4 Afs 25/2025 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 25/2025- 48 - text 4 Afs 25/2025-52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: STAWE SOFT s.r.o., IČ 06952704, se sídlem Durďákova 335/27, Brno, zast. Mgr. Janem Tejkalem, advokátem, se sídlem Helfertova 2040/13, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2024, č. j. 19999/24/5200-11432-713412, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 62 Af 35/2024-59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2024, č. j. 19999/24/5200-11432-713412, podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a zákona č. 586/1992 Sb., o daních příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), zamítl odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 5. 2022, č. j. 2691478/22/3003-52522-712920, kterým byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019 ve výši 180.500 Kč a současně jí byla stanovena povinnost uhradit penále ve výši 36.100 Kč. Žalobkyně totiž podle závěru správce daně i žalovaného neprokázala deklarované výdaje v celkové výši 950.000 Kč vynaložené na programování projektu Betinance, které pro ni měla provést společnost DŮM ÚVĚRŮ s.r.o. (dále též „společnost DŮM ÚVĚRŮ“). [2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 62 Af 35/2024-59, žalobu proti tomuto rozhodnutí o odvolání zamítl. Považoval totiž za odpovídající průběhu daňového řízení závěr žalovaného, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ve vztahu k daňové uznatelnosti uvedeného výdaje a neprokázala, že programátorské práce skutečně přijala v tvrzeném rozsahu, ceně a od deklarované dodavatelky. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu stěžovatelka nejprve namítla přímý rozpor se spisovým materiálem ohledně hodnocení krajského soudu, podle něhož je z výzvy správce daně ze dne 27. 8. 2021, č. j. 3855088/21/3003-60564-712499 (dále též „výzva ze dne 27. 8. 2021“), patrný vznik pochybností o obsahu předmětu plnění (které konkrétní práce byly provedeny) a jeho rozsahu (že byly provedeny za cenu 950.000 Kč). V této výzvě totiž správce daně neformuloval pochybnost o tom, zda nějaké programátorské práce byly vůbec poskytnuty, nýbrž pouze o jejich konkrétním vymezení. Také z tohoto důvodu nikdy v daňovém řízení nereagoval na jakousi nově tvrzenou pochybnost o existenci plnění, která nebyla nikdy formulována a poprvé se vyskytla až v seznámení s výsledkem kontrolního zjištění, aniž byla dále jakkoliv konkretizována. Krajský soud tedy tímto posouzením výzvy ze dne 27. 8. 2021 provedeným v naprostém protikladu s jejím textem fakticky zhojil její nezákonnost, ačkoliv jeho úkolem bylo jen přezkoumat její obsah ve vztahu k žalobě tvrzeným vadám. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že pokud bylo vůlí správce daně vyjádřit ve výzvě ze dne 27. 8. 2021 nejistotu ohledně samotné existence předmětu plnění, měl ji formulovat konkrétně, například že má pochybnost o tom, zda byly programátorské práce poskytnuty. Neschopnost správce daně formulovat takovou pochybnost jí však nemůže být kladena k tíži v podobě závěru o neunesení důkazního břemena daňovým subjektem. [4] Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud v rozporu se spisovým materiálem i textem výzvy ze dne 27. 8. 2021 dotvořil úvahy správce daně také ohledně dalších v ní vyjádřených pochybností. V napadeném rozsudku totiž uvedl, že společnost DŮM ÚVĚRŮ, která měla pro daňový subjekt programátorské práce uskutečnit, se zabývá zprostředkováním úvěrů, a nikoli programováním. Navíc Anatolij Buryk, jenž měl za tuto společnost v srpnu 2019 vystavit faktury, se stal jejím jednatelem až o čtyři měsíc později, společnost nereagovala na výzvu k poskytnutí údajů a pro svého místně příslušného správce daně je nekontaktní. Ve výzvě ze dne 27. 8. 2021 je však stanoveno, že správce daně má pochybnosti, o jaké konkrétní programátorské práce se jedná a že byly provedeny za cenu 950.000 Kč placenou v hotovosti obchodní korporaci, která nemá programování nebo vytváření softwaru ve své obchodní činnosti. Dále podle této výzvy správci daně vznikly pochybnosti také ohledně vystavitele faktury pana Buryka, který ji ke dni 30. 8. 2019 nebyl oprávněn vydat, neboť jako jednatel společnosti DŮM ÚVĚRŮ je zapsán až od 24. 12. 2019. [5] Podle další kasační námitky správce daně v rámci výzvy ze dne 27. 8. 2021 žádnou z těchto pochybností neprokázal, jak se dále uvádí v napadeném rozsudku, v důsledku čehož ani nelze souhlasit s krajským soudem, že byly dostatečné pro unesení důkazního břemene správcem daně. Skutečnost, že obchodní činnost společnosti DŮM ÚVĚRŮ spočívala ve zprostředkování spotřebitelských úvěrů, totiž není seznatelná z aktuálních veřejných zdrojů a dá se odvodit pouze z jejího názvu, což není dostatečné. Ostatně formulace „obchodní činnost“ ani nemá legislativní definici. Fakturu pak nemá oprávnění vystavit pouze jednatel obchodní korporace, nýbrž také její zaměstnanci či externí spolupracovníci, k čemuž běžně dochází. Stěžovatelka přitom připouští, že si počínala naivně, když jednala s panem Burykem, který neměl v rozhodné době žádnou veřejně zjistitelnou formální provázanost se společností DŮM ÚVĚRŮ. Tento nedostatek však byl vykompenzováno tím, že se pan Buryk stal jednatelem a společníkem této obchodní korporace, což ostatně tvrdil v rámci jejich vzájemné spolupráce. [6] Stěžovatelka v následující kasační námitce považovala za matoucí, rozporné se spisovým materiálem a nepřezkoumatelné hodnocení krajského soudu, podle něhož čestné prohlášení pana Buryka nijak nedokládá jeho vazbu na společnost DŮM ÚVĚRŮ a žádné další důkazy v tomto směru nebyly předloženy. Správce daně, žalovaný i krajský soud totiž měli za prokázané a nesporné, že se pan Buryk stal jednatelem a jediným společníkem této společnosti, což je zcela v souladu s obsahem česného prohlášení. [7] Zcela zjevně nesprávné je podle stěžovatelky rovněž další hodnocení napadeného rozsudku, v němž se uvádí, že až do jejího vyjádření ze dne 30. 1. 2022 neměl správce daně povědomí o roli pana Buryka v daném případě kromě jeho podpisu na faktuře a že se již nezdržuje na českém území, a proto mu nelze v tomto ohledu vytýkat žádné pochybení. Podle obsahu výzvy ze dne 27. 8. 2021 totiž správci daně bylo známo, kdo je pan Buryk, kde má hlášenu adresu trvalého pobytu a že vystavil předmětnou fakturu. Žádné vyjádření ze dne 30. 1. 2022 pak nepodávala, nicméně konkrétní popis součinnosti s touto osobou předložila správci daně dne 10. 1. 2022, který tak měl do přerušení spolupráce finančních správ České republiky a Ukrajiny dne 5. 4. 2022 dostatek času ji z vlastní iniciativy předvolat k svědecké výpovědi, jak to učinil v případě svědka Roberta Fafílka. [8] Konečně stěžovatelka namítla nesoulad se spisovým materiálem i ohledně stěžejního závěru krajského soudu, že podle licenční smlouvy ze dne 17. 7. 2019 jsou Jan Turek a M. B. jedinými tvůrci (spoluautory) aplikace Betinance a že tento dokument zapadá do důvodně vyjádřených pochybností správce daně. Předně je třeba zmínit, že ačkoliv se licenční smlouvou nezabýval žádný z účastníků řízení, krajský soud ji učinil předmětem svých úvah. Navíc z ní vyplývá, že pan Turek (jednatel stěžovatelky) a pan B. jsou spoluautory díla definovaného jako návrh aplikace Betinance, v němž se uvádí, jak má tato aplikace fungovat a jaké mají být její jednotlivé funkcionality. Předmětem duševního vlastnictví tak bylo autorství „projektové dokumentace“, nikoliv samotné programátorské práce, což je v souladu se skutečností, že v roce 2019 kromě pana Turka neměla žádné zaměstnance, kteří by mohli aplikaci zhotovit. [9] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že krajský soud považoval z obsahu výzvy ze dne 27. 8. 2021 za jasně patrné nejen pochybnosti o tom, kdo poskytl předmětné plnění, nýbrž i o jeho obsahu a rozsahu. Tyto pochybnosti vyplývaly z toho, že se společnost DŮM ÚVĚRŮ, která měla pro stěžovatelku programátorské práce uskutečnit, zabývá zprostředkováním úvěrů, že pan Buryk, jenž měl za tuto společnost v srpnu 2019 vystavit fakturu, se stal jejím jednatelem až dne 24. 12. 2019, a že spole