1 Ads 333/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 333/2024- 56 - text  1 Ads 333/2024 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: R. H., zastoupen Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevyplacení doplatku invalidního důchodu ve výši 345 392 Kč, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2024, č. j. 22 A 40/2024  40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. MUDr. Karlu Adamusovi, Ph.D., advokátovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobci vzniklo pravomocným rozhodnutím žalované ze dne 13. 4. 2023, č. j. X, právo na vyplacení doplatku invalidního důchodu za období od 25. 10. 2018 do 23. 4. 2023 (dále též „rozhodné období“) ve výši 345 392 Kč. Uvedené rozhodnutí vycházelo z posudku Lékařské posudkové služby ze dne 17. 2. 2023, jenž žalobce uznal podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon o důchodovém pojištění“), od 25. 10. 2018 za invalidního v prvním stupni invalidity s tím, že jeho pracovní schopnost poklesla o 40 %. V uvedeném rozhodnutí ovšem žalovaná současně podotkla, že z důvodu vzniklé škody ve výši 472 117 Kč tento doplatek prozatím zadržuje. Žalobci tedy doplatek důchodu nebyl vyplacen. Náhradu škody v dané výši žalované přiznal pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 29. 11. 2022, č. j. 3 T 19/2021  504 (dále „trestní rozsudek“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu a padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku či nálezu, a to za období od 12. 1. 2011 do 29. 6. 2018. Náhrada škody odpovídala součtu částek invalidních důchodů vyplacených žalobci v tomto období. [2] Žalobce poté žalovanou opakovaně žádal o výplatu doplatku invalidního důchodu s tím, že jeho nevyplacením jej žalovaná dostala do tíživé životní situace, neboť mu na základě přiznání doplatku byly pozastaveny další sociální dávky v souvislosti s péčí o jeho dvě nezletilé děti (žalobce je samoživitelem, je rozvedený a má několik dalších dluhů). Na tyto žádosti žalovaná reagovala tak, že jim nelze vyhovět, neboť žalobce neuhradil žalované náhradu škody přiznanou trestním rozsudkem. Žalobce se proto obrátil na Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nevyplacení doplatku invalidního důchodu. Tvrdil, že žalovaná není oprávněna tento doplatek zadržovat, resp. vůči tomuto doplatku započítávat své pohledávky za žalobcem. Jelikož byl invalidní důchod za rozhodné období pravomocně přiznán, měl být k žádosti žalobce i vyplacen. [3] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví určil, že zásah žalované spočívající v nevyplacení doplatku invalidního důchodu byl nezákonný, a přikázal jí, aby do 30 dnů od právní moci rozsudku žalobci doplatek invalidního důchodu zaplatila. Co se týče možnosti zadržovat doplatek přiznaného důchodu kvůli existenci pohledávky žalované představující náhradu škody vůči státu, vyšel krajský soud z § 54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož nárok na výplatu důchodu vzniká splněním zákonných podmínek. Rovněž odkázal na možnosti pozdější opravy týkající se vzniklého nároku podle § 56 odst. 1 téhož zákona. Krajský soud dále zohlednil § 115a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále „organizační zákon“), který stanoví, vůči jakým pohledávkám je možné případně započíst doplatek důchodu, a § 118a téhož zákona, v němž se stanoví podmínky, za nichž může žalovaná požadovat po příjemci vyplacený důchod zpět. Z těchto ustanovení podle krajského soudu vyplývalo, že žalovaný nemohl zadržovat výplatu doplatku důchodu s ohledem na povinnost žalobce nahradit škodu podle trestního rozsudku, neboť tato náhrada není vůči doplatku důchodu započitatelná podle § 115a organizačního zákona. Protože žalovaná nedisponovala žádným relevantním právním titulem pro zadržení doplatku, jeho nevyplacení je podle krajského soudu trvajícím nezákonným zásahem. Jdeli o námitku žalované, že dosud nebylo skutkově postaveno najisto, zda byl žalobce v rozhodném období skutečně invalidní (ve věci probíhalo další řízení na základě nových posudků, přičemž lékařský posudek ze dne 17. 2. 2023 je podle žalované posudkovým omylem), krajský soud odkázal žalovanou na možnost požadovat vyplacený doplatek zpět za podmínek dle § 118a organizačního zákona. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] Žalovaná (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní předně poukázala na skutkový vývoj důchodové věci žalobce. V roce 2012 mu byl přiznán invalidní důchod na základě padělaných lékařských zpráv, čímž vznikla státu škoda, jejíž náhradu žalobci uložil trestní rozsudek. Žalobce ale žádnou náhradu škody státu zatím neuhradil. Pokud jde o lékařský posudek ze dne 17. 2. 2023, jenž konstatoval invaliditu žalobce zpětně od 25. 10. 2018, ten dle jejího názoru nesplňuje kritéria úplnosti, přesvědčivosti, objektivity a přezkoumatelnosti. Stěžovatelka odkázala na závěry pozdějšího lékařského posudku (v rámci mimořádné kontrolní lékařské prohlídky) ze dne 4. 4. 2024, podle něhož pracovní schopnost žalobce poklesla jen o 20 % s tím, že ani dříve žalobce nebyl invalidní v žádném stupni invalidity. Na základě tohoto novějšího posudku již byl žalobci přiznaný invalidní důchod s účinky do budoucna odejmut. Žalobce sice proti rozhodnutí o odejmutí důchodu podal námitky, stěžovatelka ale v průběhu řízení o kasační stížnosti doložila též rozhodnutí o námitkách, které je založeno na dalším lékařském posudku pro účely námitkového řízení. Tento lékařský posudek ze dne 27. 2. 2025 opět potvrdil, že žalobce není invalidní s tím, že posudek ze dne 17. 2. 2023 je posudkovým omylem. Jelikož těmito pozdějšími lékařskými posudky bylo postaveno najisto, že žalobce nemá právo na invalidní důchod, vyplacením doplatku důchodu by došlo k vyplacení neoprávněně přiznané částky. Vyplacení doplatku by podle stěžovatelky vedlo k dalšímu navýšení škody vzniklé státu v souvislosti s domnělou invaliditou žalobce. Na rozdíl od krajského soudu stěžovatelka považovala za podstatnou otázku, zda byl žalobce dříve či později posouzen jako neinvalidní. Pokládala totiž za nezbytné řádně objasnit skutkový stav věci. V některých případech se může stát, že určité významné skutečnosti vyjdou najevo až dodatečně. Protože žalobce není invalidní, nemohl nevyplacením doplatku utrpět žádnou újmu na svých právech. Stěžovatelka připomíná, že možnost později žádat vyplacený důchod zpět, na kterou poukázal v napadeném rozsudku krajský soud, je založena na subjektivní odpovědnosti. Musela by tedy v případném řízení o vrácení složitě prokazovat, že žalobce musel předpokládat neoprávněné vyplacení důchodu. [5] Pokud jde o zadržování doplatku s ohledem na náhradu škody přiznanou státu trestním rozsudkem, stěžovatelka měla za to, že výplatu doplatku mohla zadržet, neboť náhrada škody přiznaná trestním rozsudkem je plněním stejného druhu (fakticky jde o vrácení plnění z invalidního důchodu v letech 2012 až 2018), přičemž tento rozsudek nutně nahrazuje správní rozhodnutí o přeplatku, resp. o povinnosti vrátit nesprávně vyplacené částky, které předpokládá v případě započtení § 115a organizačního zákona. O vrácení již stěžovatelka vzhledem k vykonatelnosti trestního rozsudku nemohla znovu rozhodovat. Stěžovatelka poukázala rovněž na účel daného ustanovení, kterým je předejít složitému vymáhání dluhu v situacích, kdy má plátce důchodu dané prostředky v dispozici. Dále připomněla, že institut započtení je upraven také zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále „zákon o majetku státu“). I podle něho stěžovatelka mohla přistoupit ke vzájemnému započtení doplatku s náhradou škody. Doplnila, že krajský soud dostatečně neodůvodnil svůj právní názor k této otázce a nevzal v úvahu všechny podstatné skutečnosti, čímž je napadený rozsudek vedle věcné nesprávnosti také nepřezkoumatelný. [6] Stěžovatelka v kontextu výše uvedeného konstatovala, že její jednání vůči žalobci nemohlo kumulativně naplnit znaky nezákonného zásahu. Podle stěžovatelky její jednání nebylo nezákonné a ani nemohlo zasáhnout do práv žalobce. Žalobce podle posledních lékařských posudků invalidní není a posudek ze dne 17. 2. 2023 je posudkovým omylem. Pokud by byl do