1 Afs 22/2025 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 22/2025- 52 - text  1 Afs 22/2025 - 58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Straße 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupená správcem jmění Mirko Möllenem, právně zastoupená Mgr. Karlem Nejtkem, advokátem se sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2024, č. j. 9690/24/520011432713076, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 15 Af 8/2024  83, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2025, č. j. 15 Af 8/2024  83, se zrušuje. II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 25. 3. 2024, č. j. 9690/24/520011432713076, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce Mgr. Karla Nejtka, advokáta se sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, na náhradě nákladů řízení částku ve výši 59 364,50 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou projednávané věci je zodpovězení otázky, zda žalobkyně do základu daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2015 oprávněně zahrnula částku ve výši 178 731 749 Kč představující rozpuštění dohadných položek aktivních, které vytvořila ve zdaňovacích obdobích let 2011 a 2013 z titulu náhrady škody způsobené nedodržením smluvních závazků obchodním partnerem – společností Petroplus Czech Republic, s.r.o., dříve Marimpex MineralölHandelsgesellschaft mbH, podnikající v ČR prostřednictvím Marimpex MineralölHandelsgesellschaft mbH – organizační složka (dále jen „Petroplus“). [2] Rozpuštění dohadných položek aktivních ve shora uvedené výši žalobkyně uplatnila dne 16. 5. 2019 ve svém druhém dodatečném daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2015, a to z důvodu tvrzeného promlčení nároku na náhradu škody způsobené společností Petroplus v průběhu roku 2015. Specializovanému finančnímu úřadu (dále jen „správce daně“) vznikly pochybnosti o správnosti a průkaznosti údajů uvedených v daňovém přiznání, proto zahájil postup k odstranění pochybností podle § 89 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Na základě jeho výsledku vydal dne 12. 5. 2021 dodatečný platební výměr č. j. 80995/21/420011771108960 (dále jen „dodatečný platební výměr“), jímž žalobkyni doměřil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob vyšší o částku 0 Kč (oproti daňové ztrátě stanovené v předchozím rozhodnutí). Dospěl totiž k závěru, že k promlčení nároku nedošlo. [3] Odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 3. 2024, č. j. 9690/24/520011432713076 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl. K závěru o nemožnosti rozpuštění dohadné položky aktivní však dospěl na základě odlišných úvah než před ním správce daně. Konkrétně uvedl, že dohadná položka věcně a časově nesouvisí se zdaňovacím obdobím roku 2015, neboť nebyly naplněny ani podmínky pro její vytvoření ve zdaňovacích obdobích let 2011 a 2013. II. Rozsudek městského soudu [4] Žalobkyně podala ve věci správní žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že v letech 2011 a 2013, kdy žalobkyně vytvořila dohadné položky aktivní, nemohla mít s ohledem na probíhající rozhodčí řízení jistotu, že jí bude nárok na náhradu škody uplatněný vůči společnosti Petroplus přiznán. Samotná skutečnost, že částku domnělého nároku započetla na kauci složenou uvedenou společností, ještě nemůže vést k závěru, že se jednalo o existující pohledávku. Míra nejistoty ohledně výnosu z této pohledávky byla s ohledem na její neuznání protistranou v rozhodném období natolik velká, že ji žalobkyně vůbec neměla zahrnout do svého daňového přiznání, tzn. neměla vytvořit příslušnou dohadnou položku aktivní. [5] Nad rámec důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí shledal soud i další důvody, které bránily tomu, aby žalobkyně v letech 2011 a 2013 aktivní dohadné položky vytvořila. Uvedl, že v důsledku jednostranných zápočtů na kauci, provedených v průběhu roku 2011, došlo podle § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k zániku pohledávky. Nadále by tak žalobkyni mohla svědčit nanejvýš pohledávka ve výši rozdílu mezi nárokovanou náhradou škody a výší kauce. [6] Soud rovněž poukázal na skutečnost, že již v roce 2011 byla žalobkyně schopná částku vyčíslit zcela přesně, zjevně se tedy nejednalo o situaci, u níž právní předpisy umožňují vytvořit dohadnou položku aktivní. Nadto se vyčíslená škoda jednoznačně vztahuje pouze k rokům 2010 a 2011, nemá však žádnou věcnou souvislost s rokem 2013. [7] Soud se dále zabýval tvrzením žalobkyně, že měla legitimní očekávání ohledně oprávněnosti vytvořené dohadné doložky aktivní. Uvedl, že legitimní očekávání by mohla založit pouze jednotná a dlouhodobá rozhodovací praxe orgánů finanční správy. Pokud se jedná o místní šetření provedené dne 5. 9. 2012, podklady předložené v jejím průběhu správce daně nijak nehodnotil a neposkytl žalobkyni žádné ujištění o oprávněnosti jejího postupu. [8] V neposlední řadě soud uvedl, že napadeným rozhodnutím žalovaný nezasahuje do pravomocných rozhodnutí, jimiž byla žalobkyni vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2011 a 2013. Těmto rozhodnutím i nadále svědčí presumpce zákonnosti a správnosti. Nepředstavují však ustálenou rozhodovací praxi, jíž by byl žalovaný vázán. Legitimní očekávání může založit pouze taková praxe, která je v souladu se zákonem. Rozhodnutí, jimiž byla žalobkyni vyměřena daň z příjmu za roky 2011 a 2013, vycházela z nesprávného posouzení oprávněnosti vytvořených dohadných položek aktivních a nebyla způsobilá založit legitimní očekávání žalobkyně ohledně postupu orgánů daňové správy v budoucnu. Bylo na žalobkyni, aby s vědomostí závěrů vyplývajících z rozhodnutí o odvolání ve vztahu ke zdaňovacímu období za rok 2010 učinila kroky k nápravě neoprávněně zaúčtovaných dohadných položek. Pokud tak neučinila, jde tato skutečnost k její tíži. Není ani pravdou, že by daňové orgány postupovaly v rozporu se zákazem dvojího zdanění, neboť rozpuštění vytvořené dohadné položky aktivní dosud nebylo nikdy posuzováno. Žalobkyně nikterak blíže neprokázala ani své tvrzení o rdousícím efektu zdanění. [9] Obiter dictum soud dodal, že i pokud by žalobkyni ještě v roce 2015 svědčila pohledávka ve výši 178 731 749 Kč z titulu náhrady škody vůči společnosti Petroplus, nemohlo by v daném roce dojít k jejímu promlčení, a to z důvodů popsaných správcem daně v dodatečném platebním výměru. III. Obsah kasační stížnosti [10] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. [11] Trvá na tom, že dohadné položky aktivní byly v letech 2011 a 2013 vytvořeny oprávněně. Je přesvědčená, že žalovaný ani městský soud neposoudili celou situaci komplexně. Poukazuje na to, že ke vzniku škody došlo toliko v důsledku nesplnění závazku společností Petroplus. Svoji pohledávku stěžovatelka postupně započetla vůči kauci složené jmenovanou společností (resp. její právní předchůdkyní). Současně svůj nárok uplatnila v rozhodčím řízení. [12] Ve správnosti jejího postupu stěžovatelku utvrdil i výsledek místního šetření ze dne 5. 9. 2012 a vyměřovacího řízení za zdaňovací období roku 2014, jakož i argumentace obsažená v rozhodnutí o odvolání ze dne 18. 12. 2014 ve věci daně z příjmu za rok 2010. V letech 2011 a 2013 totiž byly (na rozdíl od roku 2010) splněny podmínky pro zaúčtování dohadné položky aktivní, jak je žalovaný vymezil v rozhodnutí o odvolání za zdaňovací období roku 2010. Stěžovatelka striktně odmítá, že by se v letech 2011 a 2013 jednalo o stejnou skutkovou situaci jako v roce 2010. [13] Stěžovatelka se dále ohrazuje vůči postupu městského soudu, který nad rámec důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí domýšlel další důvody, pro něž nebylo možné v letech 2011 a 2013 vytvořit příslušné dohadné položky aktivní. Takový postup považuje za nepřípustný. S argumenty uvedenými soudem nesouhlasí ani věcně. Pokud se jedná o skutečnost, že již v roce 2011 vyčíslila přesnou výši pohledávky, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 8 Afs 154/2016  50, z něhož vyplývá, že vyčíslení dohadné položky aktivní sice představuje toliko odhad výnosu, i ten však musí být co nejlépe podložen. Stěžovatelka postupovala zcela v souladu s tímto rozhodnutím a pohledávku vyčíslila co nejpřesněji na základě toho času dostupných informací. To však neznamená, že by znala přesnou výši výnosu. Nesprávná je dle mínění stěžovatelky i argumentace ohledně zániku pohledávky vlivem jejího započtení, a to především z toho důvodu, že společnost Petroplus existenci této pohledávky popírala. [14] Stěžovatelka již v řízení o žalobě zdůrazňovala,