10 Afs 141/2025 – Nejvyšší správní soud

10 Afs 141/2025- 49 - text  10 Afs 141/2025 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: Tříska spol. s.r.o., Libušina 248, Kladno, zastoupena advokátem JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, Vinohradská 126, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, čj. 29067/24/530021444713385, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, čj. 37 Af 16/202472, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci a dosavadní průběh řízení [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj (správce daně) vedl daňovou kontrolu proti žalobkyni (stěžovatelce), jejímž předmětem byla daň z přidané hodnoty (DPH). V jejím průběhu vyjádřil pochybnosti o souladu doložených daňových dokumentů se skutečností, jelikož pojal podezření, že stěžovatelka nenakoupila zdanitelné plnění v podobě vibračního válce od tvrzeného dodavatele ELINDA servis s.r.o. (ELINDA) a obchod byl fakturován pouze fiktivně. Stěžovatelce se v daňovém řízení nepodařilo pochybnosti správce daně rozptýlit, a proto dospěl k závěru o nesplnění hmotněprávní podmínky nároku na odpočet DPH podle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (zákona o DPH) a daň jí doměřil. V odvolacím řízení navíc vyšlo najevo, že proti osobám spojeným s ELINDA bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jelikož prý zajišťovaly pro vybrané subjekty (včetně stěžovatelky) fiktivní faktury od účelově založených společností. Stěžovatelka však stále trvá na tom, že v posuzovaném případě byl obchod skutečně realizován, což i prokázala. Jednoznačně totiž vyvrátila závěry, které z důkazních prostředků nesprávně dovodili správce daně a Odvolací finanční ředitelství (žalovaný). [2] Správce daně vydal dodatečný platební výměr ze dne 12. 5. 2023, čj. 3025500/23/211052521203512, kterým stěžovatelce doměřil DPH ve výši 136 500 Kč za zdaňovací období únor 2019 a současně jí uložil penále ve výši 27 300 Kč. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání k žalovanému, který je v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. Před rozhodnutím v odvolacím řízení žalovaný doplnil dokazování o poznatky z přípravného trestního řízení a provedl výslech několika svědků. [3] Stěžovatelka se následně proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou u Krajského soudu v Praze (krajského soudu), který ji však zamítl nyní napadeným rozsudkem. 2. Kasační stížnost [4] Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení, pro vady řízení a pro nepřezkoumatelnost, a navrhuje jej zrušit. [5] Stěžovatelka předně zpochybňuje způsob, kterým se krajský soud vypořádal s jejím návrhem na přerušení řízení do té doby, než Generální finanční ředitelství (GFŘ) rozhodne na základě jejího podnětu v přezkumném řízení. Krajský soud prý měl totiž o návrhu rozhodnout samostatným usnesením, které by mohla stěžovatelka napadnout kasační stížností. Jelikož tak neučinil, odňal jí možnost se proti tomuto rozhodnutí procesně bránit. GFŘ je totiž rozsudkem krajského soudu vázáno a nemůže tak přezkumné řízení povolit. [6] Stěžovatelka dále polemizuje se způsobem, kterým se krajský soud vypořádal s důkazy. K výpovědi svědka B. uvádí, že je rozsudek vnitřně rozporný. Svědek totiž potvrdil realizaci zdanitelného plnění a stěžovatelce proto není jasné, jak měla lépe unést důkazní břemeno. Upozorňuje, že vydání fiktivního daňového dokladu v této věci nebylo prokázáno. Za vnitřně rozporné označuje též hodnocení výpovědi svědka Melky. Na jednu stranu totiž krajský soud souhlasil s tím, že po čtyřech letech nelze po svědkovi požadovat vylíčení všech detailů, na druhou stranu jej však označil ze nevěrohodného právě proto, že si nepamatoval detaily. Stěžovatelka rovněž trvá na tom, že její argumentace judikaturou NSS nebyla opožděná a správce daně měl vyzvat uvedeného svědka k předložení slíbených pokladů, které mohly prokázat skutečnosti týkající se přepravy vibračního válce. U svědkyně Ř. krajský soud údajně nesprávně aproboval její povrchní výpověď. Navíc považoval za klíčové osobní charakteristiky jednatele Trefila, které však nijak nesouvisí s touto věcí. Ohledně svědka Trefila prý stěžovatelka popsala podstatné skutečnosti případu. Díky společné schůzce s Trefilem a B. neměla pochybnosti o jednatelském oprávnění B., jelikož jednatelé běžně pověřují jiné osoby konkrétními úkoly. Stěžovatelce nemůže být kladeno k tíži, že nevěděla o vnitřních poměrech ELINDA. Výpovědí svědka J. krajský soud podepřel závěr o neprokázání nákupu vibračního válce. Zcela však pominul, že je účetním ELINDA a nebyl tak logicky přítomen předání zboží. [7] Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že krajský soud vzal v úvahu protokoly o výpovědi svědků J. a B. v trestním řízení v pozici obviněných. Uvedenému důkaznímu prostředků totiž nelze přikládat váhu už jen proto, že obviněný má ústavní právo nevypovídat v trestním řízení pravdu. [8] Krajský soud pochybil rovněž při posouzení námitky nevyslechnutí svědků V. a Třísky. Chybělli totiž finančním orgánům důvod předvolání svědka V., měly žalobkyni v souladu se zásadou spolupráce vyzvat k jeho doplnění. Stejně tak nevyslechnutí svědka Třísky nelze přičítat pouze stěžovatelce, jelikož jej krajský soud bez potíží mohl vyslechnout sám. To však neučinil, ačkoliv mohl výslech prokázat okolnosti přepravy vibračního válce. Krajský soud dává v napadeném rozsudku nezákonně přednost skutečnosti, že ELINDA vykazovala některá fiktivní plnění, a nepřímé důkazy o opaku naopak zcela přehlíží. [9] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že z výpovědí svědků nelze vyvozovat závěry o nekontaktnosti ELINDA. Společnost totiž před realizací obchodu podávala kontrolní hlášení, daňová přiznání k DPH a EET. V odvolacím řízení byl vyslechnut její jednatel Tříska, účetní J. i pověřený B.. Závěr o nekontaktnosti je proto nezákonný a nelze jej dovodit z toho, že ELINDA neodpověděla na výzvu. [10] Rozsudek je podle stěžovatelky nesprávný a nepřezkoumatelný též v části týkající se „chybějící daně“. Krajský soud se totiž vůbec nevypořádal s možností, že správce daně „zamlčel“ úhradu DPH stěžovatelkou a užil ji k pokrytí jiného daňového dluhu. Napadený rozsudek se tomu vůbec nevěnuje a pouze uvádí, že judikatura je nepřiléhavá. Stěžovatelka je přitom přesvědčena, že nemožnost započtení dluhu by měla být vykládána napříč daňovým řádem stejně. [11] Stěžovatelka konečně krajskému soudu vytýká, že nepřikládá důkazní hodnotu kontrolním hlášením a EET a zcela pomíjí motivaci svědků pomoci si v trestním řízení, či skutečnost, že se v případě stěžovatelky nepotvrdila fiktivnost plnění. Stejně tak stěžovatelka považuje za nezákonný závěr o údajné podezřelosti úhrady vibračního válce v hotovosti. Uzavírá, že unesla důkazní břemeno a vyvrátila pochybnosti o fiktivnosti plnění. 3. Vyjádření žalovaného [12] Žalovaný k námitkám proti nepřerušení řízení upozorňuje, že GFŘ již o podnětu stěžovatelky rozhodlo a shledalo jej nedůvodným. Ztotožňuje se s krajským soudem v tom, že přerušení podle § 48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je fakultativní, a proto soud nemusel návrhu vyhovět. Krom toho dle judikatury NSS nelze usnesení o přerušení řízení napadnout kasační stížností. Žalovaný dále upozorňuje, že podstatou sporu je prokázání podmínek odpočtu na DPH (tzn. přijetí zdanitelného plnění od tvrzeného dodavatele). Zasažení obchodu podvodem na DPH by bylo eventuálně posuzováno až v dalším kroku. Nesouhlasí tedy s tvrzenou vnitřní rozporností rozsudku. Veškeré důkazy byly hodnoceny komplexně a ve vzájemné souvislosti a žádné nebyly opomenuty. Žalovaný zdůrazňuje, že stěžovatelka nepředložila žádné důkazy k prokázání pořízení válce od ELINDA a místo toho se pouze snaží nalézt dílčí rozpory ve svědeckých výpovědích. [13] K výpovědi svědka B. žalovaný upozorňuje na rozpor jeho výpovědí v trestním a daňovém řízení a též na nesoulad výpovědi v daňovém řízení s ostatními svědeckými výpověďmi. Uvádí, že nepopírá formální prokázání přijetí vibračního válce předloženými doklady, avšak upozorňuje na existující pochybnosti o prokázání materiálních podmínek (skutečného předání), které se stěžovatelce nepodařilo rozptýlit. Výpověď svědka Melky byla zcela neurčitá, a proto ji krajský soud správně označil za irelevantní. Žalovaný souhlasí též s názorem krajského soudu, že daňové orgány nepochybily při požadování podkladů od uvedeného svědka. K jejich předložení jej vyzvali a připomínala mu to také stěžovatelka. Rovněž upozorňuje, že výpověď svědkyně Ř. odpovídá výpovědi svědka B. z přípravného řízení, souvisí s daným případem a logicky do něj zapadá. Ke svědk