22 Ads 217/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Ads 217/2025- 43 - text  22 Ads 217/2025-45 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: M. B., zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2024, čj. MPSV2024/228656916, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2025, čj. 178 Ad 15/202434, takto: I. Kasační stížnost s e odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl rozhodnutím Úřadu práce uznán osobou závislou ve III. stupni závislosti. Náležel mu proto od dubna 2023 příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč (I. výrok) a od května 2023 příspěvek na péči ve výši 12 800 Kč (II. výrok), a to s ohledem na dosažení zletilosti dne 23. 4. 2023. Za nezvládnuté Úřad práce uznal životní potřeby mobility, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, péče o zdraví, osobních aktivit a péče o domácnost. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal. [2] O odvolání rozhodlo Ministerstvo práce a sociálních věcí (žalovaný). Stejně jako Úřad práce sice žalobce posoudil jako osobu závislou ve III. stupni závislosti. Na rozdíl od Úřadu práce ale uznal za nezvládnutou i životní potřebu výkonu fyziologické potřeby. Jelikož v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně právní úpravy (novelizace zákona o sociálních službách byla provedena zákonem č. 164/2024 Sb.), změnil výrok rozhodnutí tak, že se žalobci jakožto osobě závislé ve III. stupni závislosti poskytuje příspěvek na péči ve výši 12 800 Kč měsíčně a od 1. 7. 2024 ve výši 14 800 Kč měsíčně. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Namítal, že je osobou závislou ve IV. stupni závislosti. Nezvládá totiž ani životní potřeby orientace a komunikace. [4] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Vyložil, že stěžejním podkladem rozhodnutí byl posudek vypracovaný příslušnou posudkovou komisí. Soudy (a potažmo ani žalovaný) nejsou oprávnění posuzovat zvládání jednotlivých základních potřeb žalobcem a ani jeho zdravotní stav. Jedná se o otázku odborně medicínskou. Přezkoumal proto, zda bylo možné z posudku vycházet. V tomto ohledu přisvědčil žalovanému, že posudek byl úplný, objektivní a přesvědčivý důkazní prostředek, ze kterého bylo možné vycházet. Krajský soud se zabýval i tím, zda žalovaný neporušil práva žalobce na nezávislý způsob života, přiměřenou životní úroveň, sociální ochranu a zapojení do společnosti. K tomuto uvedl, že skutečnost, že žalobci nebyl přiznaný příspěvek v jím požadované výši, neznamená, že došlo k porušení těchto práv. Relevantními neshledal ani žalobcovu argumentaci zdravotním stavem jeho rodičů a jejich ekonomickou situací. Příspěvek na péči se totiž přiznává bez ohledu na výši příjmů a majetkové poměry. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [5] Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Namítal, že: 1. Krajský soud pochybil při hodnocení důkazů. Posudek je totiž neúplný a nepřesvědčivý, jelikož v podkladech existuje rozpor. I navzdory tomuto rozporu však krajský soud závěry obsažené v posudku nekriticky převzal. Nezohlednil, že stěžovatel nezvládá základní životní potřeby orientace a komunikace. 2. Žalovaný a krajský soud nezohlednili ústavněprávní rozměr věci a závazky vyplývající z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva OSN“). [6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Jelikož ve věci stěžovatele rozhodovala specializovaná samosoudkyně, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná. [8] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). Žádný z těchto důvodů není v posuzovaném případě dán. [9] Stěžejní námitkou stěžovatele je, že posudek, ze kterého soud a žalovaný vycházeli, není přesvědčivý a úplný. [10] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již vyložil, že důvodem pro přiznání příspěvku na péči je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který má za následek, že příjemce potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb (rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2014, čj. 6 Ads 83/2014-80, bod 19). [11] Správní orgány a soudy ale nejsou odborně způsobilé hodnotit zdravotní stav žadatele o příspěvek na péči (rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2019, čj. 5 Ads 135/2018-19). V řízení je proto stěžejním důkazem pro jejich rozhodnutí odborný posudek vypracovaný posudkovou komisí v rámci posudkového řízení, které je specifickou formou správní činnosti. S ohledem na tato specifika klade judikatura důraz na to, aby byl posudek jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Těmto požadavkům posudek dostojí v případě, že „se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k účastníkem řízení udávaným potížím, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav potom musí být popsán dostatečně jasně přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti. Případné chybějící či nepřesně formulované náležitosti posudku, které způsobují jeho nepřesvědčivost či neúplnost, správní orgán totiž nemůže nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebnou odbornou erudici.“ (rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2015, čj. 6 Ads 299/201425, bod 13). Posudková komise nadto musí v odůvodnění posudku výslovně zohlednit jednotlivé činnosti vyjmenované v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. a vypořádat se se skutečnostmi, které posuzovaný namítá. Posudková komise, správní orgány i soudy zároveň musejí „mít na zřeteli, že s ohledem na sociálně citlivou situaci osob závislých na pomoci jiné fyzické osoby a důležitost příspěvku jim poskytovaného, je zapotřebí postupovat při posuzování stupně závislosti osoby důkladně.“ (rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 3 Ads 262/201534). [12] Zvládání základních životních potřeb zkoumá posudková komise v přijatelném standardu (tedy pouze v určitém základním rozsahu). Nezkoumá, jestli je posuzovaná osoba schopna tyto své potřeby obstarávat ve stejné míře, jako v případě absence zdravotního postižení (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 Ads 86/2014-40, bod 15). Posouzení zvládání základních životních potřeb není ani intuitivní, nýbrž vyplývá z objektivizovaných kritérií (rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 Ads 167/2015-27, bod 31; ze dne 26. 6. 2019, čj. 8 Ads 331/2018-37, bod 13). [13] Nejvyšší správní soud již také dovodil, že subjektivně tvrzené obtíže nemohou být samy o sobě podkladem pro závěr o neschopnosti zvládat určitou životní potřebu ve smyslu § 9 zákona o sociálních službách (rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2025, čj. 22 Ads 179/2025-46, bod 12). Určující skutečností je přitom „zdravotní stav a rozsah schopností žalobce, tedy objektivně určená míra, v jaké je žalobce na cizí pomoc odkázán, nikoliv rozsah, v jakém je mu tato pomoc k dispozici“ (rozsudek NSS, čj. 2 Ads 80/2019-31, bod 27). Žadatel o příspěvek sice může „subjektivně pociťovat, že potřebuje s některými základními životními potřebami pomoc jiné osoby“, nicméně při posuzování zvládání základních životních potřeb pro účely přiznání příspěvku na péči je podstatné medicínské posouzení (rozsudky NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 8 Ads 104/2015  34, bod 18; ze dne 27. 1. 2021, čj. 2 Ads 80/2019-31, bod 27; a ze dne 22. 8. 2024, čj. 3 Ads 138/2024-31, bod 23). [14] Stěžovatel namítal, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně úplnosti a přesvědčivosti posudku. Komise v něm opomněla zhodnotit vzájemný vliv zdravotních postižení, kterými stěžovatel trpí, nevysvětlila rozpor mezi svými závěry a závěry doložených lékařských zpráv a nezohlednila ani námitky a opakující se tvrzení stěžovatele a pečujících osoby o (ne)zvládání základních životních potřeb stěžovatelem. Krajský soud také bagatelizoval diagnostický s