2 Afs 193/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 193/2024- 47 - text  2 Afs 193/2024 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudkyň Terezy Kučerové a Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. P., zast. Mgr. Veronikou Hronkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo nám. 152/4, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2023, č. j. 13893/23/520010423709175, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 30 Af 23/2023157, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Veroniky Hronkové, advokátky. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci nyní projednávané je spornou otázka, zda žalobce, zapsaný coby provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, je poplatníkem silniční daně za zdaňovací období let 2016-2018. [2] Za každé z uvedených zdaňovacích období byla žalobci platebními výměry správce daně doměřena silniční daň ve výši 29 625 Kč. Ty byly k odvolání žalobce potvrzeny v záhlaví vymezeným rozhodnutím žalovaného. [3] Krajský soud v Brně („krajský soud“) žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného napadeným rozsudkem vyhověl. Uznal, že silniční daň je majetkovou daní založenou na formálním zápisu v registru silničních vozidel, avšak odmítl názor žalovaného, že tento zápis je za všech okolností rozhodující pro vznik daňové povinnosti. Judikatura, na kterou se žalovaný odvolává, se týká běžných případů, kdy nesoulad mezi zápisem a skutečným stavem vznikl z nedbalosti nebo pasivity účastníků, například při opomenutí změny vlastníka nebo zániku vozidla. V těchto situacích se předpokládá, že osoba zapsaná v registru měla k vozidlu alespoň v minulosti relevantní vztah. V projednávaném případě však žalobce tvrdil, že nikdy provozovatelem vozidla nebyl a že zápis vznikl na základě listiny obsahující zfalšovaný podpis. Krajský soud konstatoval, že v takových výjimečných situacích, kdy je zápis výsledkem omylu nebo podvodu, nelze na jeho základě určovat daňovou povinnost. Pokud osoba neměla o zápisu ani povědomí, nelze jí klást za vinu, že neusilovala o jeho změnu. Na formálním stavu registru nelze lpět, pokud je zjevně chybný a neodpovídá skutečnosti. [4] V tomto případě žalobce od počátku tvrdil, že vozidlo nikdy nevlastnil ani neprovozoval a že podpis na registrační listině není jeho, což doložil vzorem podpisu a dalšími listinami. Správce daně však jeho tvrzení ignoroval a vycházel pouze z formálního zápisu v registru. Místo toho měl buď žalobcovo tvrzení přijmout jako dostatečně prokázané, nebo jej konkrétně vyzvat k doplnění důkazů. Výzva, kterou žalobce od správce daně obdržel, byla příliš obecná a nereflektovala známé okolnosti případu, což vedlo k nesprávnému posouzení daňové povinnosti. [5] Krajský soud konstatoval, že daňové orgány se v daňovém řízení odmítly zabývat klíčovou otázkou pravosti zápisu žalobce v registru silničních vozidel, protože nesprávně vycházely z názoru, že jeho tvrzení nejsou pro posouzení daňové povinnosti relevantní, a to ani v případě, že by je prokázal. Tím žalobci znemožnily unést důkazní břemeno. Soud proto výjimečně připustil provádění důkazů až v soudním řízení, jelikož žalobce o své údajné daňové povinnosti nevěděl, nepovažoval se za poplatníka a jeho tvrzení byla převážně negativní, což je obtížnější prokázat. Krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2732/15, podle něhož musí formální pravidla ustoupit, pokud by jejich aplikace vedla k zásahu do základních práv. Při jednání provedl důkazy, které se vztahovaly ke skutkovému stavu již existujícímu v době vydání napadeného rozhodnutí – zejména znaleckým posudkem potvrzujícím nepravost podpisu žalobce, účastnickým výslechem žalobce a záznamem z policejního šetření předchozího vlastníka – a uznal jejich relevanci pro další posouzení věci. [6] Závěrem krajský soud zdůraznil, že důkazy provedl pouze za účelem ověření, zda mají vztah ke skutkovým tvrzením žalobce a zda jsou způsobilé je podpořit, aniž by hodnotil jejich přesvědčivost, neboť by tím nahrazoval roli žalovaného. Ten se dosud žalobcovými tvrzeními nezabýval kvůli chybnému právnímu názoru, že nejsou relevantní. Krajský soud proto žalovaného zavázal, nechť se jimi v dalším řízení zabývá a případně dokazování doplní. II. Kasační stížnost [7] Žalovaný („stěžovatel“) brojí proti uvedeným závěrům krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). [8] Namítá, že daň silniční je majetkovou daní založenou na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel, a že formální přístup je u majetkových daní obvyklý. Podle stěžovatele je rozhodující pouze to, kdo je jako provozovatel zapsán v registru, nikoli skutečný stav nebo okolnosti zápisu. Takový závěr je plně v souladu se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS), které potvrzují, že rozhodující je formální stav zápisu bez ohledu na případnou neplatnost právního úkonu, na jehož základě byl zápis proveden. Krajský soud se od této judikatury odchýlil tím, že přihlížel k okolnostem zápisu a tvrzené nepravosti podpisu. [9] Stěžovatel zdůrazňuje, že daňové orgány nejsou povinny zkoumat, jakým způsobem došlo k zápisu provozovatele do registru, a že případná neplatnost listiny nemá vliv na vznik daňové povinnosti. Technický průkaz vozidla je dle jeho názoru veřejnou listinou, jejíž obsah je považován za pravdivý, pokud není prokázán opak. Žalobce však neunesl důkazní břemeno k prokázání nepravdivosti údajů v registru a daňové orgány správně vycházely z údajů uvedených v evidenci. Krajský soud pominul, že správce daně důkazní břemeno v nastíněných otázkách vůbec netíží. [10] V této souvislosti stěžovatel uvádí, že posouzení správnosti zápisu v registru náleží věcně příslušnému správnímu orgánu – Městskému úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy. Žalobce se na tento úřad neobrátil s žádostí o opravu údajů, ačkoliv mu to zákon umožňuje. Krajský soud pak nesprávně přenesl důkazní břemeno na daňové orgány, ačkoliv to byl žalobce, kdo měl prokázat nesprávnost zápisu v registru. Dle stěžovatele správce daně své důkazní povinnosti dostál, neboť doložil, že žalobce byl v daném období zapsán jako provozovatel vozidla. Závěry přijaté krajským soudem by vedly k situaci, kdy by existovalo vozidlo podléhající dani silniční, aniž by bylo možné určit jejího poplatníka. Stěžovatel je toho názoru, že konstrukce daně silniční, založená na formálním zápisu v registru, má právě takovým situacím předcházet. Pokud by se připustilo, že formální zápis není rozhodující, pak by osoby neměly motivaci k tomu, aby dbaly na správnost údajů v registru, což by vedlo k právní nejistotě a chaosu v daňové správě. [11] Namítáno je dále procesní pochybení krajského soudu, který překročil rámec správního soudnictví, když prováděl dokazování ohledně okolností zápisu v registru silničních vozidel, ačkoliv pro posouzení daňové povinnosti je rozhodující pouze stav zápisu, nikoliv jeho původ. Krajský soud porušil § 75 odst. 1 s. ř. s., protože přihlížel k důkazům, které vznikly až po vydání rozhodnutí správního orgánu, a nemohly být součástí správního spisu. Podle stěžovatele tížilo důkazní břemeno žalobce, který jej měl unést již v daňovém řízení, což se nestalo. Soudní řízení nemá sloužit k nápravě procesní pasivity daňového subjektu, ledaže by důkazy nemohly být dříve uplatněny, což v tomto případě nenastalo. Žalobce měl dostatek času a byl právně zastoupen, své námitky a důkazy proto mohl uplatnil včas, ale neučinil tak. Ačkoli se negativní skutečnosti prokazují obtížněji, podstatné je, že tvrzení žalobce o tom, že se stal obětí podvodu, nelze považovat za tvrzení negativní. Krajský soud navíc sám zpochybnil věrohodnost jeho výpovědi. Stěžovatel proto považuje postup krajského soudu za nesprávný a jeho závěr, že žalobci bylo znemožněno unést důkazní břemeno, za neopodstatněný. [12] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správce daně měl buď přijmout tvrzení žalobce o tom, že nikdy nebyl provozovatelem vozidla, jako skutkově úplná, nebo jej měl vyzvat k jejich doplnění. Podle stěžovatele správce daně tato tvrzení považoval za nevěrohodná, a to zejména s ohledem na dokumentaci ze dne 23. 6. 1997, která obsahuje ověření totožnosti žalobce na základě občanského průkazu, převzetí technického průkazu a další úkony, které žalobce osobně provedl. Výzva k doplnění tvrzení byla žalobci doručena již v červenci 2020 a v platebních výměrech mu bylo naznačeno, že by měl svá tvrzení podpořit důkazy, například oznámením na Policii ČR. Žalobce však žádnou aktivitu v tomto směru nevyvinul, přestože byl právně zas