalobce žádost podepsat. To, že si to následně žalobce rozmyslel a vyhodnotil toto rozhodnutí jako zbrklé nebo předčasné, rovněž není důvodem tento právní akt zneplatnit. II. Kasační stížnost [8] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jíž navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i obě správní rozhodnutí. [9] Stěžovatel především setrval na své žalobní námitce, že žádost o propuštění nebyla projevem jeho svobodné vůle, a proto byla neplatná ve smyslu § 587 odst. 1 občanského zákoníku. K tomu podrobně zopakoval svá tvrzení o dlouhodobých problémech se svým nadřízeným plk. T. a psychickém nátlaku v podobě bossingu a šikany z jeho strany vůči stěžovateli. Podle stěžovatele byly naplněny definiční znaky vis compulsiva ve smyslu psychického násilí předpokládané rozsudkem Nejvyššího soudu čj. 21 Cdo 81/2019-279, podle nějž ani nemusí jít o přímou výhružku, ale postačí, pokud „nátlaková situace (…) vyvolala obdobný stav jako u bezprávné výhrůžky“. Městský soud tak závěry tohoto rozsudku vyložil nesprávně. Městský soud též nesprávně vyhodnotil podstatné okolnosti nyní projednávané věci, které podle stěžovatele objasňují účelovost předložení žádosti o propuštění. Proto nelze souhlasit s pohledem městského soudu, že bossing a dlouhodobá šikana na pracovišti nemohou za žádných okolností představovat onen bezprostřední nátlak, který by vyloučil vůli podepsat žádost o propuštění. Vždy je totiž nezbytné hodnotit všechny okolnosti případu, zejména délku a intenzitu takového jednání, a dále kontext všech událostí. Právě kontext je v daném případě rozhodující, neboť pracovníci policejního prezidia využili okamžiku silného rozrušení stěžovatele v průběhu jednání odvolací psychologické komise. [10] Dále namítl dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že v něm není nikde uvedeno, na základě čeho městský soud usoudil, že soustavný bossing a šikana nedosahují míry bezprostředního nátlaku. Nepřezkoumatelností má podle stěžovatele napadený rozsudek trpět též proto, že městský soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy, zejména výslechy svědků, kteří nebyli slyšeni v odvolacím řízení. Respektive proto, že městský soud nedostatečně zdůvodnil, proč tyto důkazy jako nadbytečné neprovedl, čímž stěžovateli upřel jeho právo na spravedlivý proces. V bodu 82 napadeného rozsudku je bez bližší argumentace pouze stručné konstatování, že byl shromážděn dostatek důkazů. Žádné konkrétní důvody městský soud neuvedl ani při jednání. Nedostatek důvodů stěžovatel spatřoval rovněž v tom, že městský soud nikterak blíže neuvedl, co jej vedlo k posouzení rozhodnutí o změně personální pravomoci jako dostatečného důvodu pro založení pravomoci prvostupňového služebního orgánu k rozhodnutí o propuštění. [11] V souvislosti s navrženými důkazy také brojil proti samotnému neprovedení jím navržených důkazů, které měly prokázat konkrétní okolnosti mající vliv na jednání stěžovatele. Městský soud měl proto přistoupit k dalšímu dokazování k rozptýlení existujících pochybností o skutkovém stavu. V rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu čj. 21 Cdo 81/2019-279 nezahrnul do rámce svých úvah veškeré relevantní okolnosti. Městský soud tak nedostatečně zjistil skutkový stav, jelikož řádně nevyslechl osoby, které by potvrdily verzi stěžovatele o účelovosti