1 Ads 110/2025 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 110/2025- 39 - text 1 Ads 110/2025 - 41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. Ing. M. N., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2024, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 21 Ad 30/2024  33, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla námitky žalobce proti dvěma rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 11. 4. 2024. Prvním rozhodnutím správní orgán přiznal žalobci podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) starobní důchod ve výši 17 405 Kč měsíčně ode dne 28. 9. 2023 s tím, že výplata starobního důchodu žalobci nenáleží (žalobce od tohoto data žádal o přiznání starobního důchodu, nikoliv o jeho výplatu). Druhým rozhodnutím správní orgán žalobci přiznal dle § 54 odst. 2 téhož zákona od 1. 1. 2024 výplatu starobního důchodu ve výši 17 765 Kč měsíčně. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, ve které namítl nesprávné vyměření starobního důchodu z důvodu, že mu žalovaná za léta 1990, 1991 a 1992 nezapočetla skutečné odvody činící v souhrnu za tyto tři roky 1 222 000 Kčs, avšak nahradila je aplikačně vadnou zpětnou fikcí v částce 54 000 Kčs. Žalovaná tak dle jeho názoru provedla nesprávný výpočet vyměřovacích základů za uvedená léta. [3] Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Upozornil na § 16 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., podle kterého „osobní vyměřovací základ je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období (§ 18)“. Dále poukázal na § 145b odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992, podle něhož „osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit na své nemocenské a důchodové zabezpečení pojistné a podávat přihlášky a odhlášky k tomuto zabezpečení; to neplatí, jestliže osoba samostatně výdělečně činná bude vykonávat činnost tak malého rozsahu, že její příjem nemá dosahovat 9 600 Kčs ročně, nebo jeli již účastna nemocenského a důchodového zabezpečení z jiného důvodu anebo pobíráli starobní nebo invalidní důchod.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „výše pojistného činí 25 % z přihlášeného vyměřovacího základu, který činí nejméně 2 000 Kčs měsíčně; pojistné se platí za stanovené období dopředu“. [4] Žalovaná dle soudu postupovala při výpočtu vyměřovacích základů za sporná léta 1990, 1991 a 1992 v souladu se zákonem. Žalobce, který byl osobou samostatně výdělečně činnou (dále též „OSVČ“), zaplatil za říjen, listopad a prosinec roku 1990 pojistné v minimální částce 100 Kčs, v evidenčním listu byly potvrzeny doba samostatné výdělečné činnosti v rozsahu 92 dnů od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1990 a vyměřovací základ ve výši 1 200 Kčs. Rovněž v roce 1991 žalobce zaplatil za jednotlivé měsíce pojistné v minimální částce 100 Kčs, pročež v evidenčním listu byly potvrzeny doba samostatné výdělečné činnosti v rozsahu 365 dnů od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 a vyměřovací základ ve výši 4800 Kčs. Měsíční částku 1 000 Kčs pak žalobce uhradil za jednotlivé měsíce v roce 1992, takže mu v evidenčním listu byly potvrzeny doba samostatné výdělečné činnosti v rozsahu 366 dnů od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992 a vyměřovací základ ve výši 48 000 Kčs. Soud zdůraznil, že žalobce si pro sporné období od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1992 vyměřovací základy sám určil tím, že na důchodové a nemocenské zabezpečení platil pojistné v minimální výši. Žalobcem předložená konečná rozvaha k 31. 12. 1990 a roční závěrky doručené Finančnímu úřadu pro Prahu 7 ve dnech 3. 2. 1992 a 15. 2. 1993 (resp. v nich dokládané tvrzené příjmy) nemohly mít na výpočet vyměřovacích základů vliv, neboť nelze dodatečně měnit podmínky § 145b odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. Soud tak nepřisvědčil žalobci v tom, že by mu, coby OSVČ, měly být do vyměřovacích základů započteny příjmy z období od 1. 10. 1990 do 31. 12. 1992, poněvadž se tak postupuje u zaměstnanců. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které navrhl zrušení napadeného rozsudku, jakož i všech souvisejících správních rozhodnutí s tím, že nový výpočet starobního důchodu by měl být  na základě správné a spravedlivé aplikace rozhodných právních předpisů  „trochu“ vyšší. [6] Stěžovatel zpochybnil výpočet vyměřovacích základů za léta 1990, 1991 a 1992. Upozornil, že v případě OSVČ byla tehdy účast na sociálním zabezpečení (na rozdíl od zaměstnanců) spojena s placením pojistného (tj. se „vstupenkou“  viz § 1 odst. 6 tehdejšího znění zákona č. 100/1988 Sb.). Výše budoucích dávek však byla dle stěžovatele přesto spojena s výší dosahovaných výdělků – viz § 1 odst. 3 tohoto zákona, podle něhož „„(v)ýše dávek důchodového zabezpečení závisí především na pracovních zásluhách, a to na délce doby zaměstnání, a na výši dosahovaných výdělků“. Legitimním očekáváním všech OSVČ (stejně jako zaměstnanců) bylo, že pro výpočet důchodu je rozhodné období posledních deseti let před odchodem do starobního důchodu [viz § 12 odst. 3 písm. a) zákona č. 100/1988]. [7] Podle § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. je vyměřovacím základem za dobu před 1. lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Tímto ustanovením byla dle stěžovatele retroaktivně povolána v účinnost řada norem, a to jak zákona č. 100/1988 Sb. účinného do konce roku 1992, tak i vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení. Tato vyhláška přitom stanovila fikci, podle níž se pro účely důchodového zabezpečení za hrubý výdělek považuje vyměřovací základ, který si OSVČ pro výši pojistného stanovila sama, nejvýše však částkou 10 000 Kčs měsíčně (§ 72 odst. 2 a § 65 vyhlášky). Použití této retroaktivity na případ stěžovatele je aplikačně vadné. Ustanovení uvedené vyhlášky stanovující právní fikci hrubého výdělku nelze použít pro jejich rozpor s úvodními ustanoveními zákona č. 100/1988 Sb., dle nichž má výše dávek důchodového zabezpečení záviset především na pracovních zásluhách. [8] Stěžovatel se tedy domáhá toho, aby se správní orgány při výpočtu jeho starobního důchodu přidržely zmíněného aplikačního principu, že výše dávek důchodového zabezpečení závisí především na pracovních zásluhách. Zároveň mají respektovat princip, podle něhož právo na dávky sociálního zabezpečení nezaniká uplynutím času. Do vyměřovacího základu za sporná období tak bylo třeba započíst jako hrubý výdělek částku související s odvody stěžovatele na důchodové dani za období 1991, 1992 a 1993 ve výši 1 222 000 Kč (jak vyplývá ze stěžovatelem předložených účetních uzávěrek z let 1990, 1991, 1992), obdobně, jako se započítává zaměstnancům hrubý výdělek, jehož výše souvisí se skutečnými hrubými příjmy. OSVČ a zaměstnanci jsou si před zákonem rovni. [9] Napadenému rozsudku stěžovatel konkrétně vytknul, že v něm, stejně jako v předchozích správních rozhodnutích, chybí odkaz na aplikaci § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., potažmo i § 72 odst. 2 a § 65 vyhlášky č. 149/1988 Sb. (stěžovatel se tak marně domáhal odhalení aplikační konstrukce výpočtu vyměřovacího základu z let 1990, 1991 a 1992). Dále městský soud nesprávně uvedl, že si stěžovatel sám určil vyměřovací základy, pokud pojistné platil v minimální výši (viz body 14, 16, 17). Stěžovatel zdůraznil, že tehdy vycházel z ujištění obsaženého v § 12 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. o tom, že rozhodné období pro výpočet důchodu nastupuje nejdříve deset let před důchodovým věkem. Z toho dovozoval, že nemůže budoucí výpočet důchodu nijak ovlivnit, tedy ani placením vyššího sociálního pojištění. Až na základě zákona č. 155/1995 Sb. se z plateb pojištění začal počítat vyměřovací základ. [10] Žalovaná se ke kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřila. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního [dále jen „s. ř. s.“], je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neníli tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 S