21 Azs 144/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 144/2025- 23 - text  21 Azs 144/2025 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: M. H., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 15 A 9/202546, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 15 A 9/202546, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci s odkazem na § 65 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) bránil proti „zrušení dočasné ochrany v cestovním dokladu“, k němuž mělo dojít dne 11. 11. 2024. V návaznosti na poučení ze strany krajského soudu, podle něhož lze v popsaném postupu žalovaného spatřovat potenciálně nezákonný zásah, žalobce žalobní návrh změnil v souladu s tímto poučením. Krajský soud následně usnesením ze dne 6. 1. 2025, č. j. 59 A 60/202413, postoupil žalobu Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. [2] V žalobě žalobce uvedl, že na území České republiky pobýval na základě dočasné ochrany udělené mu dne 9. 3. 2022 a naposledy prodloužené do 31. 3. 2025, přičemž při ohlášení změny bydliště dne 11. 11. 2024 mu bylo sděleno, že jeho dočasná ochrana má být vedena v Rumunsku, a bez vydání rozhodnutí mu byla v cestovním dokladu platná dočasná ochrana znehodnocena červeným razítkem. Městský soud shledal, že vyznačení zániku dočasné ochrany představuje zásah správního orgánu přímo zasahující do práv žalobce a podmínky pro poskytnutí ochrany podle § 82 a násl. s. ř. s. jsou proto splněny. Postup žalovaného vyhodnotil jako nezákonný, a to ze dvou vzájemně nezávislých důvodů. [3] Prvním důvodem byla absence správního řízení o odnětí dočasné ochrany. Žalovaný podle městského soudu fakticky odňal žalobci oprávnění k pobytu, aniž by vedl řízení podle § 10 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), řádně jej poučil, zjistil jeho stanovisko, zda chce dočasnou ochranu využít výlučně v ČR, a ověřil, zda ochrana v jiném státě skutečně nadále trvá. Odkázal přitom na právní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 217/202336, a ze dne 11. 6. 2025, č. j. 6 Azs 321/202336), podle které nelze pobytové oprávnění odnímat pouhým odkazem na údaj o existenci ochrany v jiném státě; je nutno ověřit skutečný stav a poskytnout žadateli procesní ochranu. I kdyby žalovaný vycházel z toho, že žalobce měl dočasnou ochranu v Rumunsku, byl povinen nejprve umožnit žalobci projevit vůli, zda tuto skutečnost akceptuje. [4] Druhým důvodem byla nesprávná procesní konstrukce žalovaného, který tvrdil, že k zániku dočasné ochrany došlo přímo ze zákona a není třeba vydávat rozhodnutí. Městský soud zdůraznil, že § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), odkazuje na zákon o dočasné ochraně cizinců, který předpokládá vedení správního řízení o odnětí dočasné ochrany. Žalovaný tak měl o případném odnětí oprávnění k pobytu rozhodnout obdobně jako v některých jiných případech postupem dle § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 2 a § 9 odst. 2 zákona o dočasné ochraně. Tím, že tak neučinil a pouze „přerazítkoval“ vízový štítek, zasáhl nezákonným způsobem do práv žalobce. Postup bez formálního řízení zbavil žalobce možnosti hájit svá práva. Městský soud rovněž odmítl možnost vycházet pouze ze společné platformy pro výměnu informací (Temporary Protection Platform; dále jen „TPP“), která nemá charakter veřejného rejstříku, nepožívá materiální publicity, a nemůže sama o sobě zakládat závěr o trvání či zániku pobytového oprávnění. [5] Městský soud však nepřisvědčil námitce žalobce stran zásahu do jeho rodinného života, neboť dočasná ochrana je svou povahou pouze dočasným statusem, u něhož nelze spoléhat na dlouhodobý pobyt. [6] Městský soud proto (i) vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve zrušení platné dočasné ochrany přerazítkováním (vízového štítku) v cestovním dokladu byl nezákonný, a zároveň (ii) přikázal žalovanému, aby obnovil stav před zrušením dočasné ochrany žalobce. Žalovaného zavázal obnovit stav před odnětím dočasné ochrany a teprve poté případně řádně zahájit správní řízení, v němž zjistí skutečný stav věci a stanovisko žalobce. [7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Podle městského soudu měl stěžovatel zahájit řízení o odnětí dočasné ochrany, žalobce v něm poučit o jeho právech, zjistit jeho stanovisko, případně jej vyzvat ke vzdání se dočasné ochrany v Rumunsku, a teprve poté ve věci rozhodnout. Stěžovatel považuje tento závěr za nesprávný, neboť podle něj v projednávaném případě nešlo o odnětí dočasné ochrany, ale o její zánik přímo ze zákona podle § 5 odst. 8 písm. b) lex Ukrajina. [9] Stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi situací, kdy žadatel již v době podání žádosti zamlčel existenci dočasné ochrany v jiném členském státě (v takovém případě by se postupovalo podle § 10 zákona o dočasné ochraně a vedlo se řádné správní řízení, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu aplikované městským soudem) a situací, kdy osoba získá dočasnou ochranu v jiném členském státě až následně. V tomto druhém případě se uplatní § 5 odst. 8 písm. b) lex Ukrajina, podle kterého dočasná ochrana zaniká ex lege udělením stejného pobytového oprávnění jiným členským státem. Městský soud tyto dvě situace podle stěžovatele nesprávně zaměnil. Stěžovatel trvá na závěru, že žalobce podle evidence TPP poté, co získal dočasnou ochranu v České republice, obdržel dočasnou ochranu (tj. stejný typ pobytového oprávnění) v Rumunsku, kterou i nadále požívá, a proto jeho oprávnění k pobytu v České republice zaniklo ke dni udělení této ochrany automaticky, bez nutnosti jakéhokoli správního aktu. Současně došlo ke zneplatnění štítku dočasné ochrany v jeho cestovním dokladu. [10] Tento výklad je podle stěžovatele plně v souladu s právem Evropské unie, zejména s čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále též jen „směrnice o dočasné ochraně“), která stanoví, že v případě přesunu držitele dočasné ochrany do jiného členského státu zaniká platnost původního povolení k pobytu. Stěžovatel rovněž poukazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, která § 5 odst. 8 písm. b) Lex Ukrajina uznává jako legitimní mechanismus zabraňující duplicitnímu čerpání dočasné ochrany v rámci EU. Podle stěžovatele tedy městský soud nesprávně aplikoval institut „odnětí“ dočasné ochrany namísto jejího automatického zániku ex lege a nesprávně zavázal žalovaného k procesnímu postupu, který nemá zákonnou oporu. [11] Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil. [12] Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v rozsahu kasační stížnosti a důvodů v ní uvedených. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. [13] Kasační stížnost je důvodná. [14] Ze spisu městského soudu a z nesporných tvrzení žalobce i stěžovatele vyplývá, že žalobci bylo dne 9. 3. 2022 uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území ČR podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Po přijetí lex Ukrajina byl žalobce považován za držitele dočasné ochrany (§ 8 odst. 1 lex Ukrajina), kterou si opakovaně prodlužoval, naposledy s platností do 31. 3. 2025. V průběhu trvání dočasné ochrany v ČR však žalobce vycestoval zpět na Ukrajinu a při návratu do EU mu byla dne 7. 10. 2024 udělena dočasná ochrana v Rumunsku, což potvrzuje jím předložený doklad (č. l. 7 spisu městského soudu); žalobce nezpochybňoval samotnou existenci této ochrany, nýbrž pouze způsob, důvody a zejména okolnosti jejího poskytnutí. Následně se žalobce dne 11. 11. 2024 dostavil na Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině pro Liberecký kraj za účelem ohlášení změny bydliště, kde mu byl doklad o dočasné ochraně ČR přerazítkován razítkem „ZRUŠENO/REVOKED“ poté, co bylo z databáze TPP zjištěno, že žalobce disponuje dočasnou ochranou udělenou Rumunskem. [15] Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný měl povinnost vést správní řízení o odnětí dočasné ochrany a vydat ve věci rozhodnutí, neboť samotný fakt, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku, nepostačuje k závěru, že dočasná ochrana žalobce v ČR zanikla per se. Stěžovatel naopak svůj pos