3 As 243/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 243/2023- 47 - text  3 As 243/2023 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Česká asociace satelitních operátorů z. s., se sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1, zastoupená Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, za účasti: I) OSA, z. s., se sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6, a II) Telly s. r. o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupená Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 14 A 40/2023  70, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 27. 4. 2020 podala osoba zúčastněná na řízení I) (dále jen „OSA“) k žalovanému žádost o vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu, kterým měla být potvrzena existence jejího oprávnění k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem rozhlasového a televizního vysílání děl hudebních s textem či bez textu s výjimkou děl hudebně dramatických podle § 97d odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském (dále jen „autorský zákon“). [2] Žadatelka tvrdila, že před účinností zákona č. 102/2017 Sb., kterým se mění autorský zákon (dále jen „zákon č. 102/2017 Sb.“), vykonávala dobrovolnou kolektivní správu v oblasti užití chráněných děl přenosem rozhlasového a televizního vysílání podle § 22 odst. 1 autorského zákona na základě dvou rozhodnutí žalovaného. Kolektivní správu pro oblast užití chráněných děl formou kabelového přenosu vykonávala jako povinnou kolektivní správu dle § 22 odst. 2 autorského zákona. Daná novela tyto režimy sjednotila do povinné kolektivní správy. OSA byla na základě přechodného ustanovení dané novely přesvědčena, že je oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy i v rozsahu dosavadní dobrovolné kolektivní správy. [3] Dne 5. 5. 2020 vydal žalovaný rozhodnutí pod č. j. MK 29598/2020 SOAP, jímž podle § 142 odst. 1 správního řádu rozhodl, že OSA je na základě rozhodnutí žalovaného z 28. 2. 2001 a 5. 11. 2012 ode dne účinnosti zákona č. 102/2017 Sb. oprávněna k výkonu povinné kolektivní správy podle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona. [4] Žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení II) (dále jen „Telly“) podaly proti prvostupňovému rozhodnutí rozklady k ministru kultury (dále jen „ministr“). V nich mj. namítaly, že měly být účastníky řízení před žalovaným podle § 27 odst. 2 správního řádu. Ministr svým rozhodnutím ze dne 28. 1. 2021, č. j. MK 3018/2021 OLP, rozklady podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Podle ministra nebyly žalobkyně ani Telly účastníky řízení před žalovaným, proto jim ani nesvědčí právo podat rozklad. [5] Žalobkyně a Telly se proti danému rozhodnutí bránily žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V ní zejména trvaly na tom, že měly být účastníky správního řízení, čemuž však správní orgány nepřisvědčily. Městský soud svým rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 11 A 75/2021  60, předmětné rozhodnutí ministra kultury ve vztahu k Telly zamítl a ve vztahu k žalobkyni jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud měl za to, že žalobkyně účastníkem řízení být měla, a proto bylo povinností ministra její rozklad věcně projednat. [6] V dalším řízení ministr svým rozhodnutím ze dne 23. 1. 2023, č. j. MK 1074/2023 OLP, podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2020 zrušil a řízení o rozkladu zastavil (dále jen „rozhodnutí ministra“). Ministr dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného nemělo být vůbec vydáno. Žádost OSA jako kolektivního správce měla být zamítnuta, resp. řízení o žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí, popřípadě osvědčení (ve smyslu § 154 správního řádu), mělo být zastaveno. Podle odůvodnění rozsudku ze dne 26. 7. 2022, č. j. 11 A 75/2021  60, totiž lze rozhodnutím podle § 142 správního řádu deklarovat pouze existenci (či neexistenci) právního vztahu, nikoliv právní skutečnosti. V daném případě však OSA požadovala výklad zákona, konkrétně přechodných ustanovení zákona č. 102/2017 Sb. Ministr k danému výkladu uvedl důsledky, které vyplynuly ze zákona č. 102/2017 Sb. Změnilli autorský zákon režim výkonu kolektivní správy konkrétního práva, pak taková změna vychází přímo ze zákona. Povinností kolektivních správců bylo pouze v zákonné lhůtě přizpůsobit této nové situaci své stanovy a vnitřní předpisy. [7] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu. V ní navrhovala, aby soud zrušil rozhodnutí ministra ze dne 28. 1. 2021, dále „rozhodnutí ministerstva kultury ze dne 23. 1. 2023“ a aby se věc vrátila žalovanému k novému projednání, v rámci kterého žalovaný o žádosti rozhodne tak, že OSA není oprávněná k výkonu povinné kolektivní správy podle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona. [8] Městský soud žalobu napadeným usnesením v souladu s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. d) téhož zákona odmítl. Soud v průběhu řízení nařídil jednání na den 27. 9. 2023. Žalobkyně při něm uvedla, že se ztotožňuje s výrokem rozhodnutí ministra, avšak rozporuje jeho odůvodnění. Následně toto tvrzení zopakovala v závěrečné řeči a několikrát i k následnému dotazu předsedy senátu rozhodujícího v dané věci. Jelikož žalobkyně směřovala svou žalobu pouze proti důvodům rozhodnutí ministra, dospěl městský soud k závěru, že daná žaloba je podle § 68 písm. d) s. ř. s. nepřípustná. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [10] Podle stěžovatelky zatížil městský soud napadené usnesení vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. Ten v odst. 16 a 17 napadeného usnesení citoval vyjádření stěžovatelky, na jejichž základě uzavřel, že žalobní námitky směřují pouze do odůvodnění rozhodnutí ministra. Stěžovatelka však soudu vytýká, že z daných citací závěr soudu nevyplývá. Upozorňuje zejména na následující tvrzení: „Žalobci nezbývá nic jiného, jenom brojit proti výroku“, nebo „zejména brojíme proti samotnému odůvodnění“. Soud z těchto citací nemohl dovodit, že stěžovatelka prezentuje námitky pouze proti důvodům rozhodnutí ministra. Pokud tak učinil, je napadené usnesení vnitřně rozporné a nesrozumitelné. [11] Podle stěžovatelky nedošlo ke změně žaloby. To reflektoval i městský soud, který v odst. 10 napadeného usnesení shrnul návrh obsažený v žalobě a dále neuvedl, že by ke změně žaloby došlo. Stěžovatelka dále poukazuje na zvukový záznam jednání ze dne 27. 9. 2023, který je součástí soudního spisu a z něhož vyplývá, že v průběhu jednání na své žalobě trvala a žádala, aby soud rozhodl tak, jak uvedla v petitu žaloby. [12] Dále městskému soudu vytýká i porušení zásady nestrannosti zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatelka má za to, že se městský soud „snažil svými sugestivními dotazy udělat žalobu nepřípustnou, aby ji poté odmítnul“. Takové dotazy jí městský soud klást neměl. Stěžovatelka tvrdí, že podala přípustnou žalobu, což podle ní vyplývá z řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 14 A 41/2023. Porušení zásady nestrannosti soudu spatřuje i v tom, že přestože svou žalobu nezměnila a na jejím původním petitu trvala, soud dospěl k závěrům, které neměly oporu ve spisu, aby mohl žalobu odmítnout. [13] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítá, že městský soud měl její žalobu věcně posoudit a rozhodnout tak, že rozhodnutí ministra ruší a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, a to s ohledem na to, že v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 14 A 41/2023  86, který se týkal skutkově podobné věci, městský soud žalobě vyhověl. Rovněž má stěžovatelka za to, že rozhodnutí ministra bylo nepřezkoumatelné, neboť i v uvedené skutkově podobné věci soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ministra kultury, jehož zákonnost v uvedené věci přezkoumával, je nepřezkoumatelné. Vzhledem k jejich podobnosti lze daný závěr aplikovat i na rozhodnutí ministra vydané v nyní projednávané věci. [14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti souhlasil s odůvodněním napadeného rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105