1 As 293/2024 — Nejvyšší správní soud

1 As 293/2024- 46 - text  1 As 293/2024 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: P. F., zastoupen JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 9. 2022, č. j. 10.01000403/22007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 9 A 108/2022  77, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů ve výši 12 269,40 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalobce je povinen zaplatit Nejvyššímu správnímu soudu náhradu nákladů řízení ve výši 6 134,70 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Projednávaná věc se týká rozhodování České advokátní komory o žádosti žalobce o určení advokáta k bezplatnému poskytnutí právní služby podle § 18c odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále „zákon o advokacii“), za účelem zastupování účastníka v řízení před Ústavním soudem. [2] Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 17 C 207/2019  196 (dále „usnesení o zastavení řízení“), zastavil 1) řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2021, č. j. 22 Co 110/2021  139, z důvodu nesplnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) a 2) řízení o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 12. 2021, č. j. 17 C 207/2019  170, z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. O zastavení řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co byly pravomocně zamítnuty žádosti stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků i jeho návrhy na ustanovení zástupce. Následná řízení o opětovných žádostech stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce Obvodní soud pro Prahu 10 vždy zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, přičemž ústavní stížnost, kterou stěžovatel proti zastavení řízení brojil, Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1259/21. [3] Proti usnesení o zastavení řízení podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 22 Co 76/2022  206 (dále „potvrzující usnesení Městského soudu v Praze“), tak, že usnesení o zastavení řízení potvrdil. Proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce dne 1. 9. 2022 ústavní stížnost. Dne 19. 9. 2022 vyzval Ústavní soud žalobce k odstranění vad ústavní stížnosti (mj. vady spočívající v absenci právního zastoupení ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Konec lhůty stanovené k odstranění vad připadl na den 26. 10. 2022. Usnesením ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2448/22, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Uvedl, že ústavní stížnost žalobce není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků, a navíc žalobce není zastoupen advokátem. Ústavní soud dodal, že lhůta stanovená žalobci k odstranění vad marně uplynula, přičemž ke dni vydání usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce na výzvu nijak nereagoval. [4] Za účelem zajištění zastoupení v řízení o ústavní stížnosti požádal žalobce žalovanou o určení advokáta, a to žádostí ze dne 15. 7. 2022 podanou podle § 18c zákona o advokacii. Předseda České advokátní komory rozhodnutím ze dne 8. 9. 2022, č. j. 10.01000403/22007 (dále „rozhodnutí žalované“), žádosti nevyhověl z důvodu zjevně bezdůvodného uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii. [5] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále „městský soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 9 A 108/2022  77, zamítl. Městský soud předeslal, že v žalobě shledal jedinou žalobní námitku, totiž že žalovaná vydala napadené rozhodnutí po zákonem stanovené lhůtě a že taková vada způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že rozhodlali žalovaná o žádosti žalobce po bezmála dvou měsících od jejího podání, porušila povinnost stanovenou v § 18c odst. 5 věty první zákona o advokacii, a to rozhodnout o žádosti žalobce bez zbytečného odkladu. Městský soud dále vyslovil, že uvedená lhůta je lhůtou procesní, na jejíž uplynutí zákon neváže žádné právní důsledky pro věc samotnou. Dále konstatoval, že se jedná o lhůtu pořádkovou a nedodržení lhůty správním orgánem není způsobilé ovlivnit správnost a zákonnost jeho rozhodnutí. Městský soud uzavřel, že opožděné vydání rozhodnutí žalované neznamenalo žádné negativní důsledky pro žalobce. Samotnou ústavní stížnost podal žalobce včas. I pokud by žalovaná vydala rozhodnutí včas, na postavení žalobce by to nic nezměnilo, neboť zástupce pro řízení o ústavní stížnosti by mu určen nebyl a Ústavní soud by ústavní stížnost pro nedostatek povinného zastoupení odmítl. [6] S odkazem na § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), městský soud uvedl, že mu nepřísluší posuzovat námitky žalobce vztahující se k meritu věci projednávané v občanskoprávním řízení. Zdůraznil, že žalobce v žalobě neuvedl žádnou ucelenou konkrétní argumentaci proti úvahám žalované o zjevně bezdůvodném uplatňování nebo bránění práva. Pouze v obecné rovině proto uvedl, že žalovaná zjevně bezdůvodné uplatňování práva odůvodnila dostatečně a s náležitou oporou ve správním spise. Městský soud se ztotožnil se závěrem žalované, že ústavní stížnost žalobce by Ústavní soud odmítl, a že tedy ze strany žalobce šlo o bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Předně namítl, že městský soud neposuzoval žalobu, ale bezezbytku převzal argumentaci žalované uplatněnou ve vyjádření k žalobě. Na posouzení sporu se nijak neprojevilo, že stěžovatel v podání nazvaném „Komentář k Vyjádření žalované České advokátní komory“ identifikoval ve vyjádření žalované „absurdnosti, zamlčování, zavádějící tvrzení, matení pojmů, falšování a překrucování fakt i vyložené lži“. V daném případě totiž nejde o rozhodnutí „samo o sobě“, ale o škodu, kterou rozhodnutí žalované přivodí. Není pravdou, že se s vydáním rozhodnutí žalované nepojí žádné negativní důsledky pro stěžovatele. Žalovanou „zmařená platnost podání ústavní stížnosti“ zmařila rovněž stěžovatelovu možnost domoci se „náhrady za neplnění platné smlouvy“. Stěžovatel uvádí, že „dodatečně a účelově uplatněné důvody rozhodnutí ČAK hrají podstatnou úlohu v kvalifikování jejího rozhodování“. Jestliže žalovaná nepřidělení právního zástupce opřela o to, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatky, pak je dle názoru stěžovatele potřeba určit, proč je nezaplatil. Vlastním předmětem žaloby bylo to, že žalovaná neurčením právního zástupce stěžovateli zabránila v uplatnění jím podané ústavní stížnosti. Tvrzení, že si stěžovatel mohl opatřit advokáta v čase zbývajícím po doručení rozhodnutí žalované, je nesmyslné, protože takovou možnost vyvrátila už samotná žádost stěžovatele o určení advokáta a prohlášení o majetkových poměrech. Stěžovatel projevil v kasační stížnosti nesouhlas s tím, jak městský soud posoudil žalobní tvrzení uvedená pod bodem # 12 žaloby. Stěžovatel má za to, že uvedené skutečnosti podrobně doložil, nikoli „toliko obecně poznamenal“. Stěžovatel dále zrekapituloval dosavadní průběh občanskoprávních řízení, uvedl důvod, proč podal žalobu pro zmatečnost, a zdůraznil, že rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení se týkají řízení, které „legálně neexistuje“. Podle stěžovatele jsou všechna tvrzení soudů i žalované o zjevné bezdůvodnosti založena na nezaplacení soudních poplatků. Soudní poplatky však soudy vymáhaly za vedení řízení, k němuž stěžovatel nedal podnět. [8] Podáním ze dne 27. 1. 2025 doplnila kasační stížnost ustanovená zástupkyně stěžovatele. Uvedla, že stěžovatel nesouhlasí zejména s argumentací soudu ohledně závěru, že žádná aktivita určeného advokáta by nevedla k úspěchu ve věci. Žalovaná ani městský soud náležitě nezdůvodnily, proč je neúspěšnost ústavní stížnosti stěžovatele zjevná, tj. jednoznačná, nesporná, okamžitě zjistitelná. Žalovaná ani městský soud se nezabývaly argumenty, kterými stěžovatel vyvrátil tvrzení o zjevné neúspěšnosti (poukázala př