9 Afs 239/2023 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 239/2023- 42 - text  9 Afs 239/2023 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: O. K., zast. Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2022, č. j. 13744/22/520010422713023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2023, č. j. 22 Af 19/202237, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil následující rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“): a) rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, č. j. 26364/21/320560561809404, kterým bylo dle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu osobě samostatně výdělečně činné dle zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV2, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompenzační zákon“), ve výši 15 500 Kč za první bonusové období, b) rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, č. j. 26466/21/320560561809404, kterým bylo dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 8 500 Kč za druhé bonusové období, c) rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, č. j. 25759/21/320560561809404, kterým bylo dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 11 000 Kč za třetí bonusové období, d) rozhodnutí ze dne 8. 1. 2021, č. j. 25798/21/320560561809404, kterým bylo dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 5 500 Kč za čtvrté bonusové období, e) rozhodnutí ze dne 31. 8. 2021, č. j. 3409923/21/320560561809404, kterým bylo dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 15 000 Kč za páté bonusové období, f) rozhodnutí ze dne 31. 8. 2021, č. j. 3409931/21/320560561809404, kterým bylo dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu zastaveno řízení zahájené podáním žádosti o poskytnutí kompenzačního bonusu ve výši 11 500 Kč za šesté bonusové období. [2] Žalobce ve výše uvedených žádostech jako svou podnikatelskou činnost bezprostředně omezenou nebo zakázanou protipandemickými opatřeními uvedl jízdu se psím (konkrétně malamutím) spřežením. Správce daně a žalovaný dospěli k závěru, že žalobcova činnost není předmětem kompenzačního bonusu podle § 1 a § 6 odst. 1 nebo 2 kompenzačního zákona. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Neshledal důvodnou námitku, že na žalobce negativně dopadlo usnesení vlády č. 1103 ze dne 26. 10. 2021, o přijetí krizového opatření, vyhlášené pod č. 432/2020 Sb. (dále jen „usnesení vlády č. 1103“), a usnesení vlády č. 1375 ze dne 23. 12. 2020, o přijetí krizového opatření, vyhlášené pod č. 595/2020 Sb. (dále jen „usnesení vlády č. 1375“). Z důvodové zprávy ke kompenzačnímu zákonu vyplývá, že má kompenzační bonus cílit pouze na relativně omezený a vcelku jednoznačně definovaný okruh subjektů, do jejichž činnosti stát bezprostředně zasáhl cestou přímých zákazů či omezení, popřípadě v těsné souvislosti s těmito zákazy a omezeními. Usnesením vlády č. 1103 byl zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách. Z povahy žalobcovy podnikatelské činnosti je zjevné, že žalobce nemá provozovnu, nevykonává pochůzkový nebo podomní prodej, neposkytuje ubytovací služby, ani neprodává na tržišti. Žalobcova činnost proto nebyla usnesením vlády č. 1103 přímo zakázána nebo omezena. Usnesení vlády č. 1375 zakázalo volný pohyb osob na území ČR. Ve smyslu § 1 odst. 1 kompenzačního zákona se nejedná o omezení přímé a bezprostředně související s žalobcovou podnikatelskou činností. Tímto usnesením byli omezeni jeho zákazníci, což znamená, že vůči němu jde pouze o omezení zprostředkované. [4] Krajský soud dále neshledal důvodnou námitku, že žalobce poskytuje individuální smluvní přepravu ve smyslu § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Smluvní přeprava se od služby poskytované žalobcem odlišuje v tom, co je primárním cílem služby. V případě přepravy je obvyklým cílem přemístění z bodu A do bodu B. Cílem služby poskytované žalobcem je samotná cesta mající povahu zážitku. Ze stejného důvodu neobstojí ani argumentace ohledně podobnosti s jízdou historickou tramvají, jelikož s touto cestou je spojen zážitek jako vedlejší produkt. [5] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že se na žalobce vztahuje nárok na kompenzační bonus ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) nebo b) kompenzačního zákona. Žalobcovy zákazníky nelze vnímat jako odběratele ve smyslu kompenzačního zákona. Alternativa dle § 6 odst. 2 písm. a) je použitelná, pokud je odběratelem osoba, jejíž podnikatelská činnost byla omezena. K aplikaci § 6 odst. 2 písm. b) kompenzačního zákona žalobce nic konkrétního nenamítl. [6] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky ohledně nedostatečného dokazování ve vztahu k § 6 odst. 2 kompenzačního zákona a ohledně procesního pochybení žalovaného spočívajícího v nedostatečném seznámení žalobce s podklady rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného II. a) Kasační stížnost žalobce [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [8] Nesouhlasí s výkladem pojmu „provozovna“ ve smyslu usnesení vlády č. 1103 provedeným krajským soudem. Seznam výjimek pro různé druhy provozoven limitoval zákaz poskytování služeb. Proto je rozporuplný závěr krajského soudu, že by v úvahu mohl připadat pouze obecný zákaz poskytování služeb. Ten totiž připadal v úvahu ve všech případech. [9] Krajský soud dospěl k závěru, že obecný zákaz poskytování služeb byl vázán na existenci provozovny. Krajský soud však nezohlednil, že nejen usnesení vlády č. 1103, ale i zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), považuje za provozovnu také mobilní provozovnu. Právní předpisy nestanoví, že by provozovna musela být ohraničena čtyřmi stěnami a střechou. Stěžovateli proto není zřejmé, proč krajský soud dospěl k závěru, že z povahy jeho podnikatelské činnosti vyplývá, že provozovnu nemá. Stěžovatel má mobilní provozovnu (sáně), v níž převáží zákazníky a poskytuje jim tak sjednanou službu. Jedná se o konstrukčně vymezený prostor, v němž dochází k faktickému výkonu podnikatelské činnosti. Mobilní provozovna je tedy nutnou podmínkou pro výkon stěžovatelovy podnikatelské činnosti. [10] Závěry krajského soudu jsou formalistické a nedostatečně odůvodněné. Krajský soud nijak nerozvedl úvahu o tom, že je zjevné, že stěžovatel z povahy své podnikatelské činnosti nemá provozovnu. Při této úvaze vycházel z toho, jak má dle obecných představ provozovna „vypadat“, nikoliv z podstaty věci. [11] K nesprávnému posouzení došlo za situace, kdy bylo v poměrech kompenzačního zákona dovozeno, že pokud automobil nabízí zboží anebo služby, jako je například taxislužba, lze ho považovat za mobilní prodejnu. Stěžovatel nevidí rozdíl mezi osobním automobilem a saněmi při posuzování pojmu „mobilní provozovna“. Stěžovatel nemůže být diskriminován proto, že za mobilní provozovnu byla explicitně označena pouze vozidla taxislužby. Podstata povahy podnikání obou skupin podnikatelů je shodná – obě převážejí mobilní provozovnou osoby za účelem zisku. Na povahu jejich podnikání nemá vliv, zda osoby převážejí z místa A do místa B či z místa A zpátky do téhož místa. Dopad omezení na stěžovatelovo podnikání je navíc větší než u taxislužby, jelikož jeho náklady zůstaly stejné bez ohledu na to, zda svou podnikatelskou činnost provozoval či nikoliv. Stěžovatel musí svým psům zajišťovat krmivo a zabezpečovat jejich další potřeby. Pod rozsah kompenzačního zákona spadají například i cirkusy, u kterých nebyl spatřován nedostatek při naplnění požadavku na provozovnu. [12] Dle stěžovatele si lze stěží představit, že by státní orgány usnesení vlády č. 1103 vykládaly stejně, pokud by stěžovatel podnikatelskou činnost v době platnosti opatření zakazujících prodej a poskytování služeb skutečně provozoval. Dále je třeba přih