1 Ads 306/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 306/2024- 44 - text  1 Ads 306/2024 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Autocentrum Suchodol, s. r. o., Suchodol 7, Suchodol, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem náměstí Čs. armády 29, Příbram, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. MPSV2024/60117421/1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2024, č. j. 37 Ad 1/2024  66, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2024, č. j. 37 Ad 1/2024  66, se zrušuje. II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13. 5. 2024, č. j. MPSV2024/60117421/1, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Marka Dvořáka, advokáta se sídlem náměstí Čs. armády 29, Příbram, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 31 332 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně uzavřela dne 30. 5. 2018 s Úřadem práce – krajská pobočka v Příbrami (dále jen „úřad práce“) dohodu č. PBAUZ12/2018 o uznání zaměstnavatele za zaměstnavatele na chráněném trhu práce (dále také jen „dohoda“). Toho času měla pět zaměstnanců se zdravotním postižením, z nichž čtyřem vyplácela mzdu bezhotovostně. Tím splnila podmínku vyplývající z § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, z něhož vyplývá povinnost vyplácet 12 měsíců přede dnem podání žádosti o uzavření dohody nejméně 80 % zaměstnanců mzdu bezhotovostně (obdobně též čl. II bod 1.4 dohody). Během července roku 2020 poklesl počet zaměstnanců se zdravotním postižením na čtyři, z nichž pouze třem žalobkyně vyplácela mzdu bezhotovostně. Žalobkyně nicméně i nadále každé čtvrtletí žádala o přiznání příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Z podkladů přiložených k žádostem za 3. a 4. čtvrtletí roku 2020 bylo zřejmé, že procentuální poměr zaměstnanců vyplácených bezhotovostně poklesl z uvedených důvodů na 75 %. Přesto úřad práce rozhodnutím ze dne 1. 12. 2020, č. j. PBAT103/2020, přiznal žalobkyni příspěvek za 3. čtvrtletí roku 2020 a rozhodnutím ze dne 4. 3. 2021, č. j. PBAT28/2021, jí přiznal příspěvek na 4. čtvrtletí roku 2020. V březnu roku 2022 provedl úřad práce kontrolu, při níž dospěl k závěru, že žalobkyně neplnila podmínky plynoucí z uzavřené dohody (nevyplácela alespoň 80 % zaměstnanců se zdravotním postižením mzdu bezhotovostně). [2] V návaznosti na učiněná zjištění vydal úřad práce dne 2. 2. 2024 rozhodnutí č. j. UPCRPB2024/4549120210604 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž žalobkyni dle § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti uložil, aby vrátila příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 3. čtvrtletí roku 2020 ve výši 161 628 Kč a za 4. čtvrtletí roku 2020 ve výši 162 693 Kč (celkem 324 321 Kč). Odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 5. 2024, č. j. MPSV2024/60117421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl. II. Rozsudek krajského soudu [3] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí správní žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. [4] Soud předně neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že na vedení řízení před správním orgánem se krom oprávněných úředních osob podílela i advokátka Mgr. Aronová. Její aktivní vystupování při ústním jednání sice považoval za problematické, neshledal však, že by se jednalo o vadu, která způsobuje nezákonnost rozhodnutí. [5] Dále se soud zabýval výkladem § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Dospěl k závěru, že je nezbytné, aby zaměstnavatel plnil podmínky vyplývající z citovaného ustanovení nejen v okamžiku uzavření dohody o uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce, ale po celou dobu její účinnosti. [6] Za nezákonný nepovažoval soud ani postup úřadu práce spočívající v tom, že nesplnění podmínek pro přiznání dávky shledal až zpětně na základě provedené kontroly, přestože tato skutečnost jednoznačně vyplývala z žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. K tomu uvedl, že u žalobkyně byla provedena kontrola podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, jejímž cílem bylo ověřit, zda byl příspěvek žalobkyni vyplácen v souladu se zákonem. Při této příležitosti bylo zjištěno, že žalobkyně neplní podmínku spočívající ve výplatě mzdy 80 % zaměstnanců bezhotovostně. Soud přisvědčil žalobkyni v tom směru, že této skutečnosti si měl úřad práce všimnout již dříve, nejpozději v okamžiku, kdy rozhodoval o přiznání příspěvku za 3. čtvrtletí roku 2020. Z předložených podkladů bylo patrné, že žalobkyně měla v rozhodné době čtyři zaměstnance se zdravotním postižením, z nichž třem vyplácela mzdu bezhotovostně a jednomu v hotovosti. Navzdory tomu úřad práce dospěl k (nesprávnému) závěru, že žalobkyně splňuje zákonné podmínky pro přiznání příspěvku, a dne 1. 12. 2020 vydal rozhodnutí, jímž příspěvek za 3. čtvrtletí roku 2020 poskytl. Totožná situace se opakovala i v následujícím čtvrtletí. Úřad práce postupoval v rozporu se zákonem, pokud neplnění podmínky plynoucí z § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti nezaznamenal a žalobkyni příspěvek dvakrát po sobě přiznal a vyplatil. Zmiňovaný postup ovšem žalobkyni nemohl založit legitimní očekávání v tom smyslu, že už nikdy v budoucnu nemůže dojít ke korekci tohoto nezákonného závěru. Pochybení se dopustila i žalobkyně, neboť bylo její povinností úřadu práce oznámit, že přestala splňovat podmínky plynoucí z citovaného ustanovení (viz čl. III bod 3 dohody). [7] Konečně se soud zabýval námitkou, že nebyl naplněn žádný z předpokladů pro vrácení příspěvku podle § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti. Zrekapituloval, že zákon uvádí tři situace, kdy lze o vrácení příspěvku rozhodnout: a) pokud byl příspěvek vyplacen na základě nesprávných údajů neprávem, b) pokud byl poskytnut v období 12 měsíců přede dnem nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za umožnění výkonu nelegální práce, c) pokud úřad práce zjistil, že zaměstnavatel přestal splňovat některou z podmínek stanovených pro uzavření dohody. Dle soudu je nepochybné, že byla naplněna podmínka ad c), neboť žalobkyně ve 3. ani 4. čtvrtletí roku 2020 nesplňovala podmínku plynoucí z § 78 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. III. Obsah kasační stížnosti [8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) [9] Předesílá, že argumentaci obsaženou v kasační stížnosti omezila (oproti správní žalobě) toliko na otázku nesprávné aplikace § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti. K tomu uvádí následující. V rámci podkladů pro přiznání příspěvku v případě 3. i 4. čtvrtletí roku 2020 stěžovatelka pravdivě doložila, že třem ze čtyř zaměstnanců hradí mzdy bezhotovostně, jednomu z nich pak v hotovosti. Při podání žádosti tedy nic nezatajila a současně nepřímo splnila i povinnost vyplývající z § 78 odst. 6 písm. e) zákona o zaměstnanosti (oznámila nesplnění podmínky výplaty mzdy 80 % zaměstnanců bezhotovostně). Úřad práce u obou dotčených čtvrtletí konstatoval splnění všech podmínek a příspěvek stěžovatelce pravomocně přiznal. Za daných okolností nemohl žádat na základě výsledků finanční kontroly vrácení příspěvku. [10] Stěžovatelka polemizuje se závěrem krajského soudu (a žalovaného), že v rámci rozhodování o vrácení příspěvku dle § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti lze kompletně revidovat chyby, které vznikly při rozhodování o přiznání příspěvku podle § 78a odst. 8 téhož zákona. Pokud by tomu tak bylo, nemělo by rozhodnutí o příspěvku vůbec žádnou relevanci a zcela by postrádalo smysl, aby úřad práce posuzoval splnění podmínek pro přiznání nároku. Zákonodárce ale stanovil správnímu orgánu povinnost nárok žadatele posoudit a případně ji i zamítnout. Shledáli úřad práce nárok důvodným a příspěvek přizná, je následná možnost vrácení příspěvku omezená. [11] Podle § 78a odst. 10 zákona o zaměstnanosti lze o vrácení příspěvku rozhodnout ve třech případech. První varianta se týká situace, kdy byl úřad práce při podání žádosti ze strany zaměstnavatele podveden. V projednávaném případě však stěžovatelka uváděla pravdivé informace – nic nezamlčela, ani nepozměnila. Nárok na vrácení příspěvku proto z uvedeného důvodu nevznikl. Druhá varianta cílí pouze na uložení sankce za nelegální zaměstnávání, což není pro danou věc relevantní. Naplněn však nebyl ani třetí důvod, neboť postihuje pouze situace, kdy žadatel v době prvního rozhodnutí o poskytnutí příspěv