1 Ads 6/2025 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 6/2025- 27 - text  1 Ads 6/2025 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: King Stores s.r.o., se sídlem Palackého třída 666/23, Brno, zastoupené JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2022, č. j. 567/1.30/223, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2024, č. j. 30 Ad 5/2022  52, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 14. 12. 2021 rozhodnutí č. j. 13011/9.30/2119, kterým uznal žalobkyni vinnou spácháním přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Dovolila totiž výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 tohoto zákona tím, že dne 7. 8. 2020 umožnila panu V. výkon závislé práce spočívající v obsluze zákazníků – přejímání a vydávání zakázek, poskytování poradenství a servisu a inkasování plateb na pracovišti v provozovně žalobkyně. Za spáchaný přestupek jí uložil pokutu ve výši 70 000 Kč a povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Následně podané odvolání žalovaný shora uvedeným rozhodnutí zamítl. [2] Rozhodnutí žalovaného následně napadla žalobkyně žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně, který jej shora označeným rozsudkem zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. [3] Soud souhlasil s žalovaným, že dostatečně prokázal, že pan V. vykonával činnost pro žalobkyni osobně a soustavně (dlouhodobě). Za neprokázané však měl dva další klíčové znaky závislé činnosti, a to provádění činnosti na základě pokynů žalobkyně a existenci vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi ní a panem V. Podle názoru soudu je hodnocení shromážděných podkladů a provedených důkazů zjednodušující a zejména zcela přehlíží závažné skutečnosti, které naopak nasvědčují opačnému závěru, tedy že se nejednalo o závislou činnost. [4] Konkrétně uvedl, že skutečnost, že pan V. chodil na pracoviště v provozní době, není dostatečným důkazem pro závěr, že se řídil pokyny zaměstnavatele. Soud vzal v úvahu, že pan V. neměl klíče a přístup do provozovny žalobkyně, což znamená, že fyzicky nemohl docházet v jinou dobu. Dále soud uvedl, že vyplácení odměny panu V. za prováděnou servisní činnost není jednoznačným důkazem o závislé činnosti, protože úplata je znakem jak pracovněprávních, tak soukromoprávních vztahů mezi podnikateli. Soud také zohlednil, že pan V. účtoval za servisní činnost v rozsahu do 40 hodin měsíčně a vykonával obdobnou činnost i pro další subjekty, což zpochybňuje závěr o jeho hospodářské závislosti na žalobkyni. Navíc soud uvedl, že používání prostředků poskytovaných žalobkyní k výkonu servisní činnosti není jednoznačným důkazem o závislé činnosti, protože i v mnoha případech nezávislé činnosti může být činnost vykonávána v provozovně smluvního partnera. Soud rovněž žalovanému vytkl, že se dostatečně nevypořádal s tvrzením posuzovaného zaměstnance, že zakázky žalobkyně přijímal, pouze pokud na ně měl prostor, a mnohé rovněž odmítl. [5] Ve vztahu k formulaci výroku rozhodnutí správních orgánů soud podotkl, že skutkové zjištění o tom, že pan V. obsluhoval zákazníky žalobkyně, přejímal a vydával jim zakázky, poskytoval poradenství a servis a inkasoval od nich platby jménem žalobkyně, nemá žádný podklad ve shromážděných podkladech a provedených důkazech. II. Kasační stížnost [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. [7] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil otázku, zda byl naplněn znak podřízenosti osoby žalobkyni a zda se tato osoba řídila jejími pokyny. Soud zúžil vázanost pokyny na způsob provádění servisu. Stěžovatel tvrdí, že pokyny zaměstnavatele nelze chápat doslovně, tedy že zaměstnavatel nemusí zadávat každý dílčí pokyn. Výkon práce si zaměstnanec organizuje sám dle svých schopností a možností. V projednávané věci bylo prokázáno, že pan V. vykonával svou činnost na základě požadavků žalobkyně, které přijímal prostřednictvím emailu. Tyto požadavky lze považovat za pokyny k výkonu práce, i když nebyly konkrétní; jejich faktickou náplň se totiž dozvěděl až od zákazníků, které obsluhoval. [8] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěry krajského soudu týkající se rozvržení pracovní doby. Uvedl, že pan V. mohl pracovat pouze v provozovně žalobkyně, kde si pronajal prostor a vybavení. Pracovní dobu měl nepřímo určenou otevírací dobou provozovny. Pan V. byl rovněž odměňován pouze za práci v provozovně, což znamená, že nemohl pracovat dle svého uvážení jako samostatný podnikatel. Krajský soud rovněž pochybil, neboť zlehčil otázku povahy a struktury příjmů zjištěné osoby. Právní kvalifikaci závislé práce nebrání, pokud fyzická osoba pobírá příjem od více osob. Poskytovaná odměna za práci nemusí být jediným příjmem, ale musí být ekonomicky významným zdrojem příjmů. Pan V. dosahoval měsíčního příjmu okolo 30 000 Kč, což je ekonomicky významný příjem. [9] Stěžovatel se též vymezil proti názoru krajského soudu ohledně neurčitosti vymezení předmětu nájmu. Podstata nájmu spočívá v tom, že pronajímatel přenechává určitou věc nájemci k užívání. Faktické využívání představuje realizaci užívacího práva. Pan V. neměl vlastní užívací právo k určité věci, protože nebyla ve smlouvě konkretizována. Nemohl se ke své pronajaté věci dostat kdykoliv, ale jen v rámci otevírací doby provozovny. [10] Stěžovatel proto závěrem uvedl, že krajský soud skutkový stav projednávané věci nevyhodnotil správně. Existenci znaků závislé práce, a to včetně znaku nadřízenosti žalobkyně coby osoby ve faktickém postavení zaměstnavatele a podřízenosti zjištěné osoby coby osoby ve faktickém postavení zaměstnance, stěžovatel bez důvodných pochybností prokázal. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Soud nejprve ověřil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná. [12] Jdeli o věc samu, uvádí Nejvyšší správní soud, že správní orgány uložily žalobkyni pokutu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti ve výši 70 000 Kč, neboť měla umožnit výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti. [13] Podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti „[p]rávnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že […] umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2“. [14] Podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti se pro účely tohoto zákona nelegální prací rozumí „výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah“. [15] Podle § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, „[z]ávislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, neníli upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr“. [16] Ustanovení § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti je odrazem významné novely zákona o zaměstnanosti provedené zákonem č. 367/2011 Sb., účinným od 1. 1. 2012. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo cílem „omezit praktiky, kdy fyzické osoby vykonávají práci pro jinou fyzickou nebo právnickou osobu mimo pracovněprávní vztahy, tzn. zabránit obcházení zákona formou výkonu samostatně výdělečné činnosti nebo na základě občanskoprávních smluv“. Pokud by se smluvní strany snažily zastřít existenci pracovněprávního vztahu uzavřením občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouvy, je namístě posuzovat jejich soukromoprávní vztah podle jeho pravé povahy. Při posuzování, zda dochází v konkrétním případě k výkonu závislé práce, nemůže být rozhodujícím, na jakém formálním základě osoba svou činnost provádí. I pokud smluvní strany uzavřou občanskoprávní či obchodněprávní smlouvu, která splňuje veškeré zákonné náležitosti, bude nutno posoudit jejich vztah jako pracovněprávní, naplňujeli činnost realizovaná na základě takových smluv znaky závislé práce (srov. rozsudek ze dne 10. 7. 2014, č. j. 3 Ads 101/2013  28). [17] Pro posouzení důvodnosti stěžovatelovy kasační stížnosti je tudíž nezbytné správně vymezit definiční znaky závislé práce. [18] Při výkladu pojmu závislé práce je nutno vycházet z § 2 zákoníku práce, který v odstavci 1 definuje závislou práci