1 Ads 273/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 273/2024- 37 - text  1 Ads 273/2024 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: J. N., zastoupený JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem Masná 1850/4, Ostrava, proti žalovanému: generální ředitel Generálního finančního ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2024, č. j. 16630/24/740011196050763, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2024, č. j. 22 Ad 9/2024  38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 134,70 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Dagmar Soukenkové, advokátky se sídlem Masná 1850/4, Ostrava. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Ředitel Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „služební orgán“) vyzval dne 2. 6. 2023 žalobce k vrácení částky 368 370 Kč. Služební orgán zde uvedl, že žalobce původně obdržel náhradu škody za služební úraz v celkové výši 419 386 Kč na základě dvou rozhodnutí ředitelky Sekce ekonomiky Generálního finančního ředitelství (dále jen „ředitelka Sekce ekonomiky”). Následně došlo ke zrušení těchto rozhodnutí a v navazujícím řízení služební orgán svým novým rozhodnutím přiznal žalobci nárok již jen ve výši 51 016 Kč. Částka, k jejímuž vrácení služební orgán vyzval, tak představovala rozdíl mezi původně vyplacenou a nově stanovenou náhradou. Jelikož žalobce výzvu neakceptoval, služební orgán zahájil dne 15. 9. 2023 řízení ve věci služby o povinnosti žalobce zaplatit uvedenou částku. [2] Služební orgán následně rozhodnutím ze dne 8. 12. 2023 č. j. 4102887/23/320000061810276 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí”), uložil žalobci podle § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) povinnost zaplatit ve prospěch ČR – Generálního finančního ředitelství částku 368 370 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Služební orgán dospěl k závěru, že žalobce věděl nebo musel předpokládat nesprávnost vyplacených částek, neboť vědomě zamlčel podstatné informace o svém celoživotním onemocnění páteře VAS (vertebrogenní algický syndrom). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se ztotožnil se závěry služebního orgánu a dodal, že žalobce obdržel danou částku na základě rozhodnutí, které bylo následně zrušeno. Podle žalovaného tedy došlo k plnění bez právního důvodu, resp. z důvodu, který zde původně byl, ale později odpadl. V daném případě proto nešlo princip dobré víry vůbec uplatnit. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Ten mu rozsudkem uvedeným v záhlaví vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce přijal vyplacenou náhradu škody v dobré víře. V souladu s § 331 zákoníku práce a judikaturou Nejvyššího soudu ji proto není povinen vracet. Argumentace žalovaného, podle níž měl žalobce své onemocnění páteře (VAS) vědomě zamlčet, je podle krajského soudu v přímém rozporu s obsahem správních spisů. Krajský soud zdůraznil, že Komise pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání Generálního finančního ředitelství (dále jen „Komise”) měla již při svém prvním rozhodování k dispozici jak záznam o úrazu ze dne 16. 9. 2016, v němž bylo uvedeno, že se žalobce již v minulosti léčil s bolestmi páteře, tak lékařskou zprávu ze dne 23. 9. 2016, ve které byla diagnóza VAS výslovně zmíněna. Podle krajského soudu je tedy zřejmé, že žalobce podstatné skutečnosti nezamlčel, a nemohl tedy vědět ani předpokládat, že by mu vyplacené částky nenáležely. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, č. j. 8 Ads 111/2024  43, krajský soud dále konstatoval, že původní rozhodnutí o výplatě byla nicotná, a proto ani nemohlo dojít k jejich zrušení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost v souladu s ustanovením § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002. Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací, kterou uvedl ve vyjádření k žalobě. Zde tvrdil, že se princip dobré víry podle § 331 zákoníku práce v daném případě neuplatní, jelikož se jedná o plnění z právního důvodu, který následně odpadl. Krajský soud se pokusil tuto argumentaci vyvrátit odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 111/2024  43, podle kterého byla původní rozhodnutí ředitelky Sekce ekonomiky, potažmo Komise ve věci nároků žalobce na náhradu škody nicotná. Z toho krajský soud dovodil, že nelze mít za to, že by tato rozhodnutí byla zrušena a že by tak odpadl důvod pro vyplacení částek. Tento závěr krajského soudu však stěžovatel považuje za lichý. Namítá, že krajský soud mylně vyložil pojem „rozhodnutí“, neboť jím stěžovatel neměl na mysli formální správní akt, nýbrž „dílčí úkon v rámci organizační struktury služebního úřadu“. Podle stěžovatele je ze spisu naopak zřejmé, že tato rozhodnutí (dílčí úkony) byla bezesporu zrušena, a to mimo režim zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Tím důvod pro vyplacení částek odpadl. [6] Krajský soud podle stěžovatele rovněž chybně interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013. Zde totiž Nejvyšší soud uvedl, že subjektivní kategorie dobré víry se může uplatnit jedině, pokud jde o částky vyplacené neprávem. Tato kategorie se nevztahuje na případy, kdy zaměstnanec pobíral plnění po právu v době jejich výplaty a kdy nejde ani o částky nesprávně určené, ani omylem vyplacené. Stěžovatel uvádí, že sám krajský soud v bodě 31 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žalobci nebyly částky vyplaceny neprávem. Přesto následně posuzoval dobrou víru žalobce. [7] Stěžovatel dále zpochybňuje závěry krajského soudu o dobré víře žalobce. Namítá, že žalobce zamlčel skutečný rozsah a projevy svého dlouhodobého onemocnění (VAS), které jsou zaměnitelné právě s následky úrazu. Krajský soud podle stěžovatele rovněž nesprávně interpretoval záznam o úrazu ze dne 16. 9. 2016, pokud z něj dovodil, že se žalobce léčí s bolestmi zad od mládí. [8] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Zdůraznil, že nicotné rozhodnutí nelze zrušit, ať je označeno jakkoliv. Pokud náhradu škody obdržel na základě nicotného rozhodnutí, nemůže odpadnout důvod, pro který byly částky vyplaceny, neboť tento de facto neexistoval. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. III. A) Podstatné skutkové okolnosti a související řízení [11] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné pro přehlednost nejprve shrnout podstatné skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Žalobce coby zaměstnanec Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj utrpěl dne 9. 9. 2016 služební úraz po příchodu na pracoviště. V souvislosti s tím žalobce uplatnil postupně celkem pět nároků na náhradu škody. První nárok projednala Komise v souladu se směrnicí generálního ředitele č. 3/2017. Ředitelka Sekce ekonomiky rozhodla o odškodnění služebního úrazu a dne 23. 8. 2017 přiznala žalobci náhradu škody v požadované výši. Náhrada škody byla žalobci vyplacena dne 12. 9. 2017. Následně dne 20. 11. 2019 žalobce uplatnil druhý nárok na náhradu škody ve výši 290 219 Kč za období pracovní neschopnosti od 15. 9. 2017 do 22. 6. 2018. Rovněž tento nárok projednala Komise a na základě rozhodnutí ředitelky Sekce ekonomiky ze dne 5. 11. 2020 došlo k vyplacení požadované náhrady. [12] Žalobce v roce 2021 uplatnil také třetí, čtvrtý a pátý nárok na náhradu škody. Komise se s těmito nároky seznámila, aniž by o nich rozhodla. Z důvodu pojatých pochybností zadala Komise zpracování znaleckého posudku ve věci služebního úrazu žalobce. Dne 14. 12. 2021 znalec MUDr. Jan Boháč vypracoval znalecký posudek. Na základě znaleckého posudku Komise dovodila, že pracovní neschopnost podmiňující druhý, třetí, čtvrtý a pátý nárok žalobce není v příčin