10 As 284/2024 — Nejvyšší správní soud

10 As 284/2024- 40 - text  10 As 284/2024 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JUDr. M. M., zastoupeného advokátem JUDr. Janem Žákem, Anny Letenské 7, Praha 2, proti žalované: předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, Národního odboje 1274, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované o udělení výtky ze dne 17. 3. 2023, č. j. Sprp 560/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2024, čj. 15 A 17/202365, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalované byla stěžovateli udělena výtka podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích) za nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu ve třech blíže specifikovaných případech. [2] Toto rozhodnutí žalobce (stěžovatel) napadl žalobou, kterou zamítl nyní napadeným rozsudkem krajský soud. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalované [3] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů zakotvených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (s. ř. s.). Zejména namítá, že krajský soud převzal nesprávná skutková zjištění žalované. [4] Ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 11/2012 Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že dojdeli k prodeji podniku žalovaného (Městská nemocnice v Litoměřicích) novému vlastníkovi (Nemocnice Litoměřice a.s.) a následně dojde k zániku prodávajícího, má soud postupovat podle § 107, a nikoliv podle § 107a občanského soudního řádu (o. s. ř.). Skutkový stav se však zásadně změnil, neboť došlo k dalšímu prodeji podniku, když Nemocnice Litoměřice a.s. prodala podnik společnosti Krajská zdravotní, a.s., přičemž však nedošlo k zániku prodávajícího. Tato skutečnost vylučovala aplikaci závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Nešlo tedy o nekonzistentnost rozhodování stěžovatele, nýbrž o změněnou skutkovou situaci. [5] Ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 309/2019 stěžovatel setrval i ve druhém rozhodnutí na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení o výši sjednané ceny dodávky zemního plynu (jediným důkazem byla totiž faktura, kterou však nelze prokázat výši sjednané ceny). Krajský soud prý však nekriticky převzal opačné tvrzení žalované. [6] Stěžovatel dále namítá nesprávné právní posouzení důvodů, které vedly k vydání rozhodnutí žalované. Odvolací soud totiž nemůže zavázat soud nižšího stupně, aby porušil základní princip občanského soudního řízení (princip důkazního břemene), a popřít tak právo každého na soudní ochranu, když „z prvostupňového soudce dělá robota dálkově řízeného vyšší instancí.“ Je tak umožněno vynucovat a sankcionovat soudce bez ohledu na to, jaké jsou jeho důvody nerespektování závazného právního názoru, což je v rozporu i s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 7/2017. Odmítnouli však žalovaná a krajský soud hodnotit správnost závazného právního názoru odvolacího soudu, pak nelze dospět k závěru, že nebyly dány důvody jeho neuposlechnutí. Postih soudce za „neposlušnost“ má být navíc výjimečný a má následovat teprve poté, co nevedou k nápravě jiné nástroje (např. odejmutí spisu, projednání). Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že funkci soudce vykonává již 22 let, a věc proto neměla být „bez předchozího varování“ řešena hned formální výtkou. [7] Stěžovatel tvrdí, že se ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 340/2015 nemohl dopustit nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, když (čtvrtým) rozsudkem zamítl žalobu ze dvou dalších důvodů, které zcela respektovaly právní názor odvolacího soudu; pouze s ním polemizoval odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která je prý s tímto právním názorem v rozporu. Úvahy stěžovatele totiž neměly žádný dopad na jeho rozhodnutí. „Smyslem zákazu nerespektování závazného právního názoru totiž není ochrana vyšší soudní instance před jakoukoli polemikou, bez níž by vůbec nebyl možný vývoj judikatury, ale pouze zajištění práv účastníků na projednání a rozhodnutí věci.“ Stěžovatel tedy respektoval (byť s výhradami) uložené povinnosti (včetně provedení výslechu svědkyně) a pouze vedl „pro rozhodnutí bezvýznamnou polemiku se závazným právním názorem“. [8] Stěžovatel označuje napadený rozsudek také za nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Vylučujeli totiž krajský soud zkoumání správnosti a zákonnosti závazných právních názorů, které měl stěžovatel respektovat, pak nemůže uzavřít, že postupem podle takového názoru by nedošlo ke zjevnému rozporu se samou podstatou role soudce v ústavním systému. Možnost soudního přezkumu uložené výtky by se tak stala čistě hypotetickou. [9] Žalovaná ve vyjádření s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 2/2019 uvedla, že rolí soudce soudu I. stupně je též respektovat právní názor instančně nadřízených soudů (jde o „institucionální pravdu“), protože v opačném případě by byl rozbíjen hierarchický soudní systém a jeho legitimita. V nyní posuzovaném případě nebyly dány důvody, pro které by stěžovatel nemusel respektovat právní názory odvolacího soudu, neboť nebyly obsoletní či zjevně nezákonné. [10] K věci vedené pod sp. zn. 17 C 11/2012 žalovaná uvedla, že po vydání kasačního usnesení Nejvyššího soudu nedošlo k zásadní změně skutkového stavu, neboť původní žalovaná (Městská nemocnice v Litoměřicích, příspěvková organizace) zanikla a ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení. Bylo proto nutno podle § 107 o. s. ř. rozhodnout o tom, kdo se stane procesním nástupcem. Skutečnost, že došlo k dalšímu prodeji závodu, nebyla podstatná. Stěžovatel také přehlíží, že i poté, co Nemocnice Litoměřice a.s. zanikla, zrušil odvolací soud usnesení stěžovatele s tím, že je třeba rozhodnout o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. Není ani pravda, že by stěžovatel vstoupil do právní polemiky s Nejvyšším soudem a že by předestřel konkurující úvahy založené na zásadní změně skutkových okolností. [11] Ohledně unesení důkazního břemene ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 309/2019 žalovaná uvádí, že stěžovatel polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Úkolem žalované jako orgánu dohledu a krajského soudu však nebylo hodnotit správnost závěru nadřízeného soudu, nýbrž to, zda stěžovatel respektoval závazný právní názor. [12] Konečně k polemice stěžovatele s odvolacím soudem ve věci vedené pod. sp. zn. 12 C 340/2015 poukazuje žalovaná na jasný závěr, podle kterého „odvolací soud při respektování principu autonomie vůle smluvních stran, vycházeje z platné hmotněprávní úpravy soukromoprávních vztahů, je přesvědčen o určitosti a srozumitelnosti posuzované smlouvy, a tedy i její platnosti.“ Tento závěr stěžovatel nerespektoval ani ve svém čtvrtém zamítavém rozsudku. [13] Žalovaná navrhuje kasační stížnost zamítnout a dodává, že stěžovatel úmyslně a opakovaně nerespektoval závazné právní názory nadřízených soudů a rovněž toto řízení ukazuje, že neprošel žádnou sebereflexí. 3. Vlastní posouzení NSS [14] Stěžovatel uplatnil tři kasační důvody [§ 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.]. S ohledem na podstatu stížnostní argumentace však nedává rozumný smysl pojednat o těchto důvodech odděleně, protože v nyní rozhodované věci jsou obsahově propojeny. Jakkoliv je totiž například pravda, že z povahy věci může Nejvyšší správní soud pouze u přezkoumatelného rozhodnutí krajského soudu posoudit důvodnost námitky, která se týká jeho tvrzené nezákonnosti a vad správního řízení, v této věci spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku právě v tom, že se krajský soud nezabýval správností závazného právního názoru odvolacího soudu. Otázka, zda tak ale krajský soud měl (resp. musel) učinit, je však již otázkou správnosti posouzení relevantní právní otázky, tzn. jak má krajský soud postupovat při přezkumu uloženého disciplinárního (nikoliv kárného, srov. např. rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2010, č. j. 13 Kss 2/2010  87) opatření (výtky). [15] Nejvyšší správní soud vycházel při hodnocení nyní posuzovaného případu z následujících obecných úvah, podložených dosavadní (zejména kárnou) judikaturou: a) Základním atributem funkce soudce je jeho nezávislost a nestrannost (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto také je obsahem slibu soudce věta: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě“ (§ 62 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Na jiném místě stejný zákon zdůrazňuje vázanost soudce (pouze) zákonem (§ 79 odst. 1). b) Podmínkou výkonu funkce soudce je také jeho odbornost. Právě z tohoto důvodu jsou odborné nároky na funkce soudce značné (§ 60 odst