22 Azs 114/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 114/2025- 38 - text  22 Azs 114/2025 - 40 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: L. B., zastoupená Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2025, čj. MV1794894/SO2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 2. 6. 2025, čj. 60 A 3/202531, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 14. 12. 2022 podala žalobkyně žádost o prodloužení doby platnosti své zaměstnanecké karty. Ministerstvo vnitra v reakci na tuto žádost předvolalo žalobkyni k výslechu, který se měl konat 4. 9. 2024 (řádné doručení tohoto předvolání žalobkyni není mezi stranami sporné). Ministerstvo totiž hodlalo při výslechu objasnit nesrovnalosti ohledně skutečného zaměstnavatele žalobkyně. Žalobkyně se však k výslechu nedostavila a dle ministerstva se z něj ani neomluvila. Ministerstvo proto vydalo usnesení z 26. 9. 2024, jímž řízení o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty zastavilo podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu“). Proti tomuto usnesení ministerstva podala žalobkyně odvolání, které žalovaná zamítla v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. [2] Krajský soud souhlasil s žalovanou v tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by v den výslechu trpěla zdravotní indispozicí, kvůli níž by se výslechu nemohla zúčastnit. Žalobkyně chtěla prokázat svoji zdravotní indispozici lékařskou zprávou z 25. 10. 2024. Tato zpráva však byla vypracována měsíc a půl poté, co se měly její zdravotní problémy projevit. Nadto nebylo krajskému soudu zřejmé, jak mohl daný lékař s tak velkým časovým odstupem potvrdit zdravotní problémy žalobkyně, jestliže její zdravotní stav s ní konzultoval pouze telefonicky. Krajský soud tedy považuje tuto zprávu za nevěrohodnou. Z této zprávy přitom nevyplývá, zda popisované zdravotní problémy skutečně žalobkyni znemožňovaly, aby se dostavila k výslechu, a také z ní nevyplývá, jaká omezení (např. pokud jde o pracovní neschopnost) se žalobkyně v tomto ohledu týkala. [3] Žalobkyně v žalobě tvrdila, že svoji nepřítomnost omluvila dopisem, který předala panu V. S. Ten měl dopis ještě v týž den předat k poštovní přepravě prostou poštou. Tento dopis ovšem nebyl součástí spisu ministerstva (nebyl ministerstvu doručen). Krajský soud v tomto ohledu souhlasil s žalobkyní v tom, že žalovaná výslovně nereagovala na její návrh, aby žalovaná provedla důkaz výslechem pana S. Dle krajského soudu však nejde o vadu, které by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jestliže se žalovaná v odvolacím řízení zabývala obsahem této omluvy, tak již bylo bezpředmětné se zabývat také doručením této omluvy ministerstvu. Z napadeného rozhodnutí je přitom zjevné, že nedoručení omluvy považovala žalovaná jen za podpůrný rozhodovací důvod. Své rozhodnutí vystavěla žalovaná především na tom, že žalobkyně neprokázala existenci vážného důvodu, který by jí znemožňoval se dostavit k výslechu. Krajský soud dále odkázal na judikaturu, dle které je podstatné, zda byla daná omluva doručena správnímu orgánu (rozsudek NSS z 21. 2. 2013, čj. 9 As 101/201260). Výslechem pana S. by však mohlo být prokázáno pouze odeslání omluvy, nikoliv však její doručení. Žalobkyně mohla poslat svoji omluvu „obyčejnou“ poštou. Pokud ale tak učinila, vystavila se riziku, že nebude moci prokázat podání této zásilky. Obdobně se k této otázce vyjádřila i žalovaná, z čehož implicitně vyplývá, že ani žalovaná nepovažovala provedení svědecké výpovědi za podstatné. [4] Krajský soud se závěrem zabýval námitkami, jimiž žalobkyně sporovala úřední záznam o nedostavení se k výslechu. Tento záznam byl vypracován Ing. A. Ž., která však nebyla ve správním spise zaznamenána jako oprávněná úřední osoba (§ 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Tato osoba byla uvedena jen jako „ostatní úřední osoba“, a to navíc pro období, které se míjí s datem výslechu a datem vypracování úředního záznamu. Krajský soud v tomto ohledu vysvětlil, že neuvedení informace o oprávněné úřední osobě sice je vadou, nicméně na zákonnost by tato vada měla vliv až tehdy, pokud by žalobkyně důvodně namítala podjatost této úřední osoby (krajský soud se odkázal na rozsudek NSS z 22. 3. 2017, čj. 2 As 322/201639, bod 23). Žalobkyně však námitku podjatosti vůči dané úřední osobě nevznesla. Tato úřední osoba ani nevydala napadené rozhodnutí, ale pouze úřední záznam o nedostavení se k výslechu. Dopad této vady na zákonnost napadeného rozhodnutí je tedy ještě menší než v situaci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval v odkazovaném rozsudku. Skutečnost, že úřední záznam byl vypracován až dva dny po termínu výslechu, nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost (její součástí je i návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku – bod [18] tohoto usnesení). Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s předloženou lékařskou zprávou. Požadavky, které na tuto zprávu krajský soud klade, nevyplývají dle stěžovatelky ani ze zákona a ani z judikatury. Dle stěžovatelky je naopak stěžejní, zda u ní existoval vážný důvod ve smyslu § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu (výklad tohoto ustanovení učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku z 26. 10. 2016, čj. 8 Azs 57/201636, bodě 17). Sporná lékařská zpráva nemusela být vypracována v rozhodném období a nemusela jí předcházet fyzická prohlídka lékařem. Je obvyklé, že pacienti konzultují svůj zdravotní stav telefonicky. Skutečnost, že potvrzení o této nemoci bylo vydáno až posléze, ještě nezakládá jeho nevěrohodnost. Vzhledem k infekčnímu charakteru dané nemoci nebylo spravedlivé, aby se stěžovatelka musela dostavit k výslechu. Ustanovení § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu by se mělo vykládat spíše restriktivně. Zastavení řízení podle tohoto ustanovení má totiž zásadní vliv na právní sféru daného žadatele, kterému se totiž odnímá právo na posouzení věci samé. Nastanouli tedy pochybnosti o existenci vážného důvodu pro nedostavení se k výslechu, tak by správní orgány měly postupovat ve prospěch daného žadatele. [6] Jdeli o úřední záznam o nedostavení se k výslechu, tak ten dle stěžovatelky trpí řadou vad (tento záznam byl vyhotoven až dva dny poté, co se měl výslech konat; osoba, která tento záznam vyhotovila, nebyla k danému dni oprávněnou úřední osobou; předvolání k výslechu podepsala jiná úřední osoba; tento záznam byl vyhotoven v Ústí nad Labem, byť se výslech měl konat v Liberci). Vypořádání krajského soudu se v tomto ohledu míjí s žalobou. Podstatou tohoto žalobního bodu totiž nebyla podjatost dané úřední osoby, nýbrž otázka, zda daná úřední osoba vůbec mohla být v rozhodné době oprávněnou úřední osobou, ačkoliv o tom nebyl proveden záznam ve spisu. Oprávnění této úřední osoby nevyplývá ani z celkového obsahu správního spisu. Není zřejmé, zda se daná úřední osoba nacházela v místě a v čase výslechu, a proto také není zřejmé, jak tato osoba mohla stvrdit, že se stěžovatelka nedostavila. Správně by tento záznam měl být vyhotoven v čase a místě výslechu. Závěr, že se stěžovatelka nedostavila k výslechu, tedy nemá oporu ve spise. Dle stěžovatelky se tak krajský soud dopustil zásadního pochybení, které zakládá přijatelnost této kasační stížnosti (bod [8] tohoto usnesení). [7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud odmítl tuto kasační stížnost pro nepřijatelnost a aby jí nepřiznal odkladný účinek. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko). [9] Kasační stížnost je nepřijatelná. [10] Dle ustanovení § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu platí, že usnesením