3 As 88/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 88/2025- 42 - text  3 As 88/2025 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: GIANT STAR s.r.o., se sídlem Kurzova 2222/16, Praha – Stodůlky, zastoupená JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 141 Af 16/2023  114, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2023 uznal Celní úřad pro Ústecký kraj (dále též „celní úřad“) žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardu“) tím, že v provozovně „BRIX BAR“ na adrese Višňová 1011, Most, nejméně dne 10. 10. 2018 provozovala v rozporu s § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardu vyjmenované hazardní hry prostřednictvím čtyř vyjmenovaných zařízení, ke kterým nebylo uděleno povolení. Celní úřad žalobkyni za daný přestupek uložil pokutu ve výši 200 000 Kč a povinnost úhrady nákladů správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. Dále zabral neznámé osobě dotčená herní zařízení a finanční hotovost ve výši 9 800 Kč s tím, že se vlastníkem zabraných věcí stává stát. Správní řízení o přestupku zahájil celní úřad oznámením ze dne 20. 9. 2021. [2] Na základě odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 9. 2023 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že upřesnil označení herních zařízení, jejichž prostřednictvím žalobkyně v rozporu se zákonem provozovala hazardní hry, a formulačně upřesnil skutkovou větu. Odvolání však neshledal důvodným. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“). V ní primárně namítla, že vytýkané přestupkové jednání bylo promlčené dle § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), ve spojení s § 30 písm. b) téhož zákona, neboť v době tří let nebylo řádně zahájeno přestupkové řízení z důvodu nesprávného označení provozovny (místa spáchání přestupku) v oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 9. 2021. [4] Krajský soud této žalobní námitce přisvědčil, zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dalšími žalobními body se nezabýval. [5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2025, č. j. 7 As 125/2024  30, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajskému soudu vytkl, že nereflektoval rozdíl mezi skutkem a jeho popisem a zavázal jej, aby při zohlednění konkrétního průběhu daného řízení o přestupku posoudil, zda v něm právě vinou uvedení nesprávné provozovny v popisu skutku v oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 9. 2021 došlo k reálnému zkrácení práv žalobkyně. [6] Krajský soud v navazujícím řízení žalobu zamítl. Na základě nového posouzení věci dospěl k závěru, že nedošlo k uplynutí tříleté promlčecí doby pro zahájení řízení o přestupku. Přisvědčil sice žalobkyni, že celní úřad po uplynutí promlčecí doby provedl změnu (opravu) místa spáchání skutku, nikoliv jeho upřesnění. Souhlasil však se žalovaným, že žalobkyně nemohla mít s ohledem na kontext celé události žádné pochybnosti ohledně totožnosti skutku, jelikož před zahájením řízení s ní celní úřad komunikoval a řešil s ní pouze daný přestupek v její provozovně BRIX bar. Muselo jí být zcela zjevné, že v oznámení došlo k chybnému označení provozovny, když jí ostatní údaje v oznámení byly dobře známy (datum kontroly, specifikace herních zařízení, odkazovaný protokol o kontrole). Byť tedy došlo k částečné změně popisu jednání, ostatní skutečnosti popisující skutek v oznámení o zahájení řízení zůstaly beze změny, a zachován zůstal i následek. Za této situace došlo doručením oznámení o zahájení přestupkového řízení k řádnému přerušení promlčecí doby. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu v otázce osoby pachatele. Poukázal na skutečnost, že pro vyslovení viny pachatele je stěžejní to, zda provozoval hazardní hru, nikoliv, zda je jejím provozovatelem. V souzené věci bylo přitom nade vši pochybnost zjištěno, že žalobkyně provozovala hazardní hry (nepovolené nebo řádně neohlášené), neboť vědomě a aktivně vytvářela podmínky pro to, aby mohla být herní zařízení umístěna a provozována právě v její provozovně. Vykonávala také služby související se zajištěním provozu herních zařízení, bez kterých by nebylo jejich běžné fungování vůbec možné. Z hlediska její odpovědnosti za daný přestupek je nerozhodné, zda herní zařízení provozoval i údajný podnájemce příslušných prostor v provozovně žalobkyně. [8] Podle právní úpravy a judikatury pak může být protokol o kontrole stěžejním důkazem o spáchání přestupku. Co se týče použitelnosti záznamů o podaném vysvětlení, poukázal krajský soud na to, že byly vyslýchaným osobám předány k přečtení a podpisu. V situaci, kdy takto podávali vysvětlení i jednatelé stěžovatelky a obsluha provozovny za účasti jednoho z nich, se vytrácí smysl zákazu jejich použití. Ten totiž primárně míří na ochranu práv účastníka správního řízení, aby tento nebyl zkrácen na svých právech tím, že se nebude moci účastnit podání vysvětlení poskytnutého třetí osobou. V souzené věci nadto nejsou úřední záznamy jediným podkladem rozhodnutí. To se dále opírá o fotografie, videozáznam a zjištění pracovníků celního úřadu provádějících kontrolu. Tyto materiály jsou podle soudu ve svém souhrnu dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil zamítnutí návrhu na výslech navržených svědků. Jejich provedení bylo nadbytečné. Směřovaly k prokázání nerelevantní skutečnosti, a navíc se oba jednatelé mohli vyjádřit kdykoliv v průběhu řízení. Podle soudu nevznikla ani potřeba ustanovit svědkyni běloruského původu tlumočníka. Svědkyně svým podpisem stvrdila, že porozuměla poučení správního orgánu, bezproblémově komunikovala a bylo zřejmé, že jednotlivým otázkám rozumí. Ostatně žije v ČR téměř 20 let. Důvodnými soud neshledal ani zbývající námitky včetně těch, které se týkaly nepřiměřenosti uložené pokuty. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vymezuje se proti závaznému právnímu názoru zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle ní je místo spáchání přestupku podstatnou náležitostí skutku a pochybení správního orgánu nelze překlenout odkazem na listinu, ve které je místo správně uvedeno. Nelze tvrdit, že dotčený formální nedostatek neměl vliv na práva stěžovatelky. Řízení bylo zahájeno téměř po 3 letech od provedené kontroly, stěžovatelka tak mohla mít za to, že se nedopustila žádného protiprávního jednání. Navíc se tím fakticky velmi ztížila možnost prokazovat svá tvrzení. Chyba správního orgánu týkající se popisu skutku proto měla být hodnocena přísně. „Upřesnění“ místa spáchání přestupku po uplynutí promlčecí doby již nemohlo být vůči stěžovatelce jakkoliv účinné. Dále stěžovatelka napadá výklad pojmu „provozování“ a související skutkové závěry. Podle ní bylo prokázáno jen to, že část provozovny byla v podnájmu a že umožnila umístění herních zařízení a jejich připojení k elektrické energii. Nebylo však prokázáno, že by vyvíjela jakoukoli aktivní činnost. Provozování herních zařízení je jí přičítáno pouze proto, že nebyl zjištěn jejich skutečný provozovatel. S ohledem na průtahy v řízení pak stěžovatelka ztratila možnost prokázat, kdo jím byl. Krajský soud i správní orgány vycházely stran skutkového stavu nesprávně z podaných vysvětlení, které poskytli navržení svědci před zahájením řízení. Takový postup je v rozporu s § 137 odst. 4 správního řádu, který nelze obcházet odkazem na použitelnost protokolu o kontrole dle § 81 zákona o přestupcích. Správní orgány pochybily tím, že stěžovatelce nebylo umožněno vyslýchat svědky a klást jim otázky. Svědkyně K. (běloruská státní občanka) byla vyslechnuta bez tlumočníka, přičemž její znalost češtiny nebyla na takové úrovni, aby porozuměla kladeným otázkám. Jejího výslechu se stěžovatelka nemohla zúčastnit a klást jí dotazy. Totéž platí pro výslech jednatele Hejska. Ten neměl možnost se připravit na výpověď a zajistit si právní pomoc. Právě obsah výpovědí svědků byl přitom hlavním důkazem, z něhož správní orgány dovodily odpovědnost stěžovatelky za provozování herních zařízení. Skutečnost, že se výslech svědků nekonal, protože od spáchání přestupku uplynula dlouhá doba a svědci si již nic nepamatovali, jde za správními orgány, které řízení z