10 As 26/2025 — Nejvyšší správní soud

10 As 26/2025- 72 - text  10 As 26/2025 - 79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., Želetavská 1525/1, Praha 4, zastoupené advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, Na Příkopě 864/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2022, čj. 2022/133602/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, čj. 11 A 13/2023-244, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, čj. 11 A 13/2023-244, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci a dosavadní průběh řízení [1] Žalobkyně (stěžovatelka) byla Českou národní bankou (žalovanou) shledána odpovědnou za přestupek podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Přestupku se stěžovatelka měla dopustit tím, že svým 1 497 spotřebitelům v období od 8. 3. 2019 do 4. 12. 2020 účtovala při předčasném splacení hypotečního úvěru na bydlení úrokové náklady. Uvedeným jednáním porušila povinnost snížit spotřebitelům při předčasném splacení celkové náklady spotřebitelského úvěru podle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. [2] Mezi stěžovatelkou a žalovanou je v posuzovaném případě spor o to, zda může banka klientovi při předčasném splacení hypotečního úvěru na bydlení účtovat úrokové náklady, tzn., zda spadají úrokové náklady pod účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu má věřitel právo podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. I kdyby toto právo banky neměly, je mezi stranami sporné, zda účtováním uvedených nákladů stěžovatelka porušila povinnost snížit celkové náklady spotřebitelského úvěru. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje možnost aplikovat skutkovou podstatu přestupku na její jednání pro rozpor se zásadou nullum crimen sine lege. Dále je mezi účastníky sporná aplikovatelnost principu retroaktivity příznivější právní úpravy ve prospěch pachatele přestupku, jelikož v mezidobí byla relevantní zákonná ustanovení novelizována. [3] O odpovědnosti stěžovatelky rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 7. 2022, čj. 2022/72555/570. Výrokem I tohoto rozhodnutí byla stěžovatelce současně uložena pokuta ve výši 10 000 000 Kč. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad k Bankovní radě žalované, která v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla rozklad stěžovatelky a potvrdila tak prvostupňové rozhodnutí o přestupku a uložené pokutě. [4] Stěžovatelka se následně obrátila na Městský soud v Praze (městský soud) se žalobou proti rozhodnutí o rozkladu žalované. Městský soud její žalobu zamítl. 2. Obsah kasační stížnosti [5] Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení, a pro nepřezkoumatelnost, a navrhuje jej zrušit. [6] Úvodem kasační stížnosti vysvětluje stěžovatelka stručně úvěrové náklady hypoték s fixní sazbou. Následně nastiňuje námitky, které v kasační stížnosti uplatňuje. Rozsudek městského soudu je podle ní nepřezkoumatelný. Stěžovatelka si uvědomuje, že podle judikatury zdejšího soudu lze v rozsudku námitky vypořádat odkazem na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu či předchozí rozsudek v téže věci. Městský soud však v napadeném rozsudku pominul významné námitky stěžovatelky k předchozím soudním rozhodnutím, aniž by se jimi vůbec zabýval. Z toho důvodu z něj nejsou patrné důvody napadeného rozsudku. Dále prý rozsudek trpí nezákonností pro nesprávné právní posouzení, kterých se městský soud dopustil tím, že: - Nesprávně vyložil § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že nezakotvuje právo na náhradu úvěrových nákladů; - Nesprávně vyložil, že uplatnění práva na náhradu úvěrových nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru., je porušením ustanovení odst. 1 tohoto zákona; - Nesprávně posoudil otázku porušení principu nullum crimen sine lege (certa) ve smyslu čl. 39 Listiny základních práv a svobod (Listina); - Nesprávně posoudil otázku porušení příkazu uplatnění retroaktivity zákona ve prospěch pachatele přestupku podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích ve spojení s čl. 40 Listiny. [7] Stěžovatelka soudu vytýká, že stejně jako žalovaný použil výhradně jazykový výklad § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, ačkoliv ostatní indicie směřovaly k tomu, že toto ustanovení umožňuje bankám účtovat klientům náhradu úvěrových nákladů. Vůli zákonodárce potvrzuje důvodová zpráva, reakce na připomínky Bankovní asociace v legislativním procesu, zpráva RIA a rozdílová tabulka. Ze systematického výkladu zákona dále vyplývá, že nechtěl-li zákonodárce umožnit bankám náhradu úvěrových nákladů, nerozlišoval by způsob náhrady nákladů úvěrů s pevnou a pohyblivou úrokovou sazbou. Smysl by také nedávalo zastropování nákladů na 50 000 Kč, což jednoznačně přesahuje pouhé administrativní náklady. V souvislosti s výkladem tohoto ustanovení odkazuje stěžovatelka na rozsudek SDEU č. C 536/22, VR Bank Ravensburg-Waingartner, v němž soud konstatoval, že ačkoliv právo na náhradu úrokových nákladů nebylo přesně vyjádřeno v německém zákoně, ze systematického výkladu (rozlišování úrokových sazeb a zastropování náhrady nákladů) je zřejmé, že zákonodárce tuto možnost zakotvit chtěl. Stěžovatelka dále upozorňuje, že nejasnost výkladu může vyplývat také z nepřesností při překladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/ЕU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení (MCD). Skutečnost, že český zákonodárce chtěl umožnit náhradu nákladů podle stěžovatelky, vyplývá také z novelizace, po níž zůstala dikce § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stejná a byla pouze doplněna o výpočet účelně vynaložených nákladů v § 117a zákona. [8] Stěžovatelka dále uvádí, že i kdyby neměla banka podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru právo na náhradu úvěrových nákladů, jejich porušení neznamená automaticky porušení § 117 odst. 1 cit. zákona. Nesprávnost opačného závěru městského soudu je prý patrná z rozsudku VR Bank Ravensburg. Jedná se totiž o jediný rozsudek SDEU, který řeší střet práva spotřebitele na snížení nákladů a práva věřitele na kompenzaci ztráty u hypotečního úvěru. V rozsudku přitom SDEU konstatoval, že metoda úrokového rozdílu stanovení nákladů není automaticky rozporná s článkem 25 odst. 1 MCD, v níž má § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předobraz. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, jak městský soud naložil s rozsudkem SDEU ze dne 11. 9. 2019, Lexitor, C-383/18 a rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, Radlinger, C-377/14. První z rozsudků soud nesprávně vyložil, jelikož z něj vyplývá, že spotřebitel má právo na snížení celkových nákladů (nehypotečního úvěru), není tím však dotčeno právo věřitele na kompenzaci. Druhý z rozsudků je na danou věc zcela nepřiléhavý, jelikož se v něm SDEU zabýval nesouvisející problematikou celkové výše úvěru a celkovými náklady úvěru v kontextu roční průměrné sazby nákladů. Stěžovatelka také upozorňuje, že civilní rozsudek, na kterém postavil městský soud své závěry, nesprávně pracuje s rozsudkem SDEU ze dne 9. 2. 2023, C-555/21, UniCredit Bank Austria AG. Vůbec z něj totiž nevyplývá, že členské státy mají dbát, aby náklady objektivně nebyly odměnou věřitele. Rozsudek však neřešil střet práva spotřebitele na snížení nákladů s právem věřitele na kompenzaci ztráty při předčasném splacení. Nesprávnost interpretace rozsudků prý potvrzuje také rozsudek ve věci VR Bank Ravensburg. [9] Ve třetím okruhu kasačních námitek stěžovatelka opakuje nesouhlas s tím, že by z jazykového výkladu § 154 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývalo, že skutkovou podstatu naplní také ten, kdo sice umožní spotřebiteli předčasné splacení úvěru podle § 117 odst. 1 cit. zákona, avšak nesplní druhou z povinností stanovenou tímto ustanovením – tzn. povinnost snížit celkové náklady spotřebitelského úvěru. Odkazuje také na komentářovou literaturu, která odpovědnost za přestupek spojuje pouze s porušením povinnosti předčasného splacení úvěru. V souladu se zásadou nullum crimen sine lege certa by měla být skutková podstata přestupku vykládána v pochybnostech ve prospěch pachatele, což potvrzuje také judikatura Ústavního soudu. V posuzovaném případě není stěžovatelce jasné, proč by „podle § 117 odst. 1“ mělo být vykládáno jako „za podmínek § 117 odst. 1.“ Zákonné ustanovení je nutno vyložit v její prospěch, jelikož umožnila předčasné splacení úvěru. [10] Stěžovatelka konečně zpochybňuje způsob, kterým se soud vypořádal s námitkou retroaktivity ve prospěch. Uvádí, že podle novelizovaného znění zákona by již nebyla odpovědná za své jednání, a proto se mělo postupovat podle této úpravy, která je pro ni příznivější. Dále je také nesp