2 Azs 225/2025 – Nejvyšší správní soud

2 Azs 225/2025- 30 - text  2 Azs 225/2025 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: S. T. M., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2025, č. j. OAM1027/BABA01BA06Z2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2025, č. j. 35 A 22/202525, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce je státním občanem Vietnamské socialistické republiky. Dne 20. 8. 2025 přicestoval z Polska do České republiky. Dne 7. 9. 2025 byl v České republice kontrolován hlídkou Policie České republiky. Žalobce příslušníkům policie při kontrole předložil platný cestovní doklad a povolení k pobytu, které vydala Maďarská republika. Příslušníci policie však zjistili, že žalobce má v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) zápis od maďarských orgánů týkající se rozhodnutí o navrácení žalobce. Dne 8. 9. 2025 žalobce podal vysvětlení a téhož dne byl zajištěn podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem vycestování. Dne 11. 9. 2025 podal v Zařízení pro zajištění cizinců Balková žádost o udělení mezinárodní ochrany. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2025, č. j. OAM1027/BABA01BA06Z2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Dospěl totiž k závěru, že existuje nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o navrácení. V České republice není žalobce nikde hlášen k pobytu. Nemá žádné finanční prostředky, které si ani není schopen legální cestou obstarat. Nelze tedy očekávat, že by byl dostupný pro účely pobytových kontrol nebo že by plnil povinnost hlásit se na policii. Povinnost setrvat v pobytovém zařízení otevřeného typu by neuposlechl, což lze dovodit z jeho předchozího protiprávního jednání a jeho osobní situace. Podle žalovaného žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do země původu, jinak by pro to neměl důvod. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě pro předpokládatelný nedostatek spolupráce žalobce se státními orgány. Dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů. [3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl. Krajský soud shledal, že v posuzované věci byly dány podmínky pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Pro aplikaci tohoto ustanovení postačí existence oprávněných důvodů domnívat se, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování. To, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Žalobce se na území nacházel neoprávněně a z jeho tvrzení, zejména z podání vysvětlení ze dne 8. 9. 2025, vyplynulo, že k České republice nemá žádný vztah. Současně v rámci podání vysvětlení výslovně prohlásil, že případný návrat do země původu pro něj nepředstavuje žádný problém. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až po svém zajištění, přičemž v průběhu správního řízení nevyplynulo, že by tak nemohl učinit dříve. Dle krajského soudu tato zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se aktuálně hrozícímu nucenému vycestování, nebo jej alespoň ztížit. [4] K námitce, že žalovaný nekonkretizoval hrozbu nuceného vycestování, krajský soud uvedl, že v úvahu přicházejí dva relativně samostatné důvody této hrozby: výkon maďarského rozhodnutí o navrácení a vydání českého rozhodnutí o navrácení. Oba tyto důvody obstojí samostatně i vedle sebe. Česká republika je oprávněna vykonat maďarské rozhodnutí o navrácení bez nutnosti vydání dalšího, vlastního rozhodnutí. Zároveň mohou české orgány vydat i své vlastní rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že existence záznamu v SIS byla prokázána (převzata z rozhodnutí policie o zajištění a následně ověřena soudem přímo u policie). Žalobce měl možnost se k záznamu vyjádřit. Není podstatné, že maďarské rozhodnutí nebylo v napadeném rozhodnutí konkrétně označeno a nebylo ani součástí spisu. Do SIS se vkládají záznamy o osobách, na něž se rozhodnutí o navrácení vztahuje, nikoliv samotná rozhodnutí. Správnost záznamu přísluší posoudit a případně opravit maďarským orgánům a české orgány z něj zásadně vycházejí. Vyžádání maďarského rozhodnutí či spisu by proto bylo nadbytečné. Na věci nic nemění ani tvrzení žalobce, že v Maďarsku nebylo vydáno žádné rozhodnutí o navrácení. Žalobce nepředložil žádný důkaz o nesprávnosti tohoto záznamu. Za správnost záznamu odpovídají maďarské orgány a jen ty mohou tento záznam případně opravit. České orgány tedy zásadně musí vycházet z toho, že záznam je správný. [5] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný měl uplatnit zvláštní opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Účelem zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) není jen zabezpečit účast cizince v průběhu řízení o mezinárodní ochraně, ale především jeho dostupnost pro výkon vyhoštění v případě negativního výsledku azylového řízení. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření je nutno zohlednit důvod zajištění a pobytovou historii cizince. V posuzované věci krajský soud akceptoval závěr žalovaného, že žalobce nemá k České republice žádný vztah, není zde hlášen k pobytu, nemá prostředky k běžnému životu a nerespektoval maďarské rozhodnutí o navrácení. Tyto skutečnosti zavdávají pochybnost o tom, zda je žalobce schopen a ochoten spolupracovat s českými orgány, a to bez ohledu na to, zda žalobce věděl, či nevěděl o existenci maďarského rozhodnutí o navrácení. Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že má na území České republiky rodinné vazby. Toto tvrzení měl za nevěrohodné vzhledem k dřívějšímu výslovnému tvrzení žalobce, že zde žádné rodinné příslušníky nemá. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Uvedl, že kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, protože otevírá otázku, zda je možné zajistit cizince i v případě, že vědomě neporušil právní předpisy České republiky a byl v dobré víře, že na jejím území pobývá oprávněně. Druhý důvod přijatelnosti spočívá ve skutečnosti, že je potřeba zodpovědět otázku, zda je při aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu potřeba opatřit a provést jako důkaz rozhodnutí o navrácení v případě, že cizinec je evidován v SIS, avšak existenci rozhodnutí o navrácení zpochybňuje. [8] Stěžovatel namítl, že nebyly dány důvody pro jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl k závěru, že stěžovateli hrozí vyhoštění, vydání nebo předání. Podle stěžovatele byl žalovaný povinen označit konkrétní rozhodnutí nebo konkrétní řízení, na jehož základě má být stěžovatel vyhoštěn. Toto rozhodnutí měl identifikovat číslem jednacím, datem jeho vykonatelnosti a uvést, který orgán jej vydal. Pokud řízení o navrácení stěžovatele stále probíhalo, měl žalovaný uvést, pod jakým číslem jednacím je řízení vedeno a který orgán jej vede. Bez těchto informací je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a stěžovatel nemá možnost se proti zajištění účinně bránit. Existence maďarského rozhodnutí o vyhoštění nebyla prokázána. [9] Krajský soud k této námitce konstatoval, že stěžovateli hrozí jak výkon maďarského rozhodnutí o navrácení, tak i případné vydání a výkon českého rozhodnutí o nuceném vycestování. Stěžovatel k tomu zopakoval, že existence maďarského rozhodnutí o navrácení nebyla v průběhu správního řízení prokázána a tuto vadu nezhojil ani krajský soud. Krajský soud neuvedl, jakým způsobem by Česká republika mohla provést výkon rozhodnutí vydaného jiným státem, aniž by měla toto rozhodnutí k dispozici. K možnosti vydání českého rozhodnutí o navrácení stěžovatel namítl, že žalovaný se o ní vůbec nezmiňuje, a není proto zřejmé, proč krajský soud odůvodňuje zákonnost zajištění stěžovatele důvody, které nejsou uvedeny v napadeném rozhodnutí. Krajský soud dále nesprávně vyložil § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když hrozbu vyhoštění dovodil i přesto, že vůči stěžovateli vůbec nebylo