2 As 121/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 121/2025- 45 - text  2 As 121/2025 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Czech Outdoor s.r.o., se sídlem Na Strži 2097/63, Praha 4, zast. JUDr. Martinem Solilem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v odstranění reklamního zařízení, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 A 25/202548, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 A 25/202548, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Zásah měl spočívat v odstranění reklamního zařízení žalobkyně bez povolení k jeho odstranění podle § 247 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. [2] Městský soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že ve věci je sporné pouze to, zda byl zásah nezákonný. Podle městského soudu bylo podstatné, že reklamní zařízení bylo zřízeno a provozováno v ochranném pásmu dálnice D1 bez povolení žalovaného, a tedy v rozporu s § 31 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Tato právní úprava sleduje legitimní cíl, jímž je zajištění bezpečnosti silničního provozu. Zákonem stanovená opatření, která k tomuto cíli mají vést, jsou přiměřená i podle judikatury Ústavního soudu. [3] Městský soud dále uvedl, že s ohledem na rozsáhlou judikaturu nepřisvědčil tomu, že bylo nezbytné postupovat podle § 247 odst. 1 stavebního zákona. Odstraňování reklamních zařízení nacházejících se v ochranném pásmu dálnice totiž komplexně řeší zákon o pozemních komunikacích. Je sice pravdou, že okruh osob, jejichž práva mohou být prováděním odstraňování reklamního zařízení dotčena, může být širší, než pouze vlastník pozemku, to však neodůvodňuje nezbytnost aplikace stavebního zákona. Za zřízení nebo provozování reklamního zařízení odpovídá vlastník pozemku. Případné dotčení práv žalobkyně je dáno uzavřenou nájemní smlouvou. Vlastník pozemku měl žalobkyni informovat o tom, že obdržel výzvu k odstranění reklamního zařízení. Žalobkyně je profesionálkou v oboru a měla sledovat změny v zákoně o pozemních komunikacích. Pokud bylo reklamní zařízení odstraněno po více než dvaceti letech provozu bez povolení, musela si žalobkyně být vědoma svého protiprávního jednání. Žalobkyně měla dostatek času, aby své reklamní zařízení uvedla do souladu s veřejnoprávní regulací. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že odstranění reklamního zařízení bez povolení odstranění vydaného stavebním úřadem podle § 247 a násl. stavebního zákona bylo nezákonné. Podle tohoto ustanovení může být jakákoli stavba podléhající povolení podle stavebního zákona odstraněna pouze na základě rozhodnutí stavebního úřadu o jejím odstranění. To platí bez výjimky a není rozhodné, zda byla předtím stavba povolena, či nikoli. Stěžovatelčino reklamní zařízení bylo bezesporu stavbou podle § 7 odst. 2 stavebního zákona, která vyžaduje povolení umístění, a nutně tedy i povolení odstranění. Není přitom relevantní, kdo stavbu odstraňoval. Z napadeného rozsudku plyne, že kdokoli jiný než žalovaný by o povolení odstranění žádat musel, což je závěr diskriminační a nezákonný. [5] Stěžovatelčin požadavek není v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích, jehož § 31 nevylučuje postup podle § 247 stavebního zákona. Jedná se o dva odlišné procesy. Postup podle zákona o pozemních komunikacích nenahrazuje řízení podle stavebního zákona, ale navzájem se doplňují. Odkaz na stavební zákon lze nalézt i v § 32 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Provázanost obou předpisů je tak zřejmá. Městský soud nepředložil žádný argument, proč by se tato dvojkolejnost neměla projevit i případě odstraňování reklamních zařízení. Každý z těchto zákonů pojednává o dané problematice z odlišného pohledu. [6] Povolení odstranění stavby podle § 247 stavebního zákona není pouze formálním aktem, ale jeho účelem je minimalizovat vznik případných škod. Stěžovatelka poukázala na § 249 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož má stavební úřad řešit mj. konkrétní plánovaný způsob bouracích prací. Odmítnutím aplikace § 247 stavebního zákona by vznikl prostor pro užití libovůle, neboť by nebyl stanoven konkrétní závazný postup pro odstranění reklamního zařízení. Také by nebyla zajištěna ochrana zájmů všech subjektů, do jejichž práv může odstranění reklamního zařízení zasáhnout (vlastníka pozemku či sousedních pozemků, vlastníka reklamního zařízení, účastníků silničního provozu na přilehlých komunikacích apod.). Městský soud v tomto ohledu sice stěžovatelce přisvědčil, současně však dospěl k závěru, že odpovědný za reklamní zařízení je výlučně vlastník pozemku. Nespecifikoval přitom, zda má být tedy výlučně odpovědný i za jeho odstranění, které však realizují jiné subjekty. Záměrně pominul, že tyto subjekty by podle § 247 odst. 2 stavebního zákona byly považovány za účastníky řízení. [7] Stěžovatelka dále namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Městský soud pouze označil právní úpravu v zákoně o pozemních komunikacích za komplexní, ale se stěžovatelčinou argumentací se nevypořádal. Odkázal sice na „rozsáhlou judikaturu“, aniž by vysvětlil, jak se její závěry vztahují na projednávanou věc. Podle stěžovatelky se navíc odkazované případy týkaly skutkově či právně odlišných věcí. Rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 26. 2. 2019, č. j. 4 As 357/201839, pouze potvrdil, že zřízení reklamního zařízení na základě stavebního souhlasu nebrání ve vydání výzvy k jeho odstranění. Z § 31 zákona o pozemních komunikacích však nelze dovodit vyloučení aplikace stavebního zákona. Povolení podle § 171 a § 247 stavebního zákona jsou dva odlišné správní akty. Ani závěry z odkazovaného rozsudku týkající se zásahu novel zákona o pozemních komunikacích do právní jistoty dotčených subjektů nemají pro věc relevanci, obdobně jako nálezy Ústavního soudu zabývající se souladem dotčené právní úpravy s ústavním pořádkem. [8] Podle stěžovatelky bylo pro posouzení její žaloby dále irelevantní, zda bylo reklamní zařízení v ochranném pásmu dálnice umístěno a provozováno od samého počátku bez povolení. Tento závěr městského soudu však nemá oporu v dokazování, a vychází pouze z nepodloženého tvrzení žalovaného. Městský soud se okolnostmi zřízení reklamního zařízení nezabýval. V roce 2006 bylo umístěno v souvisle zastavěném území obce mimo silniční ochranné pásmo, jak umožňovalo tehdy účinné znění zákona o pozemních komunikacích. Stěžovatelka k tomu přiložila znalecký posudek. [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Kasační stížnost je přípustná, projednatelná a také důvodná. [11] Projednávaná věc se týká odstranění reklamního zařízení v režimu zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 1. 2024. Od tohoto data doznala problematika odstraňování reklamních zařízení podstatných změn, které NSS shrnul v nedávném rozsudku ze dne 12. 11. 2025, č. j. 2 As 80/202556. [12] V něm mj. uvedl, že § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích účinného do 31. 12. 2023 ukládal silničnímu správnímu úřadu (v případě dálnic tedy žalovanému) vyzvat k odstranění reklamního zařízení bez příslušného povolení vlastníka reklamního zařízení. Nyní účinná právní úprava ukládá silničnímu správnímu úřadu vyzvat k odstranění reklamního zařízení vlastníka pozemní komunikace nebo jejího správce. Vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, vyzývá silniční správní úřad k poskytnutí součinnosti. Vlastníku reklamního zařízení tedy již výzva podle nyní účinného zákona o pozemních komunikacích adresována být nemá. Je zjevné, že žalovaný může postupovat nezákonně při vydání výzvy (rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2025, č. j. 9 As 257/202440, či ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 As 277/202446), nicméně již fakticky nekoná ve věci odstranění reklamního zařízení. To činí Ředitelství silnic a dálnic, s. p. (ŘSD) právě na základě výzvy žalovaného. Jednání ŘSD je však žalovanému přičitatelné, neboť je v takovém případě tvůrcem vůle. Je tedy třeba jej považovat za původce zásahu. K přímému zásahu může dojít realizací pokynu žalovaného. Zároveň je nepochybné, že stěžovatelku může přímo zkrátit na jejích právech odstranění reklamního zařízení v jejím vlastnictví. Mezi jednáním žalovaného a jeho následkem v podobě přímého zásahu do práv tedy nestojí žádný další zprostředkující mechanismus, který by účinky jednání mohl omezit, modifikovat či zcela vyloučit, neboť, jak již NSS uvedl ve výše citovaném rozsudku, ŘSD nemá žádný prostor pro vlastní uvážení (ro