22 Ads 153/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Ads 153/2025- 59 - text  22 Ads 153/2025-61 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: E. L., zastoupená JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalované: České správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2021, čj. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2025, čj. 41 Ad 9/2021-236, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Tomáši Truschingerovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 135 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím z 25. 1. 2021, čj. Y, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o přiznání invalidního důchodu pro nesplnění podmínky invalidity podle § 38 a § 39 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Ze stejného důvodu žalovaná zamítla i námitky žalobkyně. [2] Žalobu podanou proti rozhodnutí žalované o námitkách Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem z 7. 3. 2022, čj. 41 Ad 9/202151. Své závěry opřel o posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále „posudková komise“) z 19. 8. 2021, podle nějž poklesla pracovní schopnost žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu „jen“ o 30 %. Za relevantní soud nepovažoval, že podle německého práva, které má svá vlastní kritéria posuzování zdravotního stavu, žalobkyně dosahuje vyšší míry poklesu pracovní schopnosti. [3] Rozsudkem z 11. 8. 2023, čj. 8 Ads 84/2022-50, Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na čl. 49 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení („dále prováděcí nařízení“), uzavřel, že z rozsudku krajského soudu nebylo zřejmé, o jaká posouzení zdravotního stavu v Německu se v případě žalobkyně mělo jednat a pro jaké účely tam byl její zdravotní stav posuzován. Strohé a paušální konstatování, že krajský soud nepovažuje za relevantní, že podle německého práva, které má svá vlastní kritéria posuzování zdravotního stavu, žalobkyně dosahuje vyšší míry poklesu pracovní schopnosti, nelze mít za dostatečné. Nejvyšší správní soud proto zavázal krajský soud, jak má postupovat v dalším řízení v závislosti na tom, které podklady mu žalobkyně opětovně předloží, s důrazem na lékařský posudek vypracovaný německou institucí obsahující informace o jejím zdravotním stavu, existujícím již v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a jeho funkčním dopadu na pracovní schopnost. [4] Krajský soud v dalším řízení v záhlaví označeným rozsudkem žalobu opětovně zamítl. Byť žalobkyně nepředložila odůvodněný posudek o invaliditě vypracovaný německou institucí, krajský soud si, nad rámec závazného právního názoru Nejvyššího správního, vyžádal doplňující posudek o invaliditě. Při jeho vypracování měla posudková komise k dispozici i úřední překlad podkladů od německých lékařů zaslaných žalobkyní. Doplňující posudek z 25. 11. 2024 potvrdil závěry původního posudku. Ke stejným závěrům pak dospěla i posudková komise v Plzni ve srovnávacím posudku z 24. 4. 2025, jehož vypracování si krajský soud vyžádal s ohledem na výhrady žalobkyně vůči původnímu i doplňujícímu posudku. [5] K námitkám žalobkyně upozorňujícím na míru poklesu pracovní schopnosti stanovenou v Německu (30 % od roku 2019, 50 % od 15. 3. 2021 a 60 % od roku 2024) krajský soud zopakoval, že žalobkyně nedoložila žádný posudek o invaliditě, ve kterém by byly uvedené hodnoty odůvodněny. Žalované ani posudkovým komisím proto nevznikla povinnost vysvětlit, proč se od jim neznámých skutkových zjištění německých orgánů odchýlily. Německé právo má svá vlastní pravidla pro posuzování invalidity, a jelikož žalobkyně nepředložila příslušné posudky o invaliditě, nelze po českých posudkových komisích požadovat, aby se blíže vyjadřovaly k tomu, jak a proč byl zdravotní stav žalobkyně hodnocen podle německého práva. Posudkové komise podle krajského soudu splnily požadavek čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení, neboť jejich posudky se zabývaly i podklady z Německa, jako kdyby byly vydány v České republice, a hodnotily je za použití české právní úpravy. Námitku žalobkyně poukazující na rozdílné posouzení jejího zdravotního stavu v České republice a Německu krajský soud neshledal důvodnou. Uvedl, že byť existují rozdíly mezi posouzením zdravotního stavu žalobkyně v České republice a v Německu, s ohledem na nedostatek podkladů ze strany žalobkyně nebylo možné posoudit, zda se jedná o rozdíly nedůvodné, či nikoli. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti novému rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatelka namítla, že posudková komise v Plzni, jejíž srovnávací posudek byl pro rozhodnutí krajského soudu stěžejním důkazem, se odmítla k některým z doložených lékařských zpráv vyjádřit a pouze potvrdila závěry posudkové komise v Ústí nad Labem, aniž samostatně hodnotila obsah doložených německých lékařských zpráv. Nelze také akceptovat názor posudkové komise v Plzni, že není možné přihlížet k lékařským zprávám vyhotoveným po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. I tyto později vydané lékařské zprávy totiž popisují zdravotní stav k datu vydání napadeného rozhodnutí. Posudek posudkové komise v Plzni tak postrádá vlastní úvahu o tom, zda tyto podklady vypovídají o zdravotním stavu stěžovatelky, a proč se jejich závěry od českých posudků tak zásadně liší. Tento postup je v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který vyžadoval posouzení a náležité vysvětlení všech relevantních podkladů. [8] Stěžovatelka je přesvědčená, že ani jedna posudková komise neposoudila její zdravotní stav řádně a objektivně. Doplňující posudek i srovnávací posudek nepřesvědčivě a neúplně zhodnotily zdravotní zprávy z Německa a nevyjádřily se k tomu, proč je tak rozdílně posuzován zdravotní stav stěžovatelky v Německu a v České republice. Podle stěžovatelky tak posudkové komise nesplnily postup navržený Nejvyšším správním soudem, pročež jejich posudky nelze použít v řízení jako důkaz. [9] Ve zbytku kasační stížnosti jsou uvedeny informace o zdravotním stavu sepsané samotnou stěžovatelkou, v rámci čehož stěžovatelka v podstatě zopakovala předchozí námitky, že nebylo přihlédnuto k veškerým jí doloženým podkladům, a že její zdravotní stav je posudkovými komisemi hodnocen zcela jinak než v Německu. [10] Žalovaná navrhla odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, eventuálně její zamítnutí. Uvedla, že krajský soud dodržel závazný právní názor (pokyn) Nejvyššího správního soudu. Napadený rozsudek považuje za správný a zákonný. Uplatněné kasační námitky podle žalované směřují do skutkových zjištění, resp. posouzení skutkového stavu, s nímž nejsou spojeny žádné právní otázky, jež by odůvodnily přijatelnost kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Ačkoli krajský soud ve věci rozhodoval znovu po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním soudem, není tato kasační stížnost nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatelka výslovně jako důvod kasační stížnosti namítla rovněž to, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS z 13. 9. 2019, čj. 1 Ads 404/201828, body 18 a 19, a na něj navazující usnesení NSS z 31. 8. 2022, čj. 8 Ads 288/2021-41, bod 11). [12] Kasační stížnost je tedy jako celek přípustná. [13] Nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. je však kasační námitka napadající názor posudkové komise v Plzni, že není možné přihlížet k lékařským zprávám vyhotoveným po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, s odůvodněním, že i tyto později vydané lékařské zprávy popisují zdravotní stav k datu vydání napadeného rozhodnutí. Tato námitka totiž kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje vypořádání krajského soudu (usnesení NSS z 29. 2. 2024, čj. 8 Ads 239/2023-26, body 13 a 14). V bodu 54 napadeného rozsudku krajský soud uvedený názor posudkové komise v Plzni výslovně odmítl s tím, že i pozdější lékařské zprávy mohou popisovat zdravotní stav k datu vydání napadeného rozhodnutí. Podle krajského soudu však dílčí nesprávný postup posudkové komise v Plzni nebyl na újmu přesvědčivosti jejího (srovnávacího) posudku, jelikož potvrdila správnost závěrů předchozího doplňujícího posudku, který se těmito lékařskými zprávami po