21 As 32/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 32/2025- 36 - text  21 As 32/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. M. H., zastoupen JUDr. Martinem Plchem, advokátem se sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 51 A 32/202435, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce je německý státní příslušník, který dne 29. 8. 2023 podal žádost o udělení řidičského oprávnění i vydání řidičského průkazu u Městského úřadu Černošice (dále také „městský úřad“ či „správní orgán I. stupně“). Vedle dokladů o odborné a zdravotní způsobilosti žalobce předložil též listiny mající prokazovat existenci obvyklého bydliště na území ČR. Především se jednalo o nájemní smlouvu ze dne 1. 6. 2022 o nájmu bytu v K. V., dále o nájemní smlouvu ze dne 1. 8. 2023 o nájmu pokoje v rodinném domě v Ř. Vedle toho doložil listiny k prokázání účasti na povinných odvodech (daňové přiznání, přehled plateb na pojistném na sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění), smlouvu s mobilním operátorem a potvrzení o návštěvách fitness centra v K. V. [2] Městský úřad Černošice rozhodnutím ze dne 14. 12. 2023, č. j. MUCE 231903/2023 SO, žalobcovu žádost zamítl, neboť neshledal za prokázané splnění podmínky obvyklého bydliště spočívající ve faktickém pobytu na území ČR nejméně 185 dní v roce ve smyslu § 82 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Městský úřad vyšel z úvahy, že bylo na žalobci, aby existenci dané podmínky prokázal. Ten však své důkazní břemeno neunesl, neboť jím předložené listiny nedokládaly jeho skutečné pobývání na území České republiky, ale pouze formálně dokládaly evidenci bydliště a podnikatelského oprávnění. Městský úřad zároveň zohlednil, že již dříve posuzoval větší množství obdobných žádostí žadatelů z Německa, které byly co do typu a obsahu předkládaných listin prakticky totožné a provázané se stejnými osobami (typicky pronajímatelem, překladatelem, registrujícím lékařem či zpracovatelem daňového přiznání). Pojítkem těchto žádostí byla autoškola, u které tito žadatelé (včetně žalobce) absolvovali výuku a výcvik, a která zároveň na svých webových stránkách a facebookovém profilu inzerovala služby zaměřené na cizí státní příslušníky s tím, že nabízí komplexní systém, jak klienta k získání řidičského oprávněné dovést, a to včetně zajištění podkladů pro udělení řidičského oprávnění a vydání řidičského průkazu. V kontextu těchto okolností městský úřad vyhodnotil žalobcem předložené listiny jako účelové. Rovněž bylo podle městského úřadu vyloučeno, že žalobce navštěvoval ve vymezeném období jím uváděné fitness centrum v K. V. Městský úřad tedy uzavřel, že i když se žalobcem předložené listiny mohou jevit na první pohled jako perfektní, tak ve skutečnosti naznačují praxi spočívající ve snaze obejít zákonnou podmínku obvyklého bydliště na území ČR, a tím získat řidičské oprávnění snáze, než by tomu bylo v zemi skutečného bydliště. [3] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 21. 3. 2024, č. j. 040554/2024/KUSK, potvrdil rozhodnutí městského úřadu a zamítl žalobcovo odvolání. Shledal, že městský úřad vyšel ze spolehlivě a dostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobcem předložené podklady prokazující jeho faktický pobyt na území ČR shledal i žalovaný jako účelové a toliko formální, tudíž neprokazovaly žalobcův skutečný pobyt na území ČR. [4] Následně se žalobce obrátil na Krajský soud v Praze, který zamítl jeho žalobu rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 51 A 32/202435. [5] Úvodem svého rozsudku krajský soud neshledal důvodnou žalobcovu námitku ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Z obsahu napadeného rozhodnutí podle krajského soudu jasně vyplynulo, že žalovaný se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry vyslovenými správním orgánem I. stupně. Ten ve svém rozhodnutí jednoznačně uvedl, z jakých podkladů vycházel, které z nich naopak nepovažoval za relevantní a konečně jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení. Nebylo tedy pravdou, že by závěry správních orgánů byly založeny pouze na domněnkách. Zároveň není vadou, jestliže si žalovaný závěry vyslovené již správním orgánem I. stupně osvojil, nedospělli sám k jinému hodnocení. [6] Ohledně klíčové sporné otázky – tedy zda žalobce prokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR – krajský soud nejprve shrnul relevantní právní úpravu i její smysl a účel. Přitom zdůraznil, že na splnění podmínky obvyklého bydliště je třeba nahlížet materiálně, nikoli formálně (tj. že žadatel o udělení řidičského oprávnění musí prokázat faktický stav svého bydliště, a nikoliv stav pouze formální) a důkazní břemeno ohledně splnění této podmínky náleží zcela na žadateli. Krajský soud se přitom ztotožnil s právním hodnocením správních orgánů, že podklady, které žalobce v průběhu řízení o své žádosti předložil, splnění dané podmínky nedokládaly. Formálně se sice jednalo o dokumenty předvídané ve výčtu § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, materiálně však skutečný pobyt žalobce na území ČR neprokazovaly. Naopak byly zjištěny významné indicie zpochybňující věrohodnost toho, že by žalobce na některé z jím uváděných adres skutečně bydlel, a naznačující účelovost jeho jednání. Krajský soud se postupně jednotlivě vyjádřil ke všem žalobcem předloženým dokumentům – nájemním smlouvám, listinám vztahujícím se k žalobcově údajné podnikatelské činnosti na území ČR, listinám vztahujícím se k povinným odvodům, pobytovým dokumentům, smlouvě o zřízení telefonního čísla a potvrzení o navštěvování fitness centra v K. V. Konečně krajský soud neshledal pochybení ani v tom, že správní orgány odmítly pro nadbytečnost provést místní šetření na žalobcově údajném místu faktického pobytu v Ř.; pobyt zde byl vyvrácen jinými důkazy. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobcově námitce ohledně porušení jeho legitimního očekávání v určitý způsob rozhodování ve skutkově obdobných věcech. Krajský soud se žalobcem nesouhlasil, že by jeho postavení bylo stejné jako v případě jiných žadatelů z Německa, kteří o vydání řidičského oprávnění či řidičského průkazu v minulosti úspěšně žádali u českých orgánů. Uvedl, že u každé jednotlivé žádosti je třeba zkoumat, zda splňuje náležitosti vyžadované zákonem o silničním provozu, což správní orgány v dostatečném rozsahu učinily, byť s výsledkem pro žalobce negativním. Podle krajského soudu rovněž nebylo možné hovořit o tom, že by důvodem zamítnutí žalobcovy žádosti byla žalobcova národnost, neboť k zamítnutí žádosti bezesporu došlo z důvodu neprokázání podmínky obvyklého bydliště na území ČR, tj. faktického pobývání a existence společenských vazeb k území. I žalobcova námitka o údajné diskriminaci z důvodu jeho národnosti tedy byla podle krajského soudu zcela nedůvodná. [8] Konečně za částečně důvodnou považoval krajský soud žalobní námitku proti argumentaci správních orgánů založené na tom, že účelovost žalobcova jednání potvrzoval mj. i podnikatelský model autoškoly (Zoom autoškola super intensivně s.r.o.; dále jen „Zoom“), u které žalobce absolvoval v ČR odborný výcvik. Krajský soud připustil že problém tzv. „řidičákové turistiky“ je v ČR do určité míry notorietou. Ostatně právě z důvodu eliminace tohoto jevu byl do současné úpravy zákona o silničním provozu implementován čl. 12 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech (dále jen „směrnice o řidičských průkazech“), jehož splnění je předmětem nynějšího sporu. Tuto notorietu však nelze zobecňovat až do té míry, jak učinily správní orgány, které autoškole Zoom přisoudily účast na „řidičákové turistice“, aniž by tyto své závěry důkazně podložily. Soud nepřehlížel určité indicie, které naznačují správními orgány tvrzenou propojenost provozovatele autoškoly a osob vydávajících podklady k žádosti, nicméně k jednoznačnému závěru o této propojenosti schází ve správním spise dostatečná opora. V tomto rozsahu krajský soud přisvědčil žalobci, že tvrzení správních orgánů o podnikatelském zaměření autoškoly Zoom zůstávají pouze v rovině nepotvrzených domněnek (třebaže s racionálním jádrem). I navzdory tomuto částečnému důkaznímu deficitu však napadené rozhodnutí dle krajského soudu obstálo. Třebaže v průběhu správního řízení nebyla jednoznačně prokázána správními orgány vyslovená podezření vztahující se k aktivitám autoškoly Zoom, tak to stále nemění nic na tom, že žalobce neprokázal podmínku obvyklého bydliště ve smyslu § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, a proto jeho žádosti nemohlo být vyhověno. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Proti rozs