2 Ads 202/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 202/2024- 25 - text  2 Ads 202/2024 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: V. M., zast. Mgr. Lucií Průchovou, advokátkou se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2024, č. j. MPSV2024/47665916, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 175 Ad 4/202430, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále „úřad práce“) přiznal žalobkyni ve vztahu k její dceři narozené v roce 2023 rodičovský příspěvek v celkové výši 300 000 Kč. Žalobkyně s tímto rozhodnutím nesouhlasila a tvrdila, že jí má být přiznán rodičovský příspěvek v celkové výši 350 000 Kč. Přechodné ustanovení podle čl. II bodu 2 zákona č. 407/2023 Sb. považovala za diskriminační a rozporné s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný její odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který žalobu také zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [2] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti setrvala na své argumentaci ze správního řízení a řízení před krajským soudem. Ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 407/2023 Sb. považuje za diskriminační a rozporné s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 32 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i s čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). [3] Účelem rodičovského příspěvku je podle stěžovatelky umožnit, aby se stát podílel na krytí nákladů na péči o děti. Tyto náklady jsou však stejné pro děti narozené v roce 2023 i 2024; rozlišování mezi dětmi na základě jejich data narození ve vztahu k výši rodičovského příspěvku je proto nepochopitelné. Stěžovatelka také poukázala na skutečnost, že zákonodárce vedla ke zvýšení rodičovského příspěvku zvýšená míra inflace, k čemuž odkázala na mediální prohlášení ministra práce a sociálních věcí a ekonomického odborníka. V důsledku rozlišování mezi dětmi podle data narození však stát pomáhá pouze některým rodinám s dětmi. Stěžovatelka také připomněla, že podle nedávných nálezů Ústavního soudu stát neústavním způsobem zasáhl i do platových poměrů soudců. [4] K odkazu krajského soudu na determinaci sociálních práv hospodářskou situací státu stěžovatelka uvedla, že nevidí důvod, proč by důsledky nepříznivého hospodářského vývoje měli snášet právě poživatelé rodičovského příspěvku, zatímco např. poživatelé důchodů jsou těchto dopadů ušetřeni. [5] Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/20, se týkal odlišné situace, přesto z něj vyšel. Krajský soud nevypořádal ani odkazy na evropské právo a Úmluvu. V tomto směru jsou jeho závěry nepřezkoumatelné. Krajský soud nevěnoval pozornost ani okolnostem zavedení přechodného ustanovení, aktuálním společenským podmínkám a dopadům přechodného ustanovení na příjemce rodičovského příspěvku. Neuvedl ani příklady obdobných situací, kde by shodný postup byl shledán ústavně konformním. Závěr, že přechodné ustanovení není diskriminační, nelze založit na pouhém přesvědčení soudu. [6] Sporným přechodným ustanovením podle stěžovatelky došlo k situaci, kdy není zajištěn minimální sociální standard ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/20 a jsou zaváděny další diskriminační podmínky pro nárok na rodičovský příspěvek nad rámec řádné osobní a celodenní péče o dítě, a to v podobě data narození dítěte. Jiné dávky systému sociálního zabezpečení se zvyšují ve vztahu ke všem jejich poživatelům, což se stalo v minulosti i ve vztahu k rodičovskému příspěvku. Stěžovatelka měla legitimní očekávání, že navýšení rodičovského příspěvku se bude týkat i její osoby. Podle stěžovatelky lze důvodně očekávat, že se právní vztahy budou řídit účinnou právní úpravou v době jejich vzniku, za který stěžovatelka považuje den 4. 1. 2024, a pokud se má řídit normou jinou, nemůže to jít k tíži adresáta veřejnoprávních norem. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na svá dřívější vyjádření ve věci. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. [9] Jelikož ve věci v souladu s § 31 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se NSS otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Neníli tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12). [10] Podle usnesení č. j. 1 Azs 13/200639 je kasační stížnost přijatelná mj. tehdy, týkáli se právních otázek, které NSS zatím neřešil. Tato kasační stížnost je proto přijatelná, neboť otázkou ústavní konformity ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 407/2023 Sb. se NSS dosud nezabýval. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Podle § 30 odst. 1 věty první zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2023, rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 300 000 Kč, neníli dále stanoveno jinak. [13] Podle § 30 odst. 1 věty první zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném od 1. 1. 2024, rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, má nárok na rodičovský příspěvek nejdéle do 3 let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 350 000 Kč, neníli dále stanoveno jinak. [14] Podle čl. II bodu 2 zákona č. 407/2023 Sb., rodičovský příspěvek v celkové částce podle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, náleží, jdeli o nejmladší dítě v rodině narozené nebo převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů ode dne 1. ledna 2024. [15] NSS neshledal, že by byl rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Krajský soud se zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno (body 13 až 15), a vysvětlil, že byť se nález sp. Pl. ÚS 1/20 týkal odlišného přechodného ustanovení, jeho východiska jsou relevantní i pro nynější věc (body 18 až 21). Následně posoudil námitku protiústavnosti; zdůraznil povahu sociálních práv a přezkumu zásahů do nich a vysvětlil, proč skokové zvýšení rodičovského příspěvku nepovažuje za protiústavní (body 23 až 26). NSS má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky v žalobě (rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS). [16] Namítáli stěžovatelka, že se krajský soud výslovně nezabýval tvrzeným nesouladem sporného přechodného ustanovení s evropským a mezinárodním právem, NSS podotýká, že stěžovatelka v žalobě neuvedla žádné specifické argumenty ve vztahu k těmto normativním systémům, pouze odkázala vedle ustanovení Listiny i na příslušná ustanovení Úmluvy a Listiny základních práv Evropské unie. Platí přitom, že povinnost odůvodňovat rozhodnutí nelze chápat tak, že je třeba podrobně reagovat na každý argument; rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí (nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, bod 24). Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud nebuduje své závěry na podrobné oponentuře jednotlivě vznesených námitek, ale postaví proti nim vlastní ucelený argumentační systém (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). [17] Stěžejní je podle NSS v tomto směru také skutečnost, že krajský soud svůj právní názor opřel o judikaturu Ústavního soudu vztahující se k sociálním právům. Platí přitom, že Úmluva je považována za součást ústavního pořádku (nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01). Ústavní soud při svém rozhodování upřednostňuje tu úpravu základních práv, která poskytuje vyšší standard ochrany (např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, bod 26). Ústavní soud také interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k pr