21 Azs 178/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 178/2025- 26 - text  21 Azs 178/2025 - 28 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: O. K., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 13 A 24/202521, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 18. 2. 2025, č. j. KRPA5069011/ČJ2025000022UA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobci uložila podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU“) na dobu 3 let. Dále prvostupňový správní orgán konstatoval, že se na žalobce vztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 5. 2025, č. j. CPR103803/ČJ2025930310V230, změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, na dobu 30 měsíců. Ve zbylé části prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 4. 8. 2025, č. j. 13 A 24/202521, zamítl jako nedůvodnou. [3] Městský soud zrekapituloval, že žalobce na území České republiky vstoupil dne 3. 8. 2021 a poté již z České republiky nevycestoval. Na území pobýval nejprve na základě víza za účelem zaměstnání platného od 27. 7. 2021 do 14. 10. 2021. Následně byl povinen do 1. 11. 2021 z území vycestovat. Žalobce však nevycestoval a dne 15. 3. 2022 se dostavil ke správnímu orgánu za účelem řešení své pobytové situace. Jelikož v té době na území pobýval již 4 měsíce nelegálně, byl mu vydán výjezdní příkaz s platností od 15. 3. 2022 do 29. 3. 2022. Žalobce z území nevycestoval ani poté. Správní orgány tak měly za to, že žalobce pobývá na území od 30. 3. 2022 nelegálně, a proto rozhodly o jeho správním vyhoštění. [4] Rozhodnutí žalované městský soud shledal přezkoumatelným. Souhlasil sice, že žalovaná ve svém rozhodnutí chybně uvedla, že žalobce na území přicestoval na základě turistického víza, tato nepřesnost však neměla vliv na právní posouzení věci, a proto městský soud považoval rozhodnutí žalované za přezkoumatelné. [5] Žalobce namítal, že se na něj vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382, ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí o dočasné ochraně“). Dle městského soudu však žalobce nesplňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí o dočasné ochraně, neboť sice je ukrajinským státním příslušníkem, avšak nepobýval před 24. 2. 2022 na území Ukrajiny. Na žalobce nedopadá ani zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“). Uvedené vyplývá podle městského soudu i z toho, že žalobci bylo vydáno dne 11. 4. 2025 vízum za účelem strpění ve smyslu § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které se uděluje občanům Ukrajiny, na které nedopadá dočasná ochrana. [6] Dle městského soudu se správní orgány dostatečně a přezkoumatelně zabývaly také všemi okolnostmi týkajícími se žalobcem tvrzeného nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Dále městský soud konstatoval, že stanovenou dobu, po kterou žalobci není umožněn vstup na území členských států EU, nepovažuje za nepřiměřenou či excesivní. S ohledem na probíhající válečný konflikt na Ukrajině není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Než bude v budoucnu stanovena lhůta k vycestování, bude muset být znovu posouzeno, zda vycestováním žalobce nedojde k porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je tak dostatečně zajištěno, že nedojde k realizaci vyhoštění žalobce do státu, kde by mu hrozilo skutečné nebezpečí dle § 179 zákona o pobytu cizinců. [7] Městský soud dodal, že žalobce svůj nelegální pobyt od 30. 3. 2022 do 11. 2. 2025 vědomě neřešil. Pokud žalobce namítal, že byl jeho nelegální pobyt zapříčiněn nepřehlednou právní úpravou, pak se dle městského soudu uplatní obecná právní zásada ignoratia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá). [8] Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Dle stěžovatele je kasační stížnost přijatelná, neboť svým významem podstatně přesahuje jeho zájmy. Dále stěžovatel uvádí, že důvodem přijatelnosti kasační stížnosti je „posouzení otázky postupu žalovaného na tomto úseku migrace. Přijatá řešení, která v řadě případů jdou proti právům, které osobám z Ukrajiny byla přiznána již od 24. 2. 2022.“ K tomu cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007251, týkající se ustálené správní praxe. [10] Stěžovatel namítá, že městský soud nezohlednil skutečnosti, které „vyvstaly až posléze“, čímž „směřuje k okamžiku vydání výjezdního příkazu dne 15. 3. 2022, jehož platnost byla stanovena do 30. 3. 2022.“ Stěžovatel nepopírá, že jeho pobyt na území byl ke dni 15. 3. 2022 neoprávněný, nicméně žalovaná „situaci zhojila“ vydáním výjezdního příkazu. Dle stěžovatele je nesporné, že formálně naplnil podmínky § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Předmětem sporu jsou „důsledky konání žalovaného dne 15. 3. 2022.“ [11] Již v odvolání stěžovatel namítal, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, přičemž žalovaná se touto námitkou dostatečně nezabývala; v souvislosti s tím stěžovatel v kasační stížnosti upozorňuje na vady výjezdního příkazu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalované, že dostatečně nekomunikoval se správními orgány. Jelikož mu byl vydán výjezdní příkaz, musel s žalovanou komunikovat, což však žalovaná ani městský soud nevzaly v potaz. [12] Stěžovatel je přesvědčen, že se na něj vztahuje prováděcí rozhodnutí o dočasné ochraně, a to přesto, že ke dni vypuknutí války na Ukrajině pobýval na území České republiky. Dále poukazuje na závazné stanovisko ze dne 20. 5. 2022, č. j. MV939651/OAM2022, vydané v návaznosti na § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a namítá, že žalovaná byla povinna vyžádat si individuální závazné stanovisko dopadající konkrétně na situaci stěžovatele. [13] Napadený rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný „z důvodu nedostatečného posouzení celkového stavu věci a postupného vývoje judikatury od roku 2022 do současnosti.“ Dále stěžovatel poukazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie týkající se opatření přijatých z důvodu veřejného pořádku a tvrdí, že městský soud neposoudil dostatečně otázku skutečné a dostatečně závažné hrozby jeho neoprávněného pobytu. [14] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem a odkazuje na své vyjádření k žalobě. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [15] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Nejvyšší správní soud přitom vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. Přijatelnost je obecně dána v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále přijatelnost zakládá rovněž zásadní pochybení krajského (resp. městského) soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021–28, č. 4219/2021 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ani jednu z těchto situací Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal. Pro úplnost lze dodat, že uvedená judikaturně ustálená kritéria přijatelnosti kasační stížnosti, vycházející z citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006–39, jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu zdejší soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz výše rovně