22 Afs 137/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Afs 137/2025- 79 - text  22 Afs 137/2025-86 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobkyně: LL HOLDING, a. s., se sídlem K výtopně 1224, Praha 5, zastoupená Mgr. Janem Hladkým, LL.M., advokátem se sídlem Orlí 483/1, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, čj. 15629/24/5200-11434-711938, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, čj. 6 Af 12/2024-65, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, čj. 6 Af 12/2024-65, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, čj. 15629/24/5200-11434-711938, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 48 023 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Jana Hladkého, LL.M, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda daňový subjekt zneužil právo emisí korunových dluhopisů v roce 2012, které použil na nákup podílů ve společnostech vlastněných dvěma výlučnými akcionáři daňového subjektu a jejich bratrem. Nejvyšší správní soud s finančními orgány souhlasil, že zneužitím práva bylo, pokud si daňový subjekt koupil podíly ve společnostech vlastněných svými akcionáři a tato koupě byla financována emisí korunových dluhopisů, kterou upsali tito akcionáři. Neshledal však, že by zneužitím práva jako prostředku ultima ratio byla emise korunových dluhopisů, kterou daňový subjekt financoval nákup podílu vlastněného bratrem svých akcionářů. [2] Žalobkyně je obchodní korporací, jejímž předmětem činnosti je široká škála činností. Mezi ně patří například hostinská činnost, opravy silničních vozidel, provozování solárií, provádění staveb, jejich změn a odstraňování, prodej kvasného lihu, ubytovací služby nebo překladatelská a tlumočnická činnost. Dne 20. 12. 2012 emitovala dluhopisy v listinné podobě a formě na řad, v hodnotě 1 Kč za kus, v předpokládané celkové jmenovité hodnotě 106 969 000 Kč s pevným úrokovým výnosem 12 % p.a. a splatností v roce 2032. Dluhopisy nenabízela veřejně a ani nepožádala o jejich přijetí k obchodování na regulovaném či jiném trhu s cennými papíry. [3] V den emise byly dluhopisy upsány na základě smluv o úpisu dluhopisů uzavřených mezi žalobkyní a Josefem, Pavlem a Milanem Liškovými, kteří jsou sourozenci. Josef a Pavel Liškovi byli ke dni upsání dluhopisů jedinými akcionáři žalobkyně (Josef Liška měl podíl 67 % akcií a Pavel Liška 33 % akcií). Předmětem smluv bylo vydání dluhopisů ve sjednané hodnotě na základě uhrazeného emisního kurzu, který mohl být splacený vzájemným započtením pohledávek. Úhrada emisního kurzu byla provedená ještě týž den vzájemným započtením pohledávek. Josef Liška měl za žalobkyní pohledávku z titulu nesplacených kupních cen za převod obchodních podílů ve společnostech LIŠKA Group s.r.o, LBL TRADE a.s., LBL RENT s.r.o. a LS Blansko, spol. s r.o. Pavel Liška měl za žalobkyní pohledávku z titulu nesplacených kupních cen za převod obchodních podílů ve společnostech LIŠKA Group s.r.o, LBL TRADE a.s., LBL RENT s.r.o. a LS Blansko, spol. s r.o. Milan Liška měl za žalobkyní pohledávku z titulu nesplacené kupní ceny za převod obchodního podílu ve společnosti LIŠKA Group s.r.o. [4] V roce 2013 byla provedená fúze (rozhodný den fúze byl 1. 1. 2013), při níž sloučením do existují nástupnické společnosti LL HOLDING, a.s. (tedy žalobkyně) zanikly společnosti LIŠKA Group s.r.o, LBL TRADE a.s., LBL RENT s.r.o. a LS Blansko, spol. s r.o., Liška Residence s.r.o., PLJL BLANSKO s.r.o. a LS projekt s.r.o. Ne všechny obchodní podíly zanikajících společností však byly před provedením fúze prodány žalobkyni. Nebyly jí prodány 50 % podíly ve společnostech LBL RENT s.r.o. a LBL TRADE a.s. (vlastněné Milanem Liškou) a 100 % podíl ve společnosti PLJL BLANSKO s.r.o. (vlastněný Pavlem Liškou). Obchodní podíly vlastněné Milanem Liškou byly po fúzi vyměněny za odpovídající podíl v nástupnické společnosti (žalobkyni) a Pavel Liška se práva na výměnu obchodního podílu vzdal. Základní kapitál nástupnické společnosti (žalobkyně) tak byl rozdělený mezi Josefa (54 ks akcií), Pavla (26 ks akcií) a Milana (20 ks akcií) Liškovy. [5] Úroky z dluhopisů ve výši 12 724 763,04 Kč a ve výši 22 122 026 Kč žalobkyně zahrnula do daňově uznatelných nákladů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů do zdaňovacích období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2014 a od 1. 12. 2014 do 30. 11. 2015. [6] Správce daně dospěl k závěru, že emise dluhopisů postrádala racionálně odůvodněný ekonomický smysl. K fúzi totiž mohlo dojít i bez předchozího odkupu obchodních podílů. Emise a transakce s ní spojené tak představovaly zneužití práva. Dne 12. 12. 2023 vydal dodatečné platební výměry, jimiž žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2014 ve výši 4 203 370 Kč a za zdaňovací období od 1. 12. 2014 do 30. 11. 2015 ve výši 2 261 190 Kč. Druhým platebním výměrem správce daně také dodatečně zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob. V obou dodatečných platebních výměrech jí dále uložil povinnost uhradit zákonné penále. Předmětem doměření byly úroky z dluhopisů. [7] Žalobkyně se proti dodatečným platebním výměrům odvolala. Měla za to, že prokázala, že úroky z dluhopisů jsou daňově uznatelné náklady, které souvisí s dosažením, zajištěním a udržením dosavadních příjmů a splňují podmínky podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nesouhlasila se závěry správce daně, že emise postrádala racionálně odůvodněný ekonomický smysl. Provedla ji totiž za účelem restrukturalizace, resp. zjednodušení vlastnické struktury a zvýšení efektivity podnikatelských aktivit. Žalovaný odvolání zamítl. [8] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou. Tu městský soud zamítl. [9] Uvedl, že obecným účelem a smyslem dluhopisového financování je zajištění externích finančních zdrojů pro emitenta dluhopisů. V posuzovaném případě však transakce proběhla mezi subjekty, které jsou mezi sebou úzce personálně a materiálně propojeny, a to s následným započtením pohledávek. Došlo tak pouze k formálnímu přeskupení majetku uvnitř skupiny společností, které vlastnili sourozenci Liškovi, a to, aniž by neveřejná emise dluhopisů přinesla žalobkyni cizí finanční zdroje. [10] Městský soud též připomněl, že na jednotlivá jednání žalobkyně nelze nahlížet izolovaně, ale je nutné posoudit je v jejich celkovém souhrnu. Proto i skutečnosti za jiných okolností „standardní a běžné“, mohou ve vzájemné souvislosti vést k závěru o zneužití práva ze strany daňového subjektu. Žalovaný i správce daně skutkový stav zjistili a vyhodnotili podle městského soudu dostatečně, resp. správně. Zohlednili veškeré relevantní skutečnosti, argumenty a prokázali naplnění obou podmínek aplikace institutu zneužití práva tak, jak je dovodil Soudní dvůr. V řízení prokázali jak objektivní prvek zneužití práva (navzdory formálnímu splnění podmínek nebyl naplněn účel dané právní úpravy), tak subjektivní prvek zneužití práva (záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro její dosažení). Za tímto účelem jasným a srozumitelným způsobem popsali sled účelově provedených kroků transakce a nade vší pochybnost prokázali, že tyto byly provedeny za účelem daňového zvýhodnění s cílem eliminace daňové povinnosti. Jednotlivé kroky transakce navíc podrobně analyzovali. [11] Za relevantní nepovažoval městský soud ani námitku spočívající v zásahu do legitimního očekávání žalobkyně. Ze strany správce daně ani žalovaného se jí nikdy nedostalo konkrétního ujištění, že její postup byl v souladu s právními předpisy. [12] Ve shodě s žalovaným tak městský soud uzavřel, že provedené úkony a transakce měly jediný cíl, a to neoprávněné získání daňové výhody. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [13] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku městského soudu bránila kasační stížností. Vznesla následující námitky: 1. Nebyly naplněny podmínky zneužití práva tak, jak je dovodil Soudní dvůr. Jednání stěžovatelky mělo reálné opodstatnění a vedlo ke změně vlastnické struktury. Žalovaný a správce daně proto vybočili aplikací institutu zneužití práva z mezí ústavnosti. Žalovaný nadto nepřípustně zasáhl do podnikatelské strategie stěžovatelky. Daňové subjekty totiž mají právo uspořádat si svoje podnikání tak, aby si snížily svoji daňovou povinnost. 2. Správce daně a žalovaný neunesli důkazní břemeno, jelikož neprokázali, že došlo k naplnění podmínek zneužití práva. 3. Žalovaný zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky, neboť k dodatečnému vyměření daně přistoupil po více než sedmi letech od vydání dluhopisů. 4. Městský soud se nevypořádal se všemi žalobními body a důvody. Svůj závěr, že žalovaný a správce daně prokázali naplnění obou podmín