9 As 109/2023 — Nejvyšší správní soud

9 As 109/2023- 47 - text  9 As 109/2023 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka, soudkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudce JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: INGFOREST s. r. o., se sídlem Kotkova 988, Dvůr Králové nad Labem, zast. JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 30. 4. 2021, č. j. ÚOHS11363/2021/163/VVá, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 30 Af 34/202157, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně požádala dne 25. 1. 2021 žalovaného o vrácení kauce, kterou složila společně s návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele [§ 255 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“)]. Řízení o přezkoumání úkonů zadavatele bylo totiž sice zčásti zamítnuto, ovšem zčásti zastaveno podle § 257 písm. e) ZZVZ, a proto podle ní nebyl naplněn žádný z důvodů § 255 odst. 3 ZZVZ, na jejichž základě může kauce připadnout státu. Žalovaný žádost žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 12. 2. 2021, č. j. ÚOHS05603/2021/500/AIv. V záhlaví uvedeným rozhodnutím pak předseda žalovaného zamítl rozklad žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Uvedl, že žalovaný měl pravomoc vést řízení o vrácení kauce. Ta mu plynula z analogické aplikace § 7 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Takovým postupem dochází k vyplnění mezery v zákoně, které slouží k ochraně práv účastníka správního řízení, resp. žadatele o vrácení přeplatku na kauci. Zároveň odmítl námitku žalobkyně, že její výzva k vrácení kauce měla představovat předžalobní výzvu podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). [4] K naplnění podmínek pro propadnutí kauce státu krajský soud uvedl, že s ohledem na účel kauce je nutné vyložit § 255 odst. 3 ZZVZ tak, že kauce státu propadá i tehdy, pokud žalovaný řízení o části návrhu zastavil z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 255 odst. 3 ZZVZ, ale ve zbytku návrh zamítl, resp. rozhodl způsoby uvedenými v § 255 odst. 3 ZZVZ. Vrácení kauce podle § 255 odst. 6 ZZVZ připadá v úvahu pouze tehdy, pokud se žalovaný podaným návrhem věcně nezabýval nebo návrhu alespoň v některé jeho části vyhověl. V takovém případě se vrací kauce celá, výjimka je upravena pouze v § 255 odst. 4 ZZVZ. [5] Krajský soud neshledal v postupu žalovaného a jeho předsedy žádnou procesní vadu. Pro posouzení, zda byly naplněny podmínky pro vrácení kauce, byl podstatný pouze způsob, jakým bylo rozhodnuto o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele. Tato rozhodnutí byla součástí správního spisu, připojování dalších spisů už proto nebylo nutné. Pro posouzení pak nebylo ani podstatné, že zadavateli byla uložena v jiném řízení zahájeném z moci úřední pokuta. Předseda žalovaného neměl povinnost řídit se stanoviskem rozkladové komise, nezákonnost jeho rozhodnutí proto nezpůsobuje, že rozhodnutí žalovaného nezrušil pro nicotnost, jak mu doporučila rozkladová komise. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhla jeho zrušení z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Řízení bylo zahájeno v rozporu se zákonem, neboť šlo nad rámec pravomocí žalovaného taxativně vymezených v § 248 ZZVZ. Výzva k vrácení kauce totiž byla předžalobní výzvou k plnění podle § 142a o. s. ř.; rozhodlli o ní žalovaný, představují jeho nicotná rozhodnutí nezákonnou snahu odejmout pravomoc civilnímu soudu. Předseda žalovaného navzdory stanovisku rozkladové komise ignoroval okolnosti projednávaného případu a při rozhodování se řídil pouze finančními zájmy státu a snahou zabránit účelovému jednání dodavatelů v budoucnu. Krajský soud zatížil rozsudek nepřezkoumatelností, neboť se touto námitkou nezabýval a pouze uvedl, že předseda žalovaného se stanoviskem rozkladové komise nemusel zabývat. Protože žalovaný „vytvořil“ řízení a rozhodnutí za účelem finančního příjmu státu, porušil tím stěžovatelčino právo garantované v čl. 11 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. To stěžovatelka namítala již ve správním řízení, avšak žalovaný, a následně ani krajský soud, se s námitkou nijak nevypořádali. Nijak zároveň nezdůvodnili, z čeho dovozují pravomoc žalovaného vést řízení o vrácení kauce a rozhodnout v něm. Ignorování stanoviska rozkladové komise představuje procesní vadu samo o sobě. [8] Stěžovatelka následně opakuje svou žalobní argumentaci, podle níž došlo z důvodu na straně zadavatele k částečnému zastavení řízení podle § 257 písm. e) ZZVZ. Žalovaný měl proto podle § 255 odst. 6 ZZVZ kauci vrátit, opačný výklad jde v neprospěch účastníka správního řízení. Jednání zadavatele vedlo k tomu, že mu byla v samostatném řízení uložena pokuta za spáchání přestupku, což by v řízení o vrácení kauce vyšlo najevo, pokud by žalovaný připojil příslušné správní spisy. To však neučinil, čímž zkrátil stěžovatelku na právu navrhovat důkazy. Za takové situace je absurdním výsledkem, že stěžovatelčina kauce propadne státu, aniž by pro to existovala zákonná opora; její návrh nadto nebyl šikanózní. Krajský soud tuto argumentaci nezohlednil, čímž zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností, jakož i nezákonností, neboť stejně jako žalovaný neprovedl navržený důkaz správními spisy. Žádná z rozhodnutí, která na podporu svých závěrů citují předseda žalovaného a krajský soud, nejsou pro projednávanou věc relevantní. Nelze z nich proto dovodit, že žalovaný je příslušný k vedení řízení a rozhodnutí o vrácení kauce. Žalovaný a krajský soud se pokoušejí namísto zákonodárce pro futuro překlenout mezeru v zákoně ve prospěch státu, a tudíž v neprospěch stěžovatelky, aniž by zároveň zohlednili individuální okolnosti případu. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka jen opakuje argumenty ze žaloby a nepolemizuje s rozsudkem krajského soudu. V napadeném rozhodnutí vypořádal veškeré její námitky, což následně učinil i krajský soud. Závěr o důvodech, které vedly k propadnutí kauce státu, náležitě odůvodnil. Rozhodnutí vychází z dosavadní praxe žalovaného a správních soudů, a pokud z něj vyplývají závěry pro budoucí praxi, není to na úkor stěžovatelčiných práv. Vrácení kauce představuje veřejnoprávní nárok, není proto namístě argumentovat § 142a o. s. ř. Pro její vrácení je podstatné pouze naplnění podmínek § 255 ZZVZ, což lze zjistit z rozhodnutí o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele. Žádné další dokazování nebylo potřeba. Návrhem rozkladové komise není předseda žalovaného vázán. Otázku pravomoci žalovaného k vedení řízení o vrácení kauce žalovaný i krajský soud vyčerpávajícím způsobem vypořádali. [10] Stěžovatelka v replice uvedla, že kasační stížnost obsahuje podrobnou polemiku se závěry krajského soudu, a jednotlivé argumenty zopakovala. Kasační stížnost je podle ní projednatelná. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti vznáší v podstatě tři okruhy námitek. První okruh se týká pravomoci žalovaného vůbec vést řízení o vrácení kauce a rozhodnout v něm. Druhý okruh se týká samotného nároku stěžovatelky na vrácení kauce. Do třetího okruhu lze pak zařadit různé námitky týkající se procesních pochybení žalovaného a krajského soudu. [14] Pokud jde o pravomoc žalovaného rozhodnout o vrácení kauce, musí NSS ve shodě s krajským soudem a žalovaným konstatovat, že se touto otázkou již ve své judikatuře zabýval. V rozsudku ze dne 19. 6. 2014, č. j. 1 As 61/201442, konstatoval, že „není žádného rozumného důvodu domnívat se, že by vrácení přeplatku na kauci mělo být upraveno v zásadě odlišně, než je vrácení přeplatku na správním poplatku. V situaci, kdy zákon o veřejných zakázkách postup při vrácení přeplatku neupravuje, považuje proto Nejvyšší správní soud za legitimní postupovat analogicky podle § 7 zákona o správních poplatcích. Použití an