2 Azs 167/2025 – Nejvyšší správní soud

2 Azs 167/2025- 28 - text  2 Azs 167/2025 - 31 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: H. I., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2025, č. j. OAM514/ZAZA11ZA19R32020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 18. 6. 2025, č. j. 61 Az 1/202547, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce je státním občanem Ázerbájdžánské republiky (dále jen „Ázerbájdžán“). Dne 11. 8. 2020 podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany (dále jen „žádost“) poté, co byl do České republiky přemístěn ze Spolkové republiky Německo, kde podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany. [2] V průběhu řízení byl s žalobcem i jeho manželkou, jež také podala žádost o mezinárodní ochranu, opakovaně proveden pohovor. Žalobcův azylový příběh lze rámcově vymezit tak, že o mezinárodní ochranu požádal z politických důvodů. Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné politické organizace. V roce 2019 se zúčastnil tří mítinků na protest proti ázerbájdžánské vládě (19. 1. 2019, 8. 10. 2019 a 19. 10. 2019). Při posledním z nich byl zadržen policií, odveden do policejního autobusu a fyzicky napaden, v důsledku čehož ztratil vědomí. Policisté jej poté vysadili z autobusu na ulici. Okolojdoucí jej odvezli do nemocnice, kde byl čtyři dny hospitalizován. Utrpěl různá zhmoždění (včetně zhmoždění žeber a prstů na ruce) a tržnou ránu na čele. Žalobce uvedl, že mu byla v nemocnici vystavena lékařská zpráva, kterou přiložil k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v Německu. Policie po uvedeném incidentu zaslala žalobci tři předvolání, v nichž bylo uvedeno, že se zúčastnil protestu na místech, kde to bylo zakázáno, a stavěl se do opoziční role. Tato předvolání byla předána jeho matce. Policie se jeho otce vyptávala, kde se žalobce nachází. Dále žalobce na svém facebookovém profilu sdílel videa poukazující na různé příběhy neznámých lidí, kterým stát nepomohl. [3] Dvě rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany byla zrušena krajskými soudy. V pořadí třetím rozhodnutím ze dne 31. 1. 2025, č. j. OAM514/ZAZA11ZA19R32020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný opětovně neudělil žalobci mezinárodní ochranu. Dospěl k závěru, že žalobce v průběhu doplňujících pohovorů neodstranil rozpory ve svých výpovědích ani nejasnosti plynoucí z předložených listin. Žalovaný nepovažoval za věrohodná tvrzení žalobce o jeho politické aktivitě, o tom, že byl při demonstraci fyzicky napaden policií, a o souvisejícím trestním stíhání v zemi původu. Rozpory identifikované žalovaným se týkají počtu účastí na protestech, aktivity na sociálních sítích a okolností, za nichž byly opatřeny předložené listiny. Žalovaný shledal nesoulad i ve vztahu k výpovědi žalobcovy manželky, která některá jeho tvrzení nepodpořila či je popřela. Zejména žalovaný zdůraznil, že zatímco žalobce opakovaně uvedl, že si vízum na Velvyslanectví České republiky v Ázerbájdžánu začal vyřizovat až po propuštění z nemocnice, přičemž právě napadení při demonstraci dne 19. 10. 2019 bylo důvodem, pro který se s manželkou rozhodli opustit zemi původu, podle záznamů o vyřizování žádosti o vízum podal žalobce tuto žádost již dne 9. 10. 2019 a vízový štítek byl do jeho cestovního pasu vylepen dne 16. 10. 2019. Tento zásadní rozpor nedokázal žalobce přesvědčivě vysvětlit. [4] Žalovaný vyhodnotil žalobcem předloženou lékařskou zprávu i dopis od ázerbájdžánské policie („příkaz k zatčení“) jako padělky. V lékařské zprávě neodpovídaly oficiálním údajům logo nemocnice, otisk razítka, jméno lékaře ani adresa zařízení. Pravost zprávy zpochybňuje i její obsah, neboť postrádá základní náležitosti (osobní údaje pacienta nad rámec jména, popis vyšetření, diagnózu, léčbu či označení konkrétního oddělení). Zpráva naopak obsahuje závěr o původu zranění, který by ovšem vyžadoval odborné posouzení. Obdobné nedostatky žalovaný shledal i u dopisu od policie. Dokument, jenž měl prokazovat, že je žalobce trestně stíhán, neodpovídal oficiálním vzorům rozhodnutí o vyhlášení pátrání a postrádal řadu zákonem předepsaných náležitostí. Výpověď žalobce ohledně počtu dopisů, které mu policie zaslala, a způsobu, jímž byl předložený dopis předán žalobci, byla navíc v průběhu řízení proměnlivá a jednotlivé verze protichůdné. Žalovaný rovněž přihlédl k tomu, že žalobce v letech 20152018 pobýval ve Spolkové republice Německo pod falešnou identitou a na základě padělaných dokladů. [5] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, které ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 61 Az 1/202547. Ztotožnil se s žalovaným, že rozpory a nesrovnalosti činí předkládanou verzi azylového příběhu zcela nevěrohodnou. Krajský soud poukázal na zásadní rozpor, kdy žalobce tvrdil, že důvodem jeho odchodu z vlasti byla účast na demonstraci dne 19. 10. 2019, avšak o vízum do České republiky požádal již dne 9. 10. 2019, tedy ještě před konáním dané demonstrace. [6] Krajský soud shledal, že žalovaný v dalším řízení postupoval v souladu s jeho závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Žalovaný v rámci doplňujících pohovorů zajistil řádné tlumočení, doplnil relevantní informace o zemi původu a umožnil žalobci, aby objasnil nesrovnalosti v jeho předchozích výpovědích i předložených dokumentech. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným, že žalobce nedokázal nesrovnalosti přesvědčivě a věrohodně objasnit. Zároveň přisvědčil závěru o nepravosti předložených listin, neboť žalobce neposkytl věrohodné vysvětlení jejich původu a obsahu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatel namítl, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou, podle níž žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu. Žalovanému bylo uloženo hodnotit případné rozpory ve výpovědích v kulturním, náboženském a rodinném kontextu, nikoli pouze podle středoevropských standardů. Krajský soud se však omezil na obecné konstatování, že žalovaný zajistil tlumočení a doplnil zprávy o zemi původu, aniž se zabýval tím, zda bylo jádro závazného právního názoru skutečně respektováno. [9] Krajský soud založil závěr o nevěrohodnosti azylového příběhu v zásadě na jediném rozporu mezi datem podání žádosti o vízum (9. 10. 2019) a datem konání demonstrace (19. 10. 2019). Tento postup je nepřiměřeně formalistický a nerespektuje praxi politických oponentů v represivních režimech, kteří si víza často vyřizují preventivně. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) plyne, že se posouzení věrohodnosti řídí standardem přiměřené pravděpodobnosti, nikoliv požadavkem absolutní bezrozpornosti. Skutečnost, že stěžovatel požádal o vízum ještě před datem konání demonstrace, sama o sobě neprokazuje, že motivace stěžovatele k útěku nebyla politická. Azylové příběhy se vyvíjejí v reakci na aktuální události a závěr o účelovosti nelze činit na základě jediné pochybnosti bez celkového zhodnocení všech okolností a jejich souvislostí. Závěr o nevěrohodnosti lze opřít pouze o skutečnosti, u nichž je téměř jisté, že se nestaly. Časový nesoulad mezi podáním žádosti o vízum a demonstrací takovou skutečností není. Stěžovatel nadto nedostal reálnou možnost vysvětlit vytýkané rozpory. Ačkoli s ním byly opakovaně vedeny pohovory, byly čistě formální a nesměřovaly ke zjištění podstatných skutečností. [10] Žalovaný i krajský soud odmítli stěžovatelem předložené důkazní prostředky jako padělky na základě formálních nedostatků těchto listin, aniž si vyžádali odborné ověření. Přitom judikatura zdůrazňuje, že listiny je třeba hodnotit v kontextu místních poměrů. Skutečnost, že předložené dokumenty neodpovídají oficiálním vzorům, je zcela běžným jevem v autoritářských režimech, kde jsou odpůrcům režimu oficiální dokumenty často odpírány nebo mají odlišnou formu. Na tuto otázku nelze uplatňovat české standardy, což je i v rozporu s doporučeními krajského soudu z předchozího rozsudku. Nedostatek údajů v lékařské zprávě (např. diagnózy či uvedení konkrétního oddělení) vysvětluje stěžovatel tím, že byl ošetřen neoficiálně. Řádně vyplněnou zprávu tak nebylo možné získat. [11] Stěžovateli nebylo umožněno podstoupit nezávislé lékařské vyšetření k doložení trvalých zdravotních následků a krajský soud se touto možností vůbec nezabýval